Reportérka Petra Matýsková po návratu z Ukrajiny: První noc doma jsem ze spaní volala Putine, ne! říká pro eXtra.cz
Reportérka nováckých Televizních novin Petra Matýsková nebyla v Kyjevě ani celých 24 hodin, když Rusko nad ránem 24. února zaútočilo na Ukrajinu. Se svým štábem tak zažila první minuty války, kdy se relativní klid v metropoli proměnil v paniku. Sama se prý nebála, tíživá situace na ni dolehla až poté, co se přesunula do Lvova, kde došlo i na slzy. "Nejhorší pro mě bylo mluvit s rodinou, která z Kyjeva uprchla asi šestý den invaze. Když vidíte, že brečí nejen žena, ale i její manžel, tak si uvědomíte, čím si museli projít," říká novinářka TV Nova v rozhovoru pro eXtra.cz. V něm Matýsková mimo jiné vysvětlila, proč její štáb dvakrát skončil na policejní stanici, a popsala, jak se na ní pobyt na Ukrajině podepsal.
Do Kyjeva jste přiletěla 23. února, tedy den před vypuknutím války. Napadlo by vás tehdy, že může k něčemu takovému dojít a vy se ocitnete pod palbou ruských raket?
Když jsem přiletěla do Kyjeva, tak už se řešilo to, že ukrajinský parlament schválil zbraně de facto pro všechny, takže ta situace už byla očividně hodně vyhrocená, přesto nikdo z nás netušil, že by ta invaze mohla být takových rozměrů. Spíše se předpokládalo, že pokud k tomu dojde, tak boje propuknou pouze na východě země.
Jak vzpomínáte na první minuty, kdy jste se probudila do války?
Probudila jsem se pár desítek minut poté, co dopadla první bomba poblíž Kyjeva. Okamžitě jsme začali s živými vstupy. Ten první den se exploze ozývaly jen zřídka, takže jsem byla v klidu. Měli jsme zprávy o tom, že nějaká střela dopadla do centra města, že Rusové napadli kyjevské letiště, kam jsme se snažili neúspěšně dostat. Mnohem horší to bylo druhý den, kdy těch bomb dopadlo u Kyjeva víc a exploze byly slyšet častěji, i když zdálky.
Měla jste strach?
Měla jsem obavy, ale neřekla bych, že jsem měla strach. Hned ten první den jsme třeba chtěli jet na sídliště, kam měla dopadnout střela či sestřelené letadlo. Věděla jsem, že tam jsem jako reportérka a že je mou prací informovat lidi o tom, co se tam děje. Na nic jiného jsem se ani nesnažila myslet.
Jak už jste zmiňovala, do Kyjeva jste dorazila den před invazí, která většinu lidí překvapila. Jak se během několik hodin změnila v metropoli atmosféra?
Den před válkou jsem se snažila s lidmi v ulicích mluvit, propukly tam i nějaké protesty před ruským velvyslanectvím, kde jsem mluvila se zahraničními reportéry, kteří říkali, že ve městě je klid. Byl to ale takový klid před bouří. V den, kdy válka vypukla, se to najednou otočilo o 180 stupňů a lidé se snažili co nejrychleji dostat z Kyjeva. Ještě měli v živé paměti, co se dělo na východě země v roce 2014, takže brali opravdu jen to nejnutnější a utíkali ze svých domovů. Propukla panika, nejfrekventovanějším místem bylo v tu chvíli nádraží, kde se tísnily a probíjely do vlaků davy lidí. Štáb České televize, který to druhý den invaze zažil na vlastní kůži, nám popsal, jak vojáci museli na nádraží střílet do vzduchu. Naopak v centru města prakticky nebylo ani živáčka.
Kyjev jste se štábem opustila druhý den války a stáhli jste se směrem na Lvov. Co rozhodlo pro váš návrat?
Vedení redakce mi říkalo, že pokud se budu cítít v ohrožení a budu se chtít vrátit do Česka, tak můžu. Chtěla jsem zůstat, ale zlomové pro mě bylo, když jsem byla na hotelu, mluvila se šéfem zahraniční redakce a v tu chvíli se rozezněl alarm. To bylo varování před nálety a museli jsme seběhnout do přízemí, což bylo nejbezpečnějším místem v budově. Samozřejmě mě to vyděsilo, takže jsem se snažila rychle naházet do tašky své věci, v tom spěchu jsem tam i některé zapomněla. Poté, co jsme seběhli do bezpečí, jsme s kameramanem dohodli, že není úplně rozumné v Kyjevě zůstávat, takže po skončení sirén jsme se už ani nevraceli na pokoj a okamžitě jsme vyrazili směrem na západ.
Cesta do Lvova vám ale trvala téměř dva dny. Proč se tak protáhla?
Trvala poměrně dlouho, protože před každým městem a často i obcí byly kontrolní checkpointy s vojáky a policisty. Mnohdy ty kontroly prováděla i domobrana. Ukrajinci se báli, že bychom mohli být ruskými špiony, proto se dvakrát po cestě do Lvova stalo, že jsme se ocitli na policejní stanici. Do Lvova jsme se dostali až druhý den večer poté, co jsme opustili Kyjev.
Do toho se ještě přidaly problémy štábu České televize, kterému jste pomáhali. Co se stalo?
Když jsme natáčeli rozhovory s prchajícími lidmi na čerpací stanici kousek za Kyjevem, tak mi přišla SMS od Andrease Papadopulose. V ní stálo, že se dostal se štábem do úzkých. Chytli jeden z prvních vlaků směřujících z Kyjeva, ale vystoupili asi hodinu za městem. Tam na nás museli dlouho čekat, protože jsme se nemohli vymotat z Kyjeva. Aby Ukrajinci ztížili postup ruských jednotek do města, vystavěli všude zátarasy, například v podobě pytlů s pískem. Dlouho jsme to objížděli a ke štábu jsme se dostali až po třech hodinách. Nabrali jsme je někde na poli a dál jsme pokračovali společně, což nás vlastně zachránilo.
Jak to myslíte?
Když jsme ještě ten den v jedné z vesnic stříhali reportáž do Televizních novin, tak na nás někdo zavolal policisty, kteří nás odvedli na stanici. Zabavili nám pasy, asi deset policistů se nás vyptávalo, kdo jsme, co tam děláme. Lidé na vesnicích nemluví anglicky, když už znají jiný jazyk, tak je to ruština. Byl tedy problém se s nimi domluvit. Nebýt pomoci štábu ČT, tak jsme nestrávili na služebně pouze hodiny, ale pravděpodobně celou noc, protože bychom museli volat tlumočníka. Mnohem vyhrocenější to ale bylo další den.
To jste se do podobné situace dostali podruhé...
Ano, snažili jsme se v jedné vesnici natáčet rozhovor s volyňskými Čechy, a když jsme projížděli obcí, tak nás zastavila skupinka ozbrojených mužů. Ze začátku jsme se jim snažili vysvětlit, že jsme novináři, ukazovali jsme jim doklady, ale oni to nebyli schopní pochopit. Pak tam došlo ke slovní potyčce, následně přijela na místo i policie, která nám dokonce zabavila telefony, pasy i press karty. Znovu jsme pokračovali na služebnu, kde jsme strávili nějaký čas, než nás pustili.
Bála jste se, když napětí eskalovalo a proti vám stála ozbrojená domobrana?
Neřekla bych, že bych se bála, spíš jsem byla frustrovaná z toho, že nám bránili dělat naši práci. My jsme tam byli vlastně pro ně, abychom psali o tom, jak je zasahuje válka, ne proto, abychom dělali propagandu Rusku.
V krátkém horizontu jste zažila začátek války, odjezd z bombardovaného Kyjeva i dvojnásobné zadržení na policejní stanici. Dolehlo to na vás po psychické stránce?
Určitě, ale nebylo to v Kyjevě a nebylo to paradoxně ani ve chvíli, kdy na nás někdo mířil zbraněmi. Když jsme se třeba snažili dostat autem z Kyjeva, nedaleko od nás dopadla raketa. Byla to hrozná rána, v tu chvíli jsem ale jen zanadávala. Člověk tak nějak neměl čas přemýšlet nad tím, co se děje a co by se mohlo stát, nebyl tak ani prostor na to se hroutit. Naopak jsem na tom byla mnohem hůř, když jsme ve Lvově mluvili s uprchlíky, kteří ve městech na frontě prožili peklo. Když jsem viděla tu bezmoc maminek s dětmi, jak musely nechat doma své muže a vydaly se na cestu jen s tím málem, co se vešlo do jednoho kufru, tak to na mě dolehlo.
Pro řadu novinářů je psychicky náročné o dění na Ukrajině informovat i z Česka. Moderátorka České televize Jana Peroutková se nedávno rozbrečela v přímém přenosu. Došlo na slzy i u vás?
Ano, nejhorší pro mě bylo mluvit s rodinou, která z Kyjeva uprchla asi šestý den invaze. Byla jsem prvním člověkem, kterému mohli říct svůj příběh. Když vidíte, že brečí nejen žena, ale i její manžel, tak si uvědomíte, čím si museli projít. V tu chvíli jsem plakala i já. S tou paní jsem se pak i objala, bylo v tom takové porozumění. Navíc v průběhu rozhovoru zazněly sirény. My už jsme ve Lvově byli několik dní a věděli jsme, že automaticky neznamenají nálet. Zvykli jsme si na to, ale ta rodina po tom, co si zažili v Kyjevě, byla s každou sirénou vyděšená. Najednou jsme ukončili rozhovor, utíkali jsme s nimi do nejbezpečnější části bytu a ukrývali jsme se mezi žíněnkami. Bylo hrozné vidět, jak jsou vystresovaní.
Domů jste se vrátila po týdnu a půl na Ukrajině. Co rozhodlo pro váš odjezd do Česka?
Moc jsem toho nenaspala, pohybovala jsem se pořád venku, kde jsem mluvila s uprchlíky, do toho se přidal stres, takže asi i proto jsem nastydla, bolelo mě v krku a sotva jsem mluvila. Po dohodě s šéfem jsme usoudili, že po zdravotní stránce to není ideální, a proto došlo na výměnu reportérů.
Po návratu jste musela být pořádně vyčerpaná. Jak dlouho jste spala?
Ani ne dlouho, ale usnula jsem okamžitě, jak jsem si lehla. Klidný spánek to ale nebyl, přítel mi říkal, že tu první noc jsem mluvila ze spaní "Putine ne, Putine!". Takže asi nějaké dopady to mělo.
Jak pomoci Ukrajině
Válka na Ukrajině je nejen vojenskou, ale také humanitární katastrofou pro místní obyvatele.
Pomoci můžete skrze několik finančních sbírek, které založily české neziskové organizace:
- Sbírka na platformě Darujme, kterou pořádá Paměť národa
- Sbírka organizace Člověk v tísni
- Sbírka organizace Charita Česká republika
- Sbírka organizace Adra na platformě Znesnáze
Více o tématuDarja Stomatová, reportérka CNN Prima News a vaše bývalá kolegyně, popisovala, že má po návratu problémy s hlasitými ranami, které jí připomínají výbuchy v Charkově. Trpíte něčím podobným?
Takhle to úplně nemám, přeci jen ona byla v úplně jiném, nebezpečnějším prostředí, které se nedá absolutně srovnat s tím v Kyjevě nebo Lvově. Nebyla jsem úplně v té válečné zóně, pouze jsem slyšela exploze. Jedna věc mi ale přetrvala. Když jsme byli v Kyjevě, tak byl uzavřený vzdušný prostor pro civilní letadla. Takže veškerá letadla, která nad námi prolétala, v nás vyvolávala určité obavy. Po návratu do Česka jsem si všimla, že kdykoliv mi nad hlavou něco proletí, tak ve mně hrkne.
Jak reagovala vaše rodina, když zjistila, že jste v zemi, ve které zrovna probíhá invaze? Veděli o tom, že jste v Kyjevě?
To, že jedu na Ukrajinu, věděl pouze můj přítel. Nemyslela jsem si, že by mi tam něco hrozilo. Když ale propukla invaze, tak jsem pro jistotu informovala svou sestru. Společně jsme se dohodly, že to tátovi říkat nebudeme, protože měl spoustu svých starostí. Jenže jak začala válka, tak ho napadlo se podívat na zprávy a najednou na něj z obrazovky mluvila dcera přímo z Ukrajiny. Hned mi psal, ať se vrátím, že by nechtěl, aby přišel o dceru.
Co jste mu na to řekla? Zvažovala jste po reakci vašeho tatínka návrat?
Snažila jsem se ho uklidnit, že jsem relativně v bezpečí a že domů hned nepojedu. Ono to zní možná zvláštně, ale opravdu jsem to brala jako poslání. Když už jsem na tom místě a jsem tam jako reportérka, tak bych se měla snažit o to, abych informace, které mám, dopravila k divákům.
Kdybyste dostalu nabídku, vrátila byste se na Ukrajinu?
Musím říct, že mě to láká. Nevysvětlím proč, přitom vím, že to může působit jako sebevražda. Ono to zní blbě, ale ten adrenalin je znát, žene člověka kupředu, navíc člověk tam získá úplně jiný pohled na život. Po tom, co jsem se vrátila, jsem si najednou uvědomila, že každý z nás řeší často malichernosti a zbytečně se hroutíme z úplných blbostí. Přitom se máme vlastně dobře, ve srovnání s Ukrajinci...
Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní
Válka na Ukrajině
Válku na Ukrajině rozpoutalo Rusko ve čtvrtek 24. února 2022 v ranních hodinách.
V Rusku se o tomto aktu válečné agrese mluví jako o "speciální vojenské operaci na Ukrajině". Jde o vyvrcholení rusko-ukrajinské krize a zároveň největší konflikt na území Evropy od konce druhé světové války.
Mohlo by vás zajímat:
Volodymyr Zelenskyj | Vladimir Putin | Wagnerova skupina | Jevgenij Prigožin | Válka v Izraeli