Darja Stomatová pro eXtra: Krvavá, špinavá válka! Stříleli na nás, teď mě vyděsí i zvuk výfuku

Už jste se nějak aklimatizovala po příjezdu do ČR? Vrátila jste se do běžného života?

Pomaličku už se začínám zorientovávat tady v Česku, ale pořád myslím samozřejmě tam na ty lidi a mám občas takové zvláštní pocity, výčitky, že já jsem tady, a oni jsou tam. To je věc, která je a pak zas není a je to zvláštní pocit pak zase být v normálním prostředí. Pořád řešíme s Honzou (kameramanem, pozn. red.) způsoby, jak se tam vrátit.

Jak dlouho jste tam vlastně byli?

Celkem jsme tam byli tři týdny. Přijeli jsme patnáctého února, tedy devět dní před válkou, a projeli jsme zemi od západu přes Lvov, Kyjev, Žitomyr, kde jsou Volyňští Češi - tam jsme poznali zajímavého pána z Česka, který si tam založil vlastní pivovar - až do Charkova. Měli jsme vyrážet do Kramatorsku, kde jsme si předem zařídili vojenskou akreditaci, která nám následně obrovsky pomáhala, protože nám to otevíralo spoustu dveří. Do toho Kramatorsku už jsme potom nevyjeli, protože začala válka a my uvízli v Charkově.

Takže v Charkově jste se ocitli shodou okolností?

Velká náhoda, ano. Plány, které jsme měli, už nešlo realizovat, následně jsme pokrývali to, co se dělo tam. Těch informací byla ohromná spousta, museli jsme si vybírat. Dostávali jsme tipy i od místních, kde se co stalo. Zpočátku jsme hodně vstupovali živě, pak už to moc nešlo a z Charkova jsme se přesunuli do Poltavy.

Takže jste neuvažovali o tom, že byste jeli do nějaké bezpečnější části země?

Tam to šlo samo. Začala válka a my jsme cítili potřebu tam zůstávat, protože v jednu chvíli jsme měli pocit, že už tam nikdo není ze zahraničních štábů...

Válka na Ukrajině

Reportérka Stomatová promluvila o návratu z Ukrajiny: Mrzí mě, co jsem rodičům způsobila

Měli jsme polovojenský režim

Ono se vlastně i stalo, že jste tam byli poslední štáb.

Mám takový pocit. Ono se to těžce říká, jste v izolaci, nevidíte nikoho jiného, ale když jsme odjížděli do města, už jsme pak nikoho neviděli. Myslím, že jsme o tom, zda to je, nebo není bezpečné, ani nedebatovali. Já jsem hodné spoléhala na Honzu, protože je to zkušený kameraman, který už ve válkách byl a ví, co dělat. My jsme si zřídili takový polovojenský režim, kdy jsme měli jasná pravidla, nad každým krokem jsme přemýšleli. Lidé na místě nám hodně pomáhali, máme tam dobré kontakty. Ono to všechno vyplynulo de facto samo.

Ty kontakty jste měli už dopředu nasmlouvané, nebo jste je získávali až na místě?

My jsme tam byli už dva dny před válkou, takže jsme tam něco měli, ale samozřejmě když začne válka, pak veškerá byrokracie padá, takže ty kontakty se hrnuly nějakým způsobem i samy k nám. Ti lidi chtěli, abychom tam zůstávali, a nám se třeba stala taková zvláštní situace, když jsme jeli třetí den války do budovy Merie, což je budova starosty, sídlí tam rada města, vyjeli jsme tam a já jsem vystupovala z auta a jdu po ulici a šel kolem pán, držel v ruce telefon. Najednou mě zastavil a podává mi telefon a na druhé straně se ozval Martin Žour, který se stará o československé muzeum v Sokolovu, a přes něj jsme pak měli kontakty. Nebo jsme stáli na benzince a oslovil nás pán, dal nám telefon s tím, že když budeme cokoli potřebovat, on nám pomůže. Podpora místních byla tak obrovská, že jsme nemuseli přemýšlet nad věcmi, které bychom jinak museli řešit.

Takže tam nebyla nějaká nedůvěra vůči vám, že by třeba měli podezření?

Ne, nebyla. Myslím, že to bylo i tím praktickým přístupem, vždy jsme se s nimi snažili domluvit a pomohlo i to, že jsme z Česka. Já jsem jim i vysvětlovala svůj původ, jsem z Kazachstánu a 25 let už žiju v Česku, takže všechno to šlo hladce, ale fakt je vše v tom, že s těmi lidmi komunikujete.

A zároveň ta znalost ruštiny vám určitě pomohla v domluvě s místními.

To víte, že ano, Když takto pracujete v terénu, potřebujete většinou pomoc fixera a na ně se musíte hodně spoléhat a samozřejmě je tam jazyková bariéra, což dělá strašně moc, a já jsem mohla bezprostředně vnímat pocity lidí. Jsou tam určité nuance, které poznáte, když s nimi mluvíte jazykem, který oni dobře znají, takže pro mě to bylo obrovské zjednodušení mé práce a bez té ruštiny bych to tak nezvládala jako s ní.

Válka na Ukrajině

Návrat hrdinky Stomatové do Čech: Dojemné přivítání redakce CNN Prima NEWS i stěna slávy

Naděje je obrovská výhoda, kterou místní mají

Ta bezpečnostní situace v Charkově se zhoršila ze dne na den, nebo to bylo postupné?

Mně začíná trochu připadat, že máme pocit, že když začne válka, pak to ovlivní úplně všechno. A je to pravda, ale záleží, na jakém místě se nacházíte. V Charkově to bylo hodně specifické, že když začala válka, začalo ostřelování předměstí, a než se ta fronta začala posouvat blíž k tomu městu, tak se to každý den měnilo. První den obrovské fronty, druhý den silné výbuchy, sice stále daleko, ale přesto. Samozřejmě na to nejste zvyklí a je to takový zvláštní pocit, když žijete ve městě a pořád je to bum bum...

Nejdřív byl hodně chaos, když se začalo střílet blízko centra. My jsme natáčeli na nádraží, a když jsme slyšeli dělostřelectvo, lidé vyskakovali z aut a běželi do krytu. Ale čím déle to trvalo, tím více si na to lidé zvykali nějakým podivným způsobem. Když jsme natáčeli u těch front u obchodů, já jsem se jich ptala: "Vám nevadí, že to nad vámi pořád hřmí?" A oni říkali, že buď můžou čekat v krytu a pomalu umírat hladem, anebo čekat ve frontě, takže ta volba pro ně byla jasná. Radši být venku než čekat na pomalou smrt. Ale ta situace se tam neustále mění. Teď jsem měla pozitivní zprávy z víkendu, když jsem si volala s naší spolupracovnicí a ona mi nadšeně vyprávěla, že se tam nyní v obchodech objevilo maso a mléčné výrobky. Pomohla pomoc z Polska, která je opravdu velká. On ten východ je daleko a ne všechna humanitární pomoc se tam dostane. Pořád je však možné tam ty věci dopravit, což je pozitivní. Život místních je nyní rozplánovaný jako během covidu, kdy jsme byli také všichni zavření doma. Těší se z těch maličkostí a mají pocit, že nesmějí klesat na duchu. Ta naděje je jejich obrovská výhoda, kterou mají.

Zatímco my to tu vnímáme zdálky a každý druhý tu brečí, oni se snaží to nedělat, zůstávat v klidu a disciplinovaní. Ta válka je strašná věc, ale ta disciplína u těch Ukrajinců je famózní.

Četl jsem, že někteří nemohoucí nebo starší mají problém, i kdyby chtěli opustit město.

Mám pocit, že ta jižní cesta, kterou jsme odjížděli do Poltavy, je stále otevřená a nedařilo se ji Rusům ovládnout. Zároveň tam fungují dobrovolníci. V Poltavě jsme natáčeli v nemocnici, kde byly děti s mozkovou obrnou a jejich rodiče. Tam jim hodně pomáhali dobrovolníci a zprostředkovali jim tu cestu. Takže ta pomoc tam určitě je. Ti lidé spolu komunikují, snaží se vzájemně si pomáhat. Celý stát funguje na jednom principu a tím je porazit nepřítele.

ROZHOVOR

Vojenský psycholog o reportérce CNN Prima News na Ukrajině: Hrozí jí nespavost i změny chování

Stále nemohu uvěřit tomu, co se stalo

Vy jste tam byli také terčem střelby. Byl to nejnebezpečnější zážitek, jaký jste měli, nebo to bylo ještě něco jiného?

Upřímně - já jsem to tehdy prožila strašně narychlo, nikdy po mně nikdo nestřílel a tehdy jsme vlastně všechny ty bezpečnostní normy splnili. Jeli jsme do té obce jednou cestou a tou samou jsme se vraceli zpátky. Ale muselo tam dojít k nějaké obrovské náhodě, když jsme zabočovali, a najednou tam bylo vojenské vozidlo asi sto metrů od nás a vtom se začala ozývat střelba. To je takový divný zvuk, takové cvakání. A Honza říkal: Kryj se, kryj se! Tak jsem se stáhla pod palubní desku, on se snažil vyjet zpátky a pro něj to byl velký stres, protože on jako řidič auta ručil za mou bezpečnost. Ta situace je zvláštní, stále se mi nechce věřit, že se to stalo. Stále bych ráda věděla, kdo to byl. Je to pro mne důležité, ale zároveň chápu, že nyní mají místní jiné věci k řešení než to, kdo střílel na české novináře. Každopádně situace pro novináře se v zemi zhoršuje každým dnem.

Přicházejí zprávy o úmrtích amerických novinářů…

Jsou to alarmující zprávy a pro mě jako člověka, který tam byl a také byl na ráně, je strašné slyšet, že někoho z novinářů zabili.

Myslíte si, že nyní ruská strana méně řeší to, že je někdo novinář? Správně byste vůbec neměli být terčem střelby, ale tam se to evidentně moc nedodržuje.

Čím déle ta válka trvá, tím je krvavější a špinavější, takže nějaké principy a pravidla se stírají. Vojákům tečou nervy, situace je nepřehledná. V našem případě jsme byli daleko, nepřijedete a nezeptáte se: Vy jste Rus nebo Ukrajinec? Vím, že třeba někteří lidé nás i kritizovali, že nevíme, kdo to je, ale já nevím, jestli si lidé dokážou představit tu situaci, že po vás někdo střílí, vy máte u zadku auta 60 litrů paliva, které ještě není ani v kanystrech, ale v obrovských lahvích na vodu. Byla jsem ve velkém šoku, snažila jsem se to pak nějakým způsobem zpracovat. U každého se to projevuje jinak. Někdo se naštve, někdo brečí, ale já jsem byla ráda, že jsem naživu a že jsem, to je celé.

Byl to třeba nějaký impuls si říci - Tak a pojedeme domů, už to nebudeme pokoušet?

Ani ne. Samozřejmě ta situace vás ovlivní. Přemýšlíte daleko více nad tím, kde se pohybujete, co můžete ovlivnit a co ne. My bychom tam i zůstali, ale byli jsme strašně vyčerpaní. Když jste tam, jste v neustálém napětí, vaše smysly fungují na 100 procent.

Když slyším výfuk od auta, jsem v pozoru

To vyčerpání se pak někde musí projevit.

Projevuje se. My jsme se bavili s Honzou, že bychom zůstali na Ukrajině, odjeli někam do zákrytu do bezpečí, ale pořád jste v té zemi, nikdy nemáte jistotu, že se něco nestane. Teď bylo bombardování kousek od Lvova. Do té chvíle, než jsme se dostali do Polska, jsme pořád byli v napětí. Pak to z nás spadlo, ale mělo to své následky. Vaše smysly pak fungují stejně jako na Ukrajině, to znamená, že když tu slyším výfuk u auta, hned se leknu. Musím vědět, co to je. Nebo si všímám detailů, lidí. Je to jiné. Je těžké se přeměnit na ten normální režim.

válka na ukrajině

Hrůzné video české reportérky: Zemřela tady žena, nenašli její tělo, pouze ruku

V komentářích pod vašimi reportážemi byly občas nenávistné příspěvky nebo dezinformace. Co si o tom myslíte a reagujete na to nějak?

Některé věci mě mrzí. Když třeba někdo napíše, že celé to byly kulisy. Já jsem to osobně prožila a tohle mě uráží. Ale lidé jsou různí, každý má nějaký názor. Lidé žijí v bublinách. Říká se, že abyste přesvědčil člověka, musíte dát 10 argumentů, proč vy máte pravdu, aby to pochopil. Ale zároveň si myslím, že moje práce nespočívá v tom, abych přesvědčovala každého člověka, že já mám pravdu. Snažím se to brát s nadhledem, samozřejmě si občas něco přečtu.

Psali vám něco do zprávy?

Nenávistné zprávy ne, to je paradoxní, když má člověk pocit, že je anonymní, někdo si pak myslí, že může napsat cokoli, ale co mi psali do zpráv, byly samé pozitivní věci. Psali, ať se držíme, že nám moc děkují a děláme super práci. Maminka malé dívky Aničky, která mi nakreslila obrázek, mi řekla, že díky mně a tomu, že jsme tam byli a já tam byla jako žena, díky tomu ona může mnohem lépe o té válce mluvit se svou dcerou, což je skvělá věc.

Je jasné, kdo se brání a kdo napadá

Vím, že nejste vojenský analytik, ale přece jen z vaší zkušenosti - myslíte si, že Ukrajinci jsou schopni se ubránit?

Mají obrovskou vůli se ubránit. Myslím, že je tam jasně vidět, kdo brání svou zemi a kdo ji napadá. Ale ta válka je strašná v tom, že jsou to dva bratrské národy. Přes všechny aspirace Ukrajiny směrem na Západ jsou ty rodiny propojené, žijete na Ukrajině, ale máte známé v Moskvě, máte příbuzné v Rusku a opačně. A to, co oni musí prožívat, je příšerné. A vlastně ani nevím, jestli ti ruští vojáci vědí, do čeho jdou, jestli mají motivaci. To je otázka, která mě trápí. Protože jak můžete bojovat bez motivace? Honza mi zmiňoval jednu knížku, Umění války, a tam se popisuje ve verších, že když voják nemá motivaci a neví, pro co bojuje, je ta válka odkázána ke zkáze. A Ukrajinci mají obrovskou motivaci. Oni brání svou vlast. Jaká může být větší motivace pro vítězství?

Kdy se tam chystáte vrátit?

Teď nad tím přemýšíme. Honza je v New Yorku se svou dcerkou. Až se vrátí, začneme to řešit. Pro mě se to nyní mění, protože od začátku války jsme byli tam a teď jsme odpojeni. Začínám chápat, proč to lidé vnímají tak silně. Já teď jak mám ty informace, začínám vnímat ten strach, ty zprávy o novinářích. Člověk si začíná říkat, jestli to má smysl, ale ano, má to smysl. My jsme tam zůstávali kvůli těm lidem. Někdo to musel natočit, někdo to musel sdílet. Doufám, že se nám podaří se tam vrátit, ale zároveň budu mít mnohem větší respekt a strach než minule.

+ Další 3 fotografie

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní