RECENZE: Noví Tři mušketýři oživují skomírající klasiku. Romantickému dobrodružství je konec
Mají Tři mušketýři přes nespočet filmových, televizních a seriálových zpracování ještě co nabídnout? Přesně to je otázka, kterou si položí nejeden divák. A já s radostí odpovídám, že mají! Snímek Tři mušketýři: D'Artagnan je příjemným filmovým překvapením, které patřičně ctí předlohu Alexandra Dumase, a zároveň se nebojí jít vlastní cestou. Špinavou, upocenou a nebývalé civilní, až realistickou, přesto patřičně opulentní a výpravnou. Zkrátka Francouzi ukázali, že jejich klenot se ve správných rukách stále může blyštit.
Neexistuje snad francouzská kniha, která by byla natolik filmařsky vděčná, jako dobrodružství z pera Alexandra Dumase Tři mušketýři. Snad jen Jules Vern a jeho dobrodružné tituly se blíží popularitě slavných šermířů. Vždyť si jen vzpomeňme, kolik variant na Tři mušketýry jsme v televizi viděli. Počínaje skvělým, byť až pohádkově naivním snímkem z roku 1973, v němž řádil skvělý Michael York, přes řadu televizních variant, z nichž některé pochází dokonce z Ruska, až po americký pokus z roku 2011, za který by měli jeho tvůrci zákonitě skončit v pekle. Logicky se tak nabízela otázka, zda není tento námět už nějaký čas vyčerpaný.
K mému překvapení musím přiznat, že nikoli. Alespoň to dokazuje nejnovější snímek Tři mušketýři: D'Artagnan, který právě vstupuje do českých kin. Francouzští tvůrci už si zřejmě řekli, že mají plné zuby, jak jim kde kdo przní jejich takřka národní poklad, a rozhodli se vzít vyprávění slavného dobrodružství do vlastních rukou. Scénáristé Matthieu Delaporte a Alexandre de La Patellière tak učinili s respektem k předloze, kterou ale rozhodně slepě nenásledují a nebojí se jít vlastní cestou. Ne nijak radikálně, stále vypráví ten samý, stokrát omletý příběh, odklon od předlohy je však přesto znát, což je, s ohledem na notorickou známost zápletky, jedině dobře.
Hrdinové z masa a kostí
V čem je ale nová adaptace na první pohled jiná, a vděčíme za to režiséru Martinu Bourboulonovi, je jejich pojetí. Tři mušketýři v jeho rukách nejsou tím proslulým romantických dobrodružstvím, jak jej všichni dobře známe, byť ty prvky nový snímek stále nese. Proměnil se totiž ve špinavý, upocený, až se chce šovinisticky říct chlapský film, v němž hrdinové nejsou vždy skvěle vypadající a hlavně nepřemožitelní šermíři s nekonečnou fyzičkou. Tady jsou D'Artagnan, Athos, Porthos a Aramis postavy z masa a kostí, které se bitkách nebojí ušpinit a jež s každým dalším úderem funí víc a víc, protože jim síly ubývají.
Přesně tak nějak vypadají prakticky všechny akční scény, které jsou nečekaně, k mému překvapení i potěše, velice fyzické. Ve filmu se pouze nešermuje, nejednou dojde i na pěsti a je vidět, že to všechny zúčastněné bolí. Navíc bitky jsou často točené stylem na jeden záběr, což ve výsledku jen přidává zmíněné fyzičnosti akčních scén a zároveň na komornosti snímku. Ten se tak skutečně místy tváří, pak ale přejde do opulentnosti tak, jak jsme u historického spektáklu zvyklí. Vidíme krásnou i špinavou Paříž, obří sály i monumentální stavby, přičemž nechybí dlouhé záběry. V tomto případě však nejsou otravné, ba naopak, k filmu sedí.
Uhrančivá Eva Green
A sedí k němu i vybraní herci. Tvůrci tentokrát v drtivé většině sáhli do vlastních zdrojů a do hlavních rolí až na pár výjimek obsadili francouzské hvězdy jako Vincent Cassel, Ramain Duris nebo pro Čechy méně známý François Civil. Byť se pro mainstreamového diváka nejedná o žádné superstar, všichni zmínění mají jednu skvělou a ve světě (i v Hollywoodu), ne tak samozřejmou schopnost. Umí skvěle hrát. A ve Třech mušketýrech skutečně mají co hrát, jelikož nejde jen o akční dobrodružství, ale i pořádné politické pletichaření.
O to se mimochodem stará skvělá a jako vždy oslnivá Eva Green. Byť je uhrančivá tmavovláska ve filmu jediným, skutečně hollywoodským jménem, není v něm jen na okrasu a aby přitáhla, pokud možno, co nejvíc zámořských diváků do kin. Green si roli andělské mrchy očividně užila a coby nechvalně proslulá Milady de Winter motá hlavu každému vlivnému muži, který jí může přinést kýžený zisk. A já jí to naprosto žeru.
Pokračování je na cestě
Abych ale (k vlastnímu překvapení) jen nelichotil, tak musím zohlednit i neduhy, mezi něž patří místy nudné dialogy. Zatímco film má jinak parádní tempo, místy sundá nohu z plynu, a to právě v momentech, kdy hrdinové mezi sebou vedou často prázdnou konverzaci, snad za účelem toho, aby protagonisté nebyli jen plochými postavami. Nejsou, jenže ne díky těmto scénám. Dalším mínusem je občasný patos, byť se může zdát v tomto díle nevyhnutelným, myslím si, že bez něj by se to klidně obešlo.
Ale co už, výsledný dojem to zásadně nezkazí a divák si může i tak vychutnat skvěle pojatý příběh, který známe takřka nazpaměť. Přesto nenudí, za což vděčíme právě tvůrcům, kteří se nebáli jít svou vlastní cestou. Klobouček za to a už aby tu bylo pokračování, jelikož D'Artagnan je pouze prvním dílem ze zamýšlených dvou. Snad zúčastnění udrží laťku, kterou si sami nastavili tak vysoko. Protože podobné zjevení, byť v jiném žánru, jsme tu už měli u hororu To, kdy první díl byl skvělým a svěžím počinem, jen aby vše zabilo mdlé pokračování. Chci věřit, že tohle nebude ten případ.
Filip Turek se tvrdě opřel do Fialy: ODS zradila svoje voliče a on je toho absolutní příklad
Související články
Slavní vyvedli na Wonku děti: Vlastík Korec je kopií tatínka, Dvořák se pochlubil odrůstajícími syny
RECENZE: Smrtelné zlo: Probuzení je povedeným vzkříšením prachem zapadané značky
Nejkrásnější Bond girl zamotá hlavu Třem mušketýrům: Eva Green kvůli roli prošla náročnou přípravou
RECENZE: Avatar 2 je pomalejší a nesourodější. Výlet na Pandoru je však dechberoucí
