Kdybyste žili v 60. a 70. letech, pak byste pravděpodobně neváhali. A to ani tehdy, psala by se raná 90. léta, železná opona by byla dávno dole a vy (tedy nejspíš rodiče právě těch, kdo nyní čtou tento článek) byste věděli, že konečně uvidíte naživo svůj idol, který jste si tajně tahali od svých kamarádů za hranicemi.

Jenže Bob Dylan (73) už tu bude podeváté a doba se jaksi změnila. Jeho fanoušci zestárli spolu s ním a mají jiné starosti než zachraňovat svět a angažovat se v sociálně-kulturních oblastech, drogy již dávnou nejsou jejich kratochvíle.

Mladší generace zná jenom stěžejní Dylanovy songy a ještě nejspíš z (bohužel) slavnějších cover verzí. Tento aktivista, hudebník, malíř, spisovatel, novinář, skladatel, básník je sice na scéně už přes padesát let a ovlivnil hudbu takovými směry, že se vám o tom ani nesnilo, ale nyní se nachází v zemi nikoho, přestože díky svým odkazům má pořád ještě co říct. Ještě hodně.

Jeho smůlou vlastně je, že svými písněmi natolik ovlivnil popkulturu, že jej začali hromadně vykrádat, a slavnější než jeho originály se staly jeho předělávky. Tak například tuhle píseň (a hlavně klip, protože se v něm objevuje vedle sebe mnoho slavných lidí) od kapely Rolling Stones zná hodně lidí, ale už daleko méně jich ví, že ji Dylan napsal a nazpíval kolem roku 1965.

Like a rolling stone od Rolling Stones

Filmoví fanoušci zase milují snímek našich německých sousedů Klepání na nebeskou bránu (který mohou ignoranti znát jako americkou vysoce trapnou předělávku s názvem Než si pro nás přijde s Jackem Nicholsonem a Morganem Freemanem). Klepání bylo vyloženě postaveno na nejslavnější písni Boba Dylana Knockin' on Heaven's Door a celé je to neuvěřitelně absurdní komedie o dvou smrtelně nemocných mladých klucích, kteří se spolu potkají v nemocnici a opilí se rozhodnou utéct na poslední divokou jízdu za posledním pohledem na moře, které nikdy neviděli.

Závěrečná scéna z filmu Klepání na nebeskou bránu s písní Knockin on heaven's door přezpívanou německou skupinou Selig.

A přestože dnes v Praze uvidíme skutečného Dylana, je otázkou, kolik lidí vlastně dnes ty originály baví. Skalní budou tvrdit, že nestárnou, ale popkultura se pořád potřebuje měnit a vyvíjet a snad je možná dobře, že jeho hity žijí samostatným moderním životem.