Kněz Lucie Bílé o vrahovi Marečka: I tyran a sebevrah si zaslouží pohřeb a milosrdenství
Opovržení
Čtrnáct staletí bylo pro evropskou katolickou rodinu největší potupou, pokud si někdo z příbuzných sáhl na život. Celá obec dotyčného odsoudila, jeho rakev byla zakopána za vnějšími zdi hřbitova a na důstojné církevní rozloučení se zemřelým museli pozůstalí zapomenout. Zloba okolí se kolikrát otočila i proti truchlícím.
Naštěstí i římskokatolická církev sice pomalu, ale přesto modernizuje svou nauku a podobné praktiky znemožnila. Co o kritice příbuzných Josefa Kuči, který spáchal jeden z nejodpornějších zločinů, kterých se dá dopustit, říká populární římskokatolický kněz Zbigniew Cziendlik
Kuču by také neodmítl
„To se změnilo dávno. Kdysi to ale bylo opravdu tak, že sebevrazi byli pohřbeni u vnější zdi hřbitova a neměli církevní obřad. Nyní ale od Druhého vatikánského koncilu, který zavedl novou liturgii (pravidla pro bohoslužbu – pozn. red.) , mohou mít pohřeb. Jsou to lidé, kteří mají nějaký problém a bohužel ho řeší tímto způsobem. Jsou svým způsobem nemocní, a proto k nim církev přistupuje už jinak než dříve,“ vysvětlil nám kněz neodmyslitelně spjatý přátelstvím s Lucií Bílou.
„Osobně bych nikdy neodmítl nikdy pohřbít nikoho, ani vraha nebo sebevraha. Je možné, že jsem někdy někomu, kdo jinému člověku vzal násilně život, pohřeb prováděl. Ale nikdy nepátrám po minulosti nebožtíků. Přece nejsem tím, kdo by měl být kohokoli soudcem. Součástí každé bohoslužby i pohřbu je prosba Boha o odpuštění, protože nikdo z nás není dokonalý. Prosíme Stvořitele, aby dotyčnému odpustil jeho hříchy,“ říká Cziendlik s tím, že pohřeb jako duchovní stejně vnímá především jako obřad, při kterém by měl podpořit zdrcené pozůstalé.
Katolici a sebevražda
Odpírání církevních obřadů sebevrahům obviněným z vážných zločinů zavedl už koncil římskokatolické církve v Orléansu v roce 533, běžní lapkové a podobní drobní kriminálníci a bezúhonní občané měli ale svobodnou ruku. O třicet let později však další koncil rozhodl o zákazu obřadů a zpívání žalmů pro úplně všechny, kteří se sprovodili ze světa.
Podobná církevní pravidla, kdy sebevrazi neměli nárok na hrob na hřbitově a už vůbec ne na církevní pohřeb, souvisely s názorem, že sebevrah zemře ve smrtelném hříchu. Platila až do dvacátého století. Mezi lety 1962 a 1965 se konal Druhý vatikánský koncil, který položil základy Nového zákoníku katolické církve, jenž nakonec zákazy pro sebevrahy zrušil. Začal ale platit po dlouhých debatách a přípravách až v roce 1983.
Katolická církev nadále sebevraždy odsuzuje, podle její nauky si člověk život nedal, tak si ho nemůže ani brát. Sebevražda je stále považovaná za něco velmi špatného, na druhou stranu samotného člověka neodsuzuje, protože se neví, zda je podle katechismu (souhrn římskokatolické nauky o víře a mravech) opravdu sebevrahem. Bůh podle něj může i takového člověka spasit způsoby, o kterých smrtelníci nemají ponětí, a církev by se měla za sebevrahy místo odsudku raději modlit.
Více o tématuMůže kněz odmítnout?
Zatímco Czendlik sám by na církevní pohřeb nebo zádušní mši za kontroverzního zemřelého nikdy neřekl ne, u ostatních církevních hodnostářů si není tak jistý.
„Každý kněz je ve své farnosti tak trochu suverénem. Může se tedy stát, že někdo někoho pohřbít odmítne. Pak by rodina musela žádat nadřízeného, biskupství by mohlo, ale nemuselo, nařídit pohřeb provést. Sám ale nevím, co by kněze k odmítnutí mohlo vést kromě toho, že zesnulý opustil církev nebo to byl bojující ateista. To jsou ale extrémy. Jinak si myslím, že tu opravdu nejsme od toho, abychom odsuzovali, ale spíš abychom projevovali milosrdenství, to znamená abychom ukazovali milost v srdci. Podle mě bychom neměli dělat rozdíly mezi lidmi,“ říká laskavý kněz původem z Polska.