RECENZE: Zpráva o záchraně mrtvého je úmornou nudou s lobotomizovaným Dykem

Artové filmy rozhodně nejsou pro každého a leckterý divák je pro pomalejší tempo a delší expozici odsoudí hned v začátku. Mnohdy však neprávem, jelikož se za oním uměleckým zpracováním mohou skrývat povedené herecké výkony, zajímavý, byť minimalistický příběh či hluboké myšlenky. To ale neplatí pro Zprávu o záchraně mrtvého, která sice pracuje s hutným tématem, ale tragicky selhává v jeho zpracování.

Základním námětem filmu je otec od rodiny, který leží po operaci mozku v kómatu. Jeho žena s již dospělým synem se ale nehodlají smířit s tím, že by se jejich milovaný táta nikdy neprobudil, a proto se pouští do nejistého boje. K otci promlouvají, snaží se, aby jim stiskl ruku, kývnul hlavou či otevřel oči, odpovědí jim je ale nehybný výraz herce Petra Salavce. Celý film se navíc odehrává v jedné lokaci olomoucké nemocnice, kdy kulisy zpravidla tvoří nemocniční pokoj a chodby.

Šíleně dlouhé expozice

Právě po obrazové stránce se režiséru Václavu Kadrnkovi podařilo natočit věrohodné a především stísněné nemocniční prostředí, k čemuž využil speciální barevný filtr i nezvyklý formát obrazu 4:3. Byť je na plátně a vlastně i na dnešních obrazovkách nežádoucí, režisér si ho obhájí prostředím, ve kterém natáčel a jemuž dominují vysoké stropy nemocnice i schodiště, po němž se hlavní postavy často pohybují v dlouhých záběrech. Zdařilá je i práce se světlem, o což Kadrnka, jak sám přiznal, usiloval.

poslední rozloučení

Vojta Dyk dal svému otci poslední sbohem: Podporou mu byla žena Tatiana a děti

Potud ale všechna pozitiva končí. Kadrnka jako by si řekl, že nic jako dlouhá expozice neexistuje, a tak natočil super dlouhé expozice. Diváci sledují Vojtu Dyka, jako jde pomalým krokem po schodech a zahne za roh, zatímco kamera ještě několik sekund zabírá prázdné schodiště. Zkrátka příliš mnoho času se na plátně nic neděje a podobné scény jen zbytečně natahují už tak dost nudný film. Obzvlášť když takhle Dyk se strnulým výrazem bloudí po nemocnici snad prvních deset (!!!) minut.

Hloupé dialogy

Když už je řeč o hercích, jen stěží k jejich výkonům přidat nějakou lichotku. Naprostou většinu času mají nasazený pouze jeden strnulý výraz bez emocí, až se divák sám sebe ptá, zda jsou opravdu tak špatní herci, či nemají co hrát. Vysvětlení nabídl sám Kadrnka. Prý chtěl, aby obě hlavní postavy komunikovaly především očima. Leckdo si pak zaklepe na čelo, že si pro takovou úlohu vybral třeba právě Dyka, který sotva zvládá hrát normálně. Málokterý herec je tak dobrý, že mu divák "baští" pouhou mimiku či pohledy, rozhodně to ale nezvládá bývalý frontman Nightwork. Pokud však bylo režisérovým záměrem, aby syn pacienta měl neustále lobotomizovaný výraz, pak dosáhl svého.

Nejhorší je ale celé pojetí tíživého tématu, obzvlášť s ohledem na to, že režisér i Mauréry měli otce v kómatu. Zatímco jeden se z něj dostal, druhý ne. Jen těžko pak lze pochopit, jak neosobní a emočně prázdné dialogy film obsahoval. Většinu času šlo o repetetivní příkazy, ať se otec probudí, které vyzněly spíše komicky než zoufale, natož aby je člověk bral vážně. Místy bylo podání tak otravné, až si člověk říkal, že být oním mužem na nemocničním lůžku, tak to radši zabalí rovnou, než aby se vrátil k takové rodince, které tu lásku i obavy vlastně ani nevěřil. Jediný silný dialog přijde až v závěru, což je na 90 minut otřesné nudy zatraceně málo. Kvality filmu pak nejlépe vystihl jeden z diváků na novinářské projekci, který někde v polovině filmu poměrně hlasitě chrápal a nikomu to snad ani nevadilo.

Filip Turek se tvrdě opřel do Fialy: ODS zradila svoje voliče a on je toho absolutní příklad