Pohřby v Národním: Nejdojemněji se slavní loučili s garderobiérkou (†100), říká mluvčí

O smutných událostech, které Národní divadlo musí bohužel řešit až příliš často, si redakce povídala s mluvčím kulturní instituce Tomášem Staňkem.

Existuje v Národním divadle obecný scénář, jak poslední rozloučení s osobností typu paní Vlasty Chramostové (†92), má vypadat?

„Ve chvíli, kdy se dozvíme o úmrtí našeho zasloužilého člena, sejdeme se v sestavě generální ředitel Národního divadla, zástupce konkrétního uměleckého souboru a já na koordinační schůzce. Následně se setkáváme se zástupci rodiny nebo přáteli, v případě paní Chramostové, to byl pan Jan Ruml.

Probereme, jaké měl dotyčný nebo dotyčná přání, kdo byli jeho nejbližší přátelé, abychom je mohli pozvat. Například režisér Ivan Rajmont si výslovně nepřál, aby smuteční obřad proběhl v historické budově Národního divadla, proto se poslední rozloučení s ním konalo v divadle Stavovském. Někteří členové Národního divadla si zase třeba vůbec nepřejí, aby se nějaký obřad uskutečnil, což samozřejmě také respektujeme.“

U paní Chramostové bylo všechno jasné?

„U ní jsme dobře věděli, kdo byli její nejbližší přátelé, víme, jakou poezii a hudbu měla ráda. Režie obřadu se symbolicky ujal umělecký ředitel činohry Národního divadla Daniel Špinar.“

Slavné pohřby

Jak to bývá s řečníky?

„Obvykle mluví jeden nebo dva z kolegů zesnulého z příslušného uměleckého souboru, může to být i někdo z umělecké školy, v níž působil, nebo například filmový režisér. Jednotlivé soubory Národního divadla si navzájem vycházejí vstříc, takže když například zemře člen činohry, může mu přijít vzdát hold a zazpívat nebo zahrát někdo ze souboru opery. A naopak, některý z herců kolegům či kolegyním přijde zarecitovat.“

Lidé si už víckrát mohli všimnout čestných stráží u ostatků zesnulého. Je pro ně nějaké pravidlo?

„U rakve se střídá šest členů čestných stráží v pravidelných intervalech, jde zhruba o tři nebo čtyři minuty. Bývají tam kolegové a kolegyně umělci, případně osobnosti veřejného života. Například v případě posledního rozloučení s paní Chramostovou to kromě herců a hereček byli i bývalí disidenti. Čestné stráže sestavujeme buď podle souvislostí, například v jedné stráži jsou herci a herečky z našeho divadla, v druhé třeba z Divadla na Vinohradech. Nebo to naopak může být i úplně náhodně. Zvykem je, že se zúčastní náš resortní nadřízený, tedy ministr kultury, a i on se může stát součástí čestné stráže. V té nechybí ani členové vedení Národního divadla. Někdy se účastní také studenti z DAMU, což byl případ třeba Borise Rösnera, který zůstal téměř do poslední chvíle aktivním pedagogem.“

Jak to bývá s mluveným slovem, projekcí fotek a videi?

„Je to různé. Někdy pouštíme ukázky z filmů či záznamy divadelních inscenací. V případě některých kolegů jsme pouštěli i písničku. Například pan Vinklář zpíval v naší divadelní inscenaci Naši furianti a ukázka při posledním rozloučení byla velmi dojemná. Občas to kombinujeme i s fotografiemi. U pana Munzara jsme promítali několik sérií jeho snímků. Byl totiž nejen umělcem, ale i sportovcem. Miloval létání. Objevily se proto nejen fotky z jeho rolí v Národním divadle, ale také sportovní snímky. Bylo to zpestřené i tím, že nad divadlem symbolicky přelétávala letadla, což byla mimořádná situace. V centru Prahy je jinak bezpečnostní bezletová zóna.“

Nad rakví vždy visí velká fotografie…

„K poslednímu rozloučení vždy připravujeme portrét zesnulého v nadživotní velikosti. Visí nad rakví z provaziště na jevišti. Naší specialitou je i to, že zpodobňujeme velký autogram umělce. Ten se vyrábí v našich dílnách. Kromě toho ještě připravujeme i kondolenční knihy. U nich ve foyeru stojí zmenšená fotografie z jeviště. V posledních letech také pravidelně připravujeme pietní místo na piazzettě Národního divadla čili na náměstí Václava Havla. Nyní se tam ve vitríně nachází velký portrét paní Chramostové a lidé tam zapalují svíčky. Je to fenomén poslední doby. A když jsme se loučili s Věrou Čáslavskou, instalovali jsme na piazzettu velkoplošnou obrazovku, kde probíhal přenos obřadu.

Kritika

Jak dlouho obřady obvykle trvají?

„Zpravidla padesát minut, končívají státní hymnou, spadnutím opony, potleskem a vynášením rakve před divadlo. Divadlo samozřejmě otvíráme dříve, aby veřejnost měla možnost položit na forbínu jeviště květinové dary a poklonit se ostatkům zemřelého.“

Pamatuji si, že jednou médii proběhla ostrá kritika kvůli tomu, že obřad Ljuby Skořepové vedení zorganizovalo „pouze“ ve foyer Národního divadla. Jak to tehdy bylo?

„V historické budově jsou dvě možnosti, kde se může obřad konat. Jednou z nich je vstupní slavnostní foyer. Není to žádná chodba, jak psali tehdy vaši kolegové. Je to standardní slavnostní prostor. Ve stejném foyer proběhlo rozloučení s velkým množstvím renomovaných osobností, namátkou pěvkyní Evou Děpoltovou, herci Vladimírem Rážem a Vlastou Fabianovou nebo režisérem K. H. Hilarem. Za naším rozhodnutím ohledně paní Skořepové si dodnes stojíme.

Byly tam hlavně časové důvody. Paní Ljuba před šesti lety zemřela krátce před Štědrým dnem. Poslední rozloučení proto bylo logicky v čerstvě povánoční a zároveň přednovoroční době, kdy návštěvnost obřadů není silná, protože lidé jsou na horách a podobně. V hledišti navíc v té době v sále probíhala složitě naplánovaná důležitá zkouška. Vyhodnotili jsme, že z hlediska návštěvnosti bude důstojnější, když bude zaplněné vstupní slavnostní foyer, než aby bylo poloprázdné hlediště.

Na poslední rozloučení nakonec skutečně přišlo zhruba dvě stě lidí. Foyer byl krásně naplněný, ale v hledišti velkého divadla by se takový počet diváků vešel do několik řad, což by důstojnosti a naší vzpomínce na kolegyni uškodilo. Kapacita historické budovy Národního divadla je totiž 850 míst. Vždy se proto snažíme, aby byl každý obřad důstojný a aby oslavil památku zesnulého. Máme je rádi, jsou to přece naši bývalí kolegové.“

Emoce

Za čtrnáct let vašeho působení v Národním divadle jste zažil již velkou řadu podobných obřadů. Který vám vůbec nejvíc utkvěl v paměti?

„Osobně jsem byl velmi emočně zasažený posledním rozloučením s panem profesorem Radovanem Lukavským, který byl pro nás všechny obrovskou ikonou. Všichni jsme s ním prožívali konec jeho velké kariéry, poslední vystoupení na jevišti i poslední dny života.“

Vybavíte si ještě nějaký další dojemný obřad?

„Je mnoho našich takzvaných řadových kolegů ze zákulisí, o jejichž úmrtí se veřejnost masově nezajímá. Nedávno v požehnaném věku sta let zemřela paní Jiřinka Drábková, která byla zhruba sedmdesát let garderobiérkou ve Stavovském divadle. Bylo dojemné, že na skromný obřad v krematoriu dorazily velké hvězdy našeho souboru, které ji milovaly. Nikdo z médií se nezúčastnil, nikdo z novinářů naši paní garderobiérku samozřejmě neznal, ale umělci se přišli důstojně s oblíbenou spolupracovnicí rozloučit.“

+ Dalších 5 fotografií