Trendy tagy Speciál: Hubněte s námi válka na Ukrajině MasterChef Česko 2022 komunální volby 2022

Vzala jsem pádlo a rodiče odvezla do bezpečí. Lékařka vzpomíná na záchranu lidí při povodních

Povodně 2002: Lékařka vzpomíná na záchranu lidí při povodních
Zdroj: Se souhlasem D. Peckové a J. Knapa/Koláž eXtra.cz
+ Dalších 27 fotografií
rozhovor

Na povodně, které před dvaceti lety zasáhly i část Prahy, má lékařka Gabriela Pecková (65) intenzivní vzpomínky. Když začala 14. srpna 2002 v částech Libně a Karlína stoupat voda, rozhodla se, že navštíví své staré rodiče, původně jen s tím, že jim předá nějaké zásoby. Situace se ale začala dramatizovat a z návštěvy se stala záchranná akce na raftu. Po evakuaci svých rodičů pak se záchranáři zůstala a celý den pomáhala dostat lidi do bezpečí. Pro eXtra.cz Pecková vzpomínala, jak záchrana uvězněných lidí v zatopeném Karlíně tehdy vypadala.

Jak probíhala záchrana vašich rodičů?

14. srpna ráno jsem hned ve zprávách viděla, že ty prostory v Libni jsou zatopené. (Pozn. jak informoval web ČT24, voda v Praze nejvíc zasáhla Karlín a Holešovice).  Nejdřív jsem si nemyslela, že to bude tak vážné, jen jsem si říkala, že svým rodičům zajistím nějaké potraviny a podobně. Tak jsem zakoupila základní věci a rozjeli jsme se do Libně. Já jsem dlouho pracovala jako repatriační lékař, jezdila jsem s pacienty, co byli v zahraničí. Tím pádem jsem měla záchranářské vybavení. Když jsem se rozhodla jet za rodiči, tak jsem si říkala "bůhví, jak to tam bude vypadat, možná mě tam ani nepustí". Když jsem tam přijela, tak jsem zjistila, že situace je vážná, dům je zatopený a lidé se evakuují. Rodiče se svými silami nemohli odtamtud dostat.

Tehdy už tam muselo být hodně vody...

Už byla voda do prvního patra. Cestovní kancelář Adventura zajistila rafty, a když jsem dorazila, už tam byli hasiči a pokusili se na člunech ty lidi evakuovat. Já jsem se nabídla, že s nimi pomůžu. Tatínkovi tehdy bylo přes osmdesát, mamince mírně pod osmdesát. Ale byla pohyblivá. To tatínka museli hasiči v náručí dostat do lodě.

Snažili jsme se lidi přesvěčit, aby nastoupili do člunu

To muselo být náročné.

Bylo, ale na medicíně jsou kroužky rozděleny podle sportu a já byla kanoista a celoživotní vodák. Takže jsem vzala pádlo a rodiče odvezla do bezpečí. Ti hasiči pak říkali: "My tu máme problém, protože lékaři jsou v sanitkách a nedaří se je dostat k nám do člunů." Tak jsem tam zůstala a celou dobu s nimi potom jezdila.

A to bylo jak dlouho?

Nevím, jestli to bylo ještě další den, ale toho 14. srpna jsem tam byla až do večera, protože celá ta oblast byla pod vodou a my se dostávali do zadních traktů domů a snažili jsme se lidi přesvědčit, aby se evakuovali. Lidí v těch domech nebylo mnoho, protože byla doba dovolených a ti mladší se stihli včas evakuovat. Takže v bytech zůstali staří nebo pohybově omezení a lidé, co měli strach. Pro starší lidi bylo obtížné nasednout do něčeho, jako je raft. Nejdůležitější pro ty lidi bylo, že tam je doktor a že přestože ze začátku bylo těžší je přemluvit, tak když jsem jim řekla, že jsem lékař a budu tam s nimi, tak je to uklidnilo a spolupracovali.

Máte z toho dne nějaký zážitek, který vám utkvěl v paměti?

To celé je zážitek. To je situace, kdy ty jednotlivé události vám splývají do jedné veliké a opravdu člověk dělá svoji práci, pokračuje, jak je to potřeba. Vzpomněla jsem si ale na jednu situaci. Do jednoho vnitrobloku je vestavěná veterinární klinika, do které 30 let chodím s našimi psy a kočkami a v jednu chvíli jsem se pádlem opírala o střechu té kliniky. Umíte si asi představit, kolik tam tehdy bylo vody. Ty jednotlivé lidi si ale už nepamatuji.

Už je to také dlouhá doba.

Ano, je to dvacet let a celé to splývá v jeden zážitek, který měl různé okamžiky, ale všechny byly stejně významné. Byli lidé, kteří nás nechtěli pustit do bytu, tak ty jsme pak přenechali policistům, ale ve většině případů jsme byli úspěšní.

Pomáhala jste pak ještě při jiných podobných událostech?

Já nejsem záchranář, ale internista, úplně nepolíbená jsem tím ale nebyla, protože jak jsem zmínila, jezdila jsem pro pacienty do zahraničí. A to byly často těžké případy. Když byl pacient možný převozu, tak se převážel, a to převážně sanitkou.

Trhali jsme hrušky přímo z raftu

Ale nic srovnatelného s těmi povodněmi to nebylo.

To určitě ne. Ještě jsem sloužila službu v jedné škole v Podolí, když povodně začínaly, ale tam se nic nedělo, jen jsem tam seděla a rozdávala evakuovaným čaj. Toho 14. srpna to bylo mnohem náročnější. A to i proto, že jsem tam byla osobně zaangažovaná, protože se to týkalo mých rodičů, bytu, kde jsem vyrostla, školy, kam jsem chodila. Pamatuji si, že jsme pluli kolem koruny starých hrušní a jelikož byl srpen, tak dozrávaly hrušky a my je trhali přímo z toho raftu.

To pro vás muselo být skutečně osobní.

Mělo to ten osobní apekt, ale jako doktor jsem zvyklá pomáhat a jdu tam, kde je to potřeba. Tady ale ten osobní aspekt byl a o to to bylo intenzivnější.

Související články

Další články

Nejnovější kauzy