Turbulentní život režiséra Sádka: Přespává po nejlevnějších hostelech v Praze, osobní věci má ve skladu

Proč jste zrušil klasický nájem?
Katalyzátorem byl pravděpodobně rozchod s přítelkyní. Časově se to střelo s tím, že mi za týden končila nájemní smlouva v bytě ve Strašnicích. Rozhlédnul jsem se tehdy kolem sebe a došlo mi, že už se znovu stěhovat nechci. Za poslední roky jsem to absolvoval několikrát. Najednou jsem si uvědomil, že mě obtěžuje veškerá hmota. Že tam mám stůl, který váží asi pětasedmdesát kilo, že budu muset zase montovat lustry, věšet obrazy, vybavovat knihovnu…

Navíc jsem se zrovna vrátil z dvouměsíční cesty po Asii a Africe. A zjistil jsem, že vlastně nic z toho k životu nepotřebuju. Pak jsem si spočítal, kolik času do konce roku strávím v zahraničí a uvědomil si, že nedává smysl brát si další nájem.

Tři měsíce jsem si nekoupil toaleťák

Takže jste se stal nomádem. Jak to vypadá v praxi, když se musíte neustále přesouvat?
Mám v Praze pronajatý skladový kontejner, kde mám uschované veškeré věci a to nejnutnější nosím s sebou v batohu. Začínal jsem s velkým kufrem, teď už většinou nosím jen batůžek. Ve fitku mám ještě skříňku, takže mám věci rozprostřené po městě.

Často v deset večer ještě nevím, kde budu spát. Většinou se to odvíjí od toho, kde mám ráno schůzky. A vůbec mě to neznervózňuje. Žijeme v civilizaci, v Praze se nedá umřít hlady, natož se nevyspat. A kdyby bylo nejhůř, skončím na gauči u kamaráda.

Jak řešíte praktické věci typu praní?
Na většině Airbnb je pračka. V nejhorším jsou veřejné prádelny. A úplně v nejhorším bych šel za mámou. (smích)
Ale pokud by mi vyprala mamka, tak jí za to zaplatím. Neuznávám mamahotel.

Říkal jste, že jste tři měsíce nekoupil toaleťák…
Ano. Zní to absurdně, ale je to pravda.

Největší šok pro mě byl, když jsem se procházel po obchodním domě a uvědomil si, kolik hmoty se mě už netýká. Nábytek, pánve, elektronika… nic z toho nepotřebuju.

ROZHOVOR

Nejtěžší chvíle Leoše Mareše. Maminka přiznala obavy z pravdy v novém dokumentu

Byt s erby a falešným mramorem

Kolik vás tento způsob života reálně stojí?
Platil jsem za 3+1 třicet tisíc. Teď si hlídám, aby mě bydlení vyšlo zhruba na stejnou částku. To znamená, že někdy spím v hostelu za dvě stě padesát korun, jindy v luxusním apartmánu za pět tisíc. Výjimečně.

Mohl bych platit víc, ale nechci. Je to princip. Nepůjdu výš než byl můj původní nájem. A hlavně – ušetřím balík na vedlejších nákladech a navíc zažiju obrovskou srandu. Jako Pražák teď objevuji vlastní město z různých úhlů. Objevuji nové pěší trasy, protože najednou chodím do práce úplně jinými místy. I můj sociální život se mi díky tomu neskutečně rozšířil. Vlastně i ta práce je mnohem snesitelnější, protože si přijdu jako na „work and travel“.

Máte nějaký systém, podle něhož vybíráte ubytování?
Nejlepší je, když je to buďto last minute nebo týdenní pronájem, protože tam je zase týdenní sleva. Počítám si to tak, aby mi celková měsíční suma nepřekročovala můj limit třicet tisíc, což znamená, že jsem klidně schopný zůstat čtyři dny na hostelu. Ale pak jsem byl třeba ve Vanguardu v Modřanech, kde byla soukromá vířivka, soukromé kino, soukromý bazén i fitko. Nyní jsem se dostal také do fáze, kdy se na některá Airbnb dostávám znova a komunikuji na přímo s majiteli, kteří mi to dávají bez těch platforem, což je sympatický a mnohem jednodušší. Jeden hotel mi pak i vzhledem k Instagramu nabídl ubytování zdarma kdykoliv přijdu.

Zažil jste za ty tři měsíce nějaké bizáry?
Spal jsem v kapslovém hotelu, což je v podstatě rakev ve zdi. Jednou jsem si také myslel, že budu mít pro sebe celý byt, ale nakonec z toho byl jen pokoj. Bydlel jsem tam s dalšími třemi páry a nakonec mě majitel přesunul do svého vlastního pokoje. Takže jsem spal mezi jeho osobními věcmi a ráno jsem ho potkával, jak si dělá smoothie. To bylo hodně zvláštní.

Pak jsem byl v bytě, který patřil veřejně známé osobě. Poznal jsem to podle toho, že všude byly jeho iniciály a erb. Vše bylo černé, ve „fejkovém mramoru“ a u postele byly plyšové rohožky, které rozhodně nebyly na modlení. To bylo… hodně zvláštní prostředí.

A co hygiena? Přeci jen hostely a levnější ubytování… nenarazil jste třeba na štěnice?
Kdysi jsem byl v Cannes na filmovém festivalu, kde jsem bydlel ve dvouhvězdičkovém hotelu za sto tisíc na pět dní. A tam jsem měl nejvíc štěnic, co jsem kdy zažil. Přijel jsem domů s asi padesáti štípanci. Takže kdyby mě bodla jedna štěnice, asi se z toho nezhroutím.

Navíc po zkušenostech z Asie a Afriky jsem zvyklý na ledacos. Ale musím říct, že i na těch nejlevnějších hostelech v Praze jsem se zatím nesetkal s tím, že by hygiena byla špatná. Spíš naopak mě to mile překvapilo.

dokument

Totální potupa pro Moniku Marešovou. Výsměch a srovnání s ex jí vzalo dech

Nepřijde vám, že před životem spíš utíkáte?
Naopak. Utíkám k němu. Mám pocit, že ten klasický koncept – hypotéka, práce, byt, rodina – pro mě nefungoval. Spíš to bylo schovávání se. Teď je to mnohem živější.

„Syn je pro mě priorita“

Není takový život trochu osamělý?
Právě naopak. Poznávám strašně moc nových lidí a to je na tom vlastně to nejlepší. Začali se mi ozývat staří známí, kteří chtějí slyšet, jak to všechno zvládám, zvou mě na večeře, party, grilovačky. Najednou jsem zase na jejich radaru. A pak jsou tu lidé z Airbnb či hostelů. Seznámil jsem se například s majitelem jednoho Airbnb, který má Think tank v San Franciscu. Je to mnohem živější než být zavřený doma.

Co pro vás dnes znamená domov?
Zjistil jsem, že si ho nosím v sobě. Není to místo. Je to stav. Můj mozek se během čtrnácti dní adaptoval na to, že ať vejdu do jakéhokoliv prostoru, do deseti vteřin se tam cítím doma. Mám pocit, že nejsem obyvatel bytu, ale obyvatel planety. Že svět je moje hřiště, můj Disneyland a že já si v něm jen vyzvedávám zábavu a atrakce.

Nechybí vám pocit bezpečí, když se vracíte třeba z cest?
Pro mě je kontrolovaná nejistota lepší než jistota, o kterou se bojím přijít. Ten klid si vytvářím sám. Ne v prostoru.

Máte šestiletého syna, jak do toho zapadá role otce?
To je samozřejmě citlivé téma. Ale mám to vymyšlené. Když je se mnou, máme stabilní ubytování. Nebo jedeme někam mimo Prahu. Snažím se, aby to pro něj nebyl problém, ale dobrodružství. A vždy, když si ho vyzvedávám, přijde ke mně, zvedne ruce a řekne: „Dobrodružství!“

Začal jste to sdílet na sociálních sítích. Čekal jste takovou odezvu?
Vůbec ne. Za poslední měsíc mám dva miliony zhlédnutí. Což je ale zvláštní věc. Natočil jsem tři filmy, režíroval dva tisíce dabingů a v jistém smyslu nic… a pak člověk natočí deset reelsů o tom, že spí jinde a je to poprvé, co mě začali lidé poznávat na ulici.

Děláte to i kvůli lidem?
Primárně to dělám pro sebe. Jsem dokumentarista a když vidím něco zajímavého, natáčím. Tohle je pro mě forma sebevyjádření.

Co je pro vás nejtěžší?
Když se ze dne na den změní počasí. Už jsem zažil situaci, že jsem měl u sebe oblečení na tři dny do tepla, a začalo pršet, foukat a být zima. Nestihl jsem se stavit ve skladovém kontejneru, takže jsem pak pobíhal po Praze po schůzkách a byla mi zima. Případně pak když je prodloužený víkend a všechno je plné. Ale to jsou jen drobnosti.

glosa

GLOSA: Užitečný maňásek Turek se Babišovi extrémně hodí. Premiér z něj může mít obětního beránka

Obrázek syna i milované sestry

Říkáte, že jste se zbavil „konceptu domova“. Zbylo vám po něm něco?
Nosím si dva obrázky. Jeden je sestry, druhý syna. Ty si vždycky postavím a jsem doma. Jinak nic. Vyklízel jsem několik bytů po zesnulých příbuzných a vyvinul jsem si k hmotě úplnou averzi. Mám počítač, mobil, sluneční brýle a pár kusů oblečení.

Má tenhle životní styl nějaký limit?
Ano. Pravděpodobně do chvíle, než syn nastoupí do školy. V momentě, kdy by to začalo narušovat jeho život, tak skončím. On je moje priorita.

Takže v tom zatím plánujete pokračovat?
Jestli se jednou unavím a zase se někde ‚zahnízdím‘? Možná. Ale zatím si užívám tu nejistotu. Navíc to začínám vnímat víc jako experiment, než jen legraci. Zkoumat to z různých úhlů můj mozek docela stimuluje.

Co vám tenhle experiment dal?
Zjistil jsem, že mě neidentifikuje práce, místo, kde bydlím, ani věci, které vlastním. Tenhle styl života mě naučil mít mnohem víc rád sám sebe. A paradoxně mi přináší větší klid než ten „klasický“ život předtím.

Největší tajemství Survivoru odhaleno: Krézlová přiznala, jak získávala zakázané jídlo