Syrová zpověď oběti domácího násilí: Vyhrožoval, že mi usekne nohy a ruce, říká Dimitriu. Ta nyní šíří osvětu

Pojďme si na úvod říct, jak to u vás všechno začalo.

Je to takový klasický knižní příklad domácího násilí. Bylo mi 15 let a byla jsem o dvacet let mladší než on, naivní, v podstatě ještě dítě. My jsme se znali. Začalo to tak, že on už v době, kdy mi bylo 13 let, vyprávěl našim společným známým, že si na mě počká, což opravdu udělal. Zpočátku jsem ho odmítala. Jenže byl vytrvalý a zahrnul mě takovou dávkou energie (lovebombingu), kterou jsem v tu chvíli niterně postrádala, že mě zlomil. Už během našeho prvního setkání moje intuice řvala, já ji ale neposlouchala. Pak se to začalo lámat už v prvních třech měsících, kdy jsem poprvé v životě zažila, že mě někdo hodně ponižoval.

Můžete být konkrétnější?

Seděli jsme tenkrát v obýváku a povídali si. Všechno bylo v pohodě a z ničeho nic mi řekl, že nebýt jeho, tak by se mnou nikdo být nechtěl, protože jsem jenom koště ze smeťáku. Hodně mě to zaskočilo. On ale povídal dál, jako by se nechumelilo. Bohužel jsem to tenkrát nechala být. Až po letech mi došlo, že to byl pro mě varovný signál. Taková slova neuslyšíte jen tak od někoho, natož od člověka, který vás miluje.

Varvara Dimitriu: Začalo to ponižováním

Předpokládám, že poté se situace jen zhoršovala…

Začalo to ponižováním, pak se přidalo řvaní a vyčítání. Vzpomínám si, jak hrál počítačovou hru a v mezipauze, kdy prohrával, si to vylil na mě. Vadilo mu, že používám špatnou vařečku. Vlastně všechno bylo pořád špatně. Neexistovalo, aby byl spokojený. Po několika měsících se přidalo i fyzické násilí, když do mě začal při výměně názorů z ničeho nic žďuchat.

Jak takové žďuchání vypadalo?

Můj mozek udělal z celého našeho vztahu jednu zamlženou bublinu. Traumatizovalo mě to v sexuální, vztahové i psychické rovině natolik, že si toho díky bohu moc nepamatuji. Ale z toho, co si vybavuji, bylo asi nejhorší, jak mi neustále nadával a ponižoval mě. To, jak říkal, že mi usekne nohy a ruce a nechá si mě jen na sex pod postelí na skateboardu, bylo prostě šílené. Takové věci mi říkal často a vždy se tím hrozně bavil. Také mi vyhrožoval, že mi oholí hlavu. To ve mě vyvolávalo paradoxně daleko větší strach, než když mi vzal hlavu a několikrát s ní praštil o lednici. Ničil mi také oblečení či spálil deník. Jednou mi dal něco do jídla a odvezl mě do lesa, kde se bavil tím, že se bojím. Nutil mě do drog, které jsem předtím ani potom nikdy neužívala. Vždy mi bylo po nich špatně několik dní.

Jak jste v takových chvílích reagovala?

Nijak. Jednou jsem si po fyzickém napadení šla sama fyzicky ublížit. Nejspíš jsem doufala, že uvidí, jak moc mě to zraňuje, a že to je moje tiché volání o slitování. On se mi ale vysmál a nechal mě tam. Vlastně se mi občas po napadení ulevilo, protože jsem věděla, že teď bude zase na chvíli klid. Nejhorší byla ta pasivní agrese před fyzickým napadením a to, že jsem věděla, že to zase přijde.

Násilí

Exmanželka Charlieho Sheena obvinila partnera z týrání. Denise ukázala zmlácený obličej

V té době jste byla velmi mladá. Chápala jste, že jste obětí domácího násilí?

Že jde o domácí násilí jsem začala chápat až po dvou letech ke konci vztahu. Začala jsem tuto problematiku googlit a narazila na video na YouTube o jedné paní, která si tím prošla. Na konci videa byl doplňující text, že si půl roku po natáčení vzala život. Hodně mě to vyděsilo. To byl vlastně druhý důvod, proč jsem se rozhodla jít se svým příběhem ven. První příčinou bylo to, že moji kamarádku z dětství ubodal její přítel. Hrozně mě to tenkrát zasáhlo a řekla jsem si, že my ženy musíme odejít dříve, než se stane to nejhorší a že udělám maximum pro to, abych toto poslání donesla co nejširšímu okruhu žen, které jsou oběťmi domácího násilí.

Co bylo pro vás tou poslední kapkou?

Poslední kapkou pro mne bylo to, když mě vší silou strčil v koupelně a já spadla zády na roh vany a vyrazila si dech. Sklouzla jsem na podlahu, ležela na ní několik minut a nemohla se nadechnout ani hýbat. Pamatuji si, jak mě chladila zem. Tehdy jsem se skutečně bála, že umřu. On ale odešel a po chvíli se zase vrátil do koupelny, zvedl mě za vlasy a dal mi facku, ať mu nedělám stavy z toho, že mi něco je a poté zase zmizel. V tu chvíli jsem pochopila, že je to můj velký nepřítel a že odtud musím vypadnout. Měla jsem podlitiny na zádech a hýždích a den nebo dva jsem se ještě zotavovala na gauči. On mi následující den donesl jednu slunečnici jako omluvu. V tu chvíli jsem si říkala, co tam ještě dělám. Když už jsem mohla chodit, zavolala jsem mamce, se kterou jsem tenkrát kvůli němu téměř neudržovala kontakt, ať pro mě urychleně přijede. Sbalily jsem to nejnutnější a odjely. Bála jsem se, že kdybychom ho tam potkaly, ublížil by i jí.

Snažil se vás poté ještě kontaktovat?

Ano, bohužel často. Nejdříve mi nadával, poté se mě zase snažil někam pozvat. Nějakou dobu po rozchodu mě dokonce napadl. Šla jsem večer z fitka a on mne chytil, hodil do křoví a málem mě i znásilnil. Poté mi řekl, že si myslel, že to budu chtít. Prý si myslel, že je to sexy. Ale pro mě to bylo strašidelné a nechutné. Fyzicky mne napadl i půl roku po rozchodu, a to v hospodě plné lidí, kdy mne ožralý zvedl na stěnu, držel za ruce a křičel na mě. Nikdo mi tenkrát nepomohl. Poté jsem se mu snažila utéct a ještě mě honil po městě. Bylo to jak z hororu. Nejvíc mne ale tenkrát vyděsilo to, že i po několika měsících od rozchodu byl pro mě stále hrozbou.

rozhovor

Drasticky zneužitá Nela Moravcová bojovala až do konce, říká kamarádka. Odhalila nejdojemnější vzpomínku 

„Dodnes se necítím být v bezpečí“

Jak dlouho trvalo, než vám dal pokoj?

Rok. Stále jsem bydleli ve stejném městě. On byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem se poté odstěhovala do Prahy. Necítila jsem se bezpečně a upřímně, necítím se tak ani dnes. Šla jsem s kůží na trh a i když jsem ho přímo nikdy nejmenovala, tak každý v našem městě ví, o koho se jedná. Moc ráda bych si myslela, že už na mě zapomněl a modlím se, aby to tak i bylo, ale musím stále zvažovat možné nebezpečí.

Milovala jste ho?

Nemyslím si. Byla jsem zmanipulovaná, pak už jsem se vezla na syndromu vařené žáby, strachu, stockholmském syndromu apod. Našel si mě v době, kdy jsem neměla v pořádku sebevědomí a to, co mi zbylo, zničil. Stala jsem se závislá na jeho názoru.

Proč jste od něj neodešla dřív?

Bála jsem se. Měla jsem také moc ráda jeho rodinu, žila jsem u něj a asi i věřila, že se změní. Což se v praxi i dělo, bohužel však k horšímu. Také jsem byla nevzdělané dítě, které čím více bylo traumatizované, tím méně si věřilo. Odchod se pro mě stal nepředstavitelný. Zbytky sebedůvěry se ozvaly až ve chvíli, kdy jsem se bála o holý život. To byl vyloženě pud sebezáchovy.

Co ve vás tato zkušenost zanechala?

Zanechala ve mě pocit toho, jak temný to může být. Na druhou stranu ve mě vznikl obrovský prostor pro světlo, který do té temnoty může přijít. A to vás potom úplně oslepí. Když přijde opravdová láska, opravdové pochopení, respekt a čistý upřímný vztah, tak si myslím, že jsem mnohem šťastnější, než kdybych tuto špatnou zkušenost neměla. Posílila se mi tím vděčnost a uvědomění si, že máme život ve své moci a že to není jenom vztahová oblast, ale cokoliv zanedbáme, začne plesnivět. Proto je potřeba pečovat o důležité věci jako je mentální či fyzické zdraví.

rozhovor

Tři roky za zneužívání patnáctileté dcery. Dělala to dobrovolně, zaznělo u soudu

O svůj příběh jste se před několika lety podělila i s veřejností, která však zprvu reagovala na vaše přiznání dost kriticky. Jak je tomu teď?

Když jsem vystoupila se svým příběhem, tak se pod mým příspěvkem na kanálu YouTube objevily komentáře typu, že jsem si to zasloužila, nebo si za to mohla sama. Společnost na to reagovala hůř, než jsem čekala. Nyní, s odstupem času, mě hodně na Instagramu oslovují ženy, které si prochází něčím podobným. Minimálně jednou za měsíc mi přijdou otřesné fotky rozbitých, ubrečených obličejů a k tomu slohovka o tom, co se stalo a že neví, co mají dělat. Často ty holky mají děti a takový vztah trvá několik let. Já si pak připadám jako jejich kamarádka. Neberu se jako profesionál, to ani nejsem.

Takové skupiny mužů, tyto diagnózy, se většinou v praxi chovají úplně stejně. Své partnerky odříznou od rodiny, přátel a vlastně od kohokoliv, kde by mohly získat zpětnou vazbu. Je to naprosto zákeřné a vědomé jednání, které ve výsledku končí tím, že si ty ženy nemají o svých problémech s kým popovídat. A od toho jsem tady já, abych jim na plnou hubu řekla: „Hele, tohle není dobré. Mě nezajímá, co pro tebe udělal dobrého.“ Takové ženy často potřebují slyšet právě tato slova a hodně z nich vztah skutečně ukončilo.

Ozývají se vám tyto ženy i po čase?

Ano, třeba za rok mi píšou, že jsem jim zachránila život a jsou mi vděčné. A právě díky tomu jsem velmi ráda, že jsem šla se svým příběhem ven. Ne nadarmo se říká, že traumatická zkušenost je nejlepší pro pomoc ostatním, a já to tak opravdu pociťuji.

Nebojte se o svých problémech mluvit

Nemyslíte si, že na sebe berete moc velkou odpovědnost?

Říká se, že nemáte být kat, ale pouze světlonoš. Člověku máte pouze posvítit na cestu, nikoliv ho tím světlem oslepit. A o to se právě snažím. Vím, že to, co říkám, pochází z lásky a ze starostlivosti a když už mě někdo kontaktuje, necítím vinu za to, že strkám nos do cizích věcí. Myslím si, že dělám dobrou věc, když jim radím, aby odešli od někoho, kdo na ně fyzicky vztáhl ruku. Nemám strach z odpovědnosti, nebo že by to byla špatná rada. Můžete mít jakkoliv krásný vztah, ale pokud fyzicky silnější muž vztáhne ruku na slabší ženu, je to vždycky špatně. Navíc vždy odkazuji na organizaci Pod Svícnem, kterou vedou moje kamarádky a která se zaměřuje na pomoc obětem domácího násilí.

Co byste vzkázala obětem domácího násilí?

Nikdy se to nezmění k lepšímu, jen k horšímu. Opravdová změna ve vašem životě nastane, když se přijmete se vším, odpustíte si a dovolíte si žít tak, jak chcete. Není sobecké se mít na prvním místě, je to správné. Čekat, že se špatný člověk stane dobrým, není dobrý skutek, ale promarněný čas, za který vám nikdo nepoděkuje. U těchto mužů, násilníků, existuje riziko, že vám vezmou život, v některých případech mohou vzít život i vlastním dětem. To je jedna možnost. Pak jsou tu dobří muži, a ano, opravdu existují a jsou úžasní. Ale nepřitáhnete si je k sobě, dokud budete na nízkých vibracích, to přitáhnete opět jen parazity. Proto mé doporučení zní, nasyťte sami sebe láskou, vírou a radostí a vším, co vás učiní doopravdy šťastné a dobří lidé si vás najdou. Protože právě takové emoce mají nejvyšší frekvence. Je také prokázané, že obklopit se jinými ženami má blahodárné účinky na nervový systém, který se ze vztahu s nepřítelem dostává zhruba dva roky. Dobrá zpráva je, že proces se dá urychlit. Láskou. Nemusíte po rozchodu trpět samy. Pokud vám přijde do života skvělý muž, dejte mu šanci, může vám pomoci urychlit vaše uzdravení. 

Co byste jim poradila. Co by měly udělat jako první?

Aby se nebály a svěřily se co nejvíce lidem. Je dobré, aby o vašich problémech věděla každá kamarádka, každý člen rodiny. Obraťte se kamkoliv, kde vaše duše načerpá lásku. Může to být také vaše maminka, babička, psycholog, terapeut. Lidé musí vědět, co prožíváte i pro případ, že by se vám něco stalo. Ono to bude svým způsobem zdvižený prst i pro toho násilníka. Já se roky nikomu nesvěřila, protože jsem se styděla za to, že mám tak špatný vztah. Navíc jsem začala věřit svému ex, že já jsem ta špatná. Zkrátka to není něco, co chcete v tom zbídačeném stavu sdílet s okolím. Byla jsem však hodně mladá a nevzdělaná, i proto jsem o svém příběhu začala mluvit veřejně. Nebezpečí je tu veliké. Samotný rozchod ještě neznamená vítězství.

V jaké chvíli by si měla oběť říct: „Už toho mám dost, odcházím“?

Čím dřív si to uvědomí, tím líp. Čím déle zůstává v nefunkčním vztahu, tím víc přichází o své sebevědomí a o naději na funkčnost dané instituce. Takže i když jste v takovém vztahu řekněme 10 let, tak stejně jediná cesta ven, je ven. Tady není, co řešit. Nezmění se to a vždy to bude jen horší. Jestli chcete dělat charitu, tak ji běžte dělat do útulku, ale nedělejte ji někomu, kdo vám ubližuje.

zatčení

Otřesný případ z Prahy: Čtyři muži měli zneužít ženu, která přijela hledat práci. Policie ukázala video ze zadržení

Násilníkem může být kdokoliv

Domácí násilí je vážný problém, který se týká mnoha lidí. Studie ukazují, že násilí je častěji pácháno muži na ženách. V České republice zažije domácí násilí každá 3. žena a každý 9 muž, uvádí organizace Pod Svícnem a IPSOS. Kvůli domácímu násilí vyhledá lékařskou pomoc 162 tisíc žen za rok. V některých případech má domácí násilí dokonce fatální následky.

Podle organizace ROSA, která se zaměřuje na pomoc obětem domácího násilí a která se případy femicidy (vražda žen na základě jejich pohlaví, pozn. red.) v Česku zabývá, zemře rukou svého partnera či expartnera v ČR asi 20 až 30 žen ročně. Tyto čísla jsou ovšem pouze orientační. Česká Republika totiž případy femicidy neeviduje. „Policie ČR statistiky nikdy neevidovala a neeviduje oběti trestné činnosti,“ uvedla v roce 2024 pro web TN.cz policejní mluvčí Violeta Siřišťová.

Této problematice se věnuje například poslankyně za hnutí STAN Barbora Urbánková. „Jsou to desítky případů ročně,“ upozornila. „Vede z toho jedna jediná cesta ven: začít sbírat data, udělat metodiky, školení a tak pomáhat a chránit,“ myslí si poslankyně. Podle advokátky Lucie Hrdé je důležitá také prevence. „Zejména prevence domácího násilí, zlepšit přístup policie a OSPOD k prvokontaktu s oběťmi domácího násilí,“ dodala pro výše zmíněný web Hrdá.

Doporučené video: Rozhovor Jitkou Polákovou.

Odpovědnost nikdy neleží na oběti

Redakce eXtra se obrátila také na organizaci proFem, která se už 30 let zabývá pomocí obětem domácího násilí. Její ředitelka Jitka Poláková nám v rozhovoru přiblížila některé důležité body týkající se této problematiky.

Je možné předem poznat, že se jedná o násilníka – vysílá taková osoba nějaké varovné signály?

Ve společnosti často převládá představa, že násilník je jasně rozpoznatelný typ člověka – někdo agresivní, nevyrovnaný, nápadný. Ve skutečnosti ale pachatelem násilí může být úplně kdokoli. I člověk, který působí navenek velmi přívětivě, je oblíbený, charismatický a ve svém okolí budí důvěru. To, co ale bývá varovným signálem, je postupné narušování hranic druhého člověka, například kontrolující chování, izolace od blízkých, žárlivost vydávaná za lásku, manipulace.

Násilí navíc často nezačíná hned, ale vyvíjí se postupně. Důležité je tedy vnímat vlastní pocity, nastavovat si hranice a věřit tomu, že pokud se v nějakém vztahu necítíme bezpečně nebo respektovaně, máme právo to řešit a odejít. Zároveň je ale třeba říct, že odpovědnost nikdy neleží na oběti. Neexistuje žádná zaručená metoda, jak násilníka vždy rozpoznat a vyhnout se mu. Za násilí nese vždy odpovědnost ten, kdo ho páchá.

Některé oběti násilí zůstávají s predátorem ve víře, že se změní k lepšímu. Může se opravdu násilník změnit?

Změna násilného chování je teoreticky možná, ale jen tehdy, pokud ji násilník opravdu chce, je k ní plně odhodlaný a je ochoten projít náročným, dlouhodobým procesem sebereflexe, odpovědnosti a práce na sobě. Mnoho faktorů, které k násilnému chování vedou, jako jsou pocity nadřazenosti, nárokovosti nebo naučené postoje k moci, jsou hluboce zakořeněné a velmi těžko se mění. Pokud má k proměně dojít, partner by měl dobrovolně a aktivně navštěvovat specializovaný program pro práci s násilím. Prvním krokem je to, že násilník plně přizná, co udělal, přestane se vymlouvat, udělá konkrétní kroky k nápravě, uzná, že násilí bylo volba, a přestane si nárokovat uznání za to, že se „snaží“. Změnu prokazuje chováním, nikoli sliby.

Jaké jsou hlavní znaky domácího násilí?

Domácí násilí je vždy jednostranné. Násilí je opakované a dlouhodobé, bývá ovšem těžko prokazatelné. Některé jeho formy totiž nezanechávají fyzické stopy. Útoky se ve většině případů stupňují, od ponižování až po činy ohrožující zdraví a život. Domácí násilí se obvykle také odehrává v soukromí. K napadení ovšem může dojít i na veřejnosti.

Jak takový vztah nějaké charakteristické rysy?

Domácí násilí má svůj typický průběh, který se opakuje a skládá ze tří fází: napětí, násilí a klidu. Ve fázi napětí oběť vycítí, že se opět „něco děje“. Pachatel bývá podrážděný, kritický, hledá záminky ke konfliktům. Oběť se snaží násilí předejít – přizpůsobuje se, ustupuje, vychází vstříc, ponižuje se, omlouvá se i za věci, které neudělala. Přesto se násilí nakonec stejně odehraje, a důvodem může být cokoliv: tón hlasu, pohled, neuklizený hrnek.

Následuje fáze útoku – může jít o fyzické, psychické, sexuální či jiné formy násilí. Oběť zažívá strach, šok, ponížení. Po útoku bývá vyčerpaná, nejistá a často neví, co dělat dál. Pak přichází fáze klidu – násilník se omlouvá, někdy přinese květinu, chová se láskyplně. Svádí vinu na oběť („kdybys mě nenaštvala…“), nebo se odvolává na stres, problémy v práci či chování dětí. Oběť mu chce věřit – doufá, že se násilí už nebude opakovat. Tato fáze bývá velmi matoucí a právě ona často udržuje oběť ve vztahu.

Během let se ale cyklus zrychluje. Fáze klidu se zkracuje nebo vymizí úplně – střídá se už jen napětí a násilí. Oběť žije v permanentním stresu a nikdy neví, kdy přijde další výbuch. Je důležité si uvědomit, že žádné chování oběti násilí nevyvolává ani neospravedlňuje. Násilí není zkrat, ale nástroj moci a kontroly. A z takového vztahu je možné odejít, i když to může být těžké, pomoc existuje a oběť na to nikdy není sama.

Kdy je podle vás vhodné násilného partnera odejít?

Rozhodnutí odejít z toxického nebo násilného vztahu může být pro oběť nesmírně složité, byť se to zvenčí může zdát „jasné“. Často v tom hrají roli láska, naděje, závislost, děti, stud nebo obava, že jí nikdo neuvěří. Mnozí se bohužel rozhodují odejít až ve chvíli, kdy dojde k závažnému fyzickému útoku.

Varovným signálem může být ale už to, že se v přítomnosti partnera necítíte bezpečně, že musíte „chodit po špičkách“, že se začínáte ztrácet sami sobě. Pokud partner opakovaně překračuje vaše hranice, kontroluje vás, ponižuje, zastrašuje nebo vás nutí ke změnám, které nechcete – už to je dostatečný důvod vztah opustit. Psychické násilí, manipulace, neustálý strach nebo nejistota jsou stejně zraňující jako fyzické rány. Pokud si nejste jistí, jestli to, co zažíváte, už je násilí, nebo nevíte, co dělat dál – vyhledejte pomoc. Už samotný rozhovor s odbornicí či odborníkem může být první krok k bezpečnější budoucnosti.