REPORTÁŽ: Pět kilometrů od fronty. Dostat se na Ukrajině pod palbu je jednodušší, než se zdá

Při odjezdu z Dnipra směrem do Záporoží nás upoutává velký sloup černého dýmu stoupající poblíž nás. Je nám jasné, že nedaleko dopadla ruská raketa. Blížíme se ke sloupu dýmu a zjišťujeme, že hoří část jednoho z průmyslových podniků. Dvě nádrže na průmyslové kapaliny jsou v plamenech, lidé v podniku však nevypadají, že by je podobná situace rozhodila. Fotíme požár z vedlejšího kopce a začínají na nás pokřikovat místní obyvatelé. Z logických důvodů nemají rádi zvědavce, a když se jim snažíme vysvětlit, že jsme novináři, nevypadá to, že by je naše vysvětlení příliš uspokojilo. Pokračujeme tedy směrem do Záporoží.

Projíždíme městem, které funguje jako obvykle - na podobnou situaci jsme si ale už zvykli. Život ve městech se prostě nemůže zastavit, zvláště, když válka trvá už dva roky. Na neustálé poplašné sirény si člověk zvykne a bohužel si musí zvyknout i na občasné zprávy o tom, že rakety zasahují i město. Projíždíme městem dál a míříme do některých vesnic u fronty. Kousek za Záporožím zastavujeme na benzínce a milá Natalia, která na ní dělá obsluhu, nám líčí, jak vypadá život na dohled od fronty. Rozhovor s ní přineseme v jednom z dalších článků. Pokračujeme dále k frontě.

REPORTÁŽ

Válka na Ukrajině obrazem: Dnipro je poslední velké město před frontou, boj je tu cítit na každém kroku

Směrem k frontě situace houstne

Jak se blížíme vesničkami směrem ke frontě, všímáme si obrovské, až nepřirozené plochy, na které je občas vodní plocha. Nová Kachovka - kdysi obrovská přehrada, kterou Rusové odpálili, teď vytvořila jakési ploché bažiny, kde občas vykoukne i písčité dno. Někde za ní je město Enerhodar a mediálně známá jaderná elektrárna, o kterou se stále bojuje. Jak pokračujeme směrem k frontové linii, lidé sice ve vesnicích stále bydlí, ale provoz aut slábne a brzy jediná, která potkáváme, jsou ta vojenská. Všude kolem nás se pracuje na zákopech, záhrabech pro vojenskou techniku a podél silnic si všímáme maskovačkou zakrytých vojenských vozidel.

Deset kilometrů před frontou jsme na obří široké silnici úplně sami. Jak pneumatiky auta narazí na silnici zvlněnou od tankových pásů, začnou vydávat charakteristické varovné hučení. Nezpochybnitelný důkaz, že boje jsou blízko. Přijíždíme k vojenskému kontrolnímu stanovišti, které je jedno z posledních před místy bojů. Benzínka, která je u něj, je kompletně rozstřílená, vojáci nám ale v další jízdě nebrání. Pokračujeme podél frontové linie k městečku Stepnohirsk.

válka

Tým eXtra.cz na Ukrajině: Po sousedčině bytě zbyly jen dveře do prázdna, říká Olesja z Dnipra

Z pěti tisíc lidí zbyly desítky

Stepnohirsk měl před válkou pět tisíc obyvatel. Teď jich tu zbylo několik desítek. Ulice jsou liduprázdné, potkáváme víceméně jen psy a kočky. Psi se vrhají i na sýrové sušenky, které jim házíme z auta. Tu a tam je vidět člověk, nařízenou evakuaci jich kategorický odmítlo jen několik desítek. Po chvilce ve vesnici slyšíme dělostřeleckou střelbu. Frontová linie je asi pět kilometrů na jih a rány se ozývají každých pár vteřin. Pocit, který v tu chvíli člověk má, se těžko popisuje. Po průjezdu mezi rodinnými domy přijíždíme na stepnohirské sídliště. Tam se otevírá scéna, kterou jsme ještě neviděli.

Na sídlišti stále žijí lidé, i když jsou paneláky téměř kompletně rozstřílené. Okna jsou provizorně zakrytá, před domy stojí hrstka aut. Nejde tu voda ani plyn, jediné, co funguje, je elektřina. Rozstřílené jsou i krámky mezi paneláky, jeden jediný otevřený připomíná spíše než obchod malou pevnost. Některé byty jsou z paneláků prostě vystřelené a na jejich místech jsou dřevěné výztuhy, aby se celý dům nezhroutil. Přesto v nich žijí lidé.

Hrůza s doprovodem dělostřelectva

Náš němý údiv nad hrůzou, které jsme tu svědkem, přehlušuje řada silných výstřelů dělostřelectva. Člověk intuitivně hledí směrem ke frontě, která je za sousedním kopcem, nic ale vidět není. Stepnohirsk byl ostřelován nesčetněkrát od začátku invaze, místní jsou evidentně zvyklí, my ale automaticky přidáváme do kroku a snažíme se prostě nebýt na dohled ze směru od fronty. Je to iracionální - dělostřelecké granáty přilétají shora, a jak je vidět na domech, ty odvrácené od fronty nebyly zasaženy.

Po třech hodinách v blízkosti fronty a se stále intenzivnější střelbou ze směru, kde probíhají boje, se rozhodujeme, že je na čase Stepnohirsk opustit. Jak tu dokáží vydržet lidé, kteří se rozhodli zůstat, netušíme, nad jejich houževnatostí zůstává rozum člověka zvyklého na naše poměry stát. Ti lidé jsou ale živoucím důkazem toho, že Ukrajinci se v boji se silnějším agresorem nehodlají vzdát. Ani když jim i nám létají nad hlavami dělostřelecké granáty.

+ Dalších 40 fotografií