REPORTÁŽ: Dvě tváře Charkova, který neuhnul Rusku: Na jihu život běží dál, sever byl srovnán se zemí

Plní dojmů ze Záporoží i z míst, která byla doslova na dohled od fronty, na níž bojují ukrajinští obránci proti ruským okupantům, se z Dnipra vydáváme na severní hranice země. Do Ruska je to tu co by kamenem dohodil, z Charkova asi půlhodina jízdy autem. Cesta do Charkova je nezvykle klidná. Jedeme paralelně s frontou a vzdáleni jsme od ní asi sto kilometrů. Je vidět, že veškerá energie ukrajinské armády je vkládána tam. Potkáváme oproti předchozím dnům minimum vojenských transportů i kontrolních bodů. To se ale mění s tím, jak se blížíme k Charkovu.

Dvě tváře Charkova

Tam jsou už vojáci na každém rohu. Na oběd míříme do místního obchodního centra, které je podobné jako ta u nás. Vše je nablýskané, většina obchodů až na několik výjimek (jako třeba řetězec McDonald's a některé západní značky) normálně funguje a člověk by si myslel, že město tolik ruskou okupací a pokusy jej převzít neutrpělo. Tenhle pocit však vydrží jen do doby, než se vydáváme hlouběji do města. Některé čtvrti jsou extrémně poničené, domy vybombardované. To nejhorší nás však teprve čeká v Saltivce.

Saltivka je obrovské sídliště. Zapomeňte na ta česká, je to asi jako pražské Jižní Město vynásobené stovkou. Je to jedno z nejhustěji osídlených míst na Ukrajině, které obýval až neuvěřitelný půl milion lidí. To, co z některých částí sídliště zbylo, nám vyrazilo dech. Sídliště trpělo hlavně na začátku války, kdy tu proběhly ostré střety Ukrajinců a ruské armády, která na město postupovala od severní hranice. Stovky budov jsou poničené tak, že nepůjdou obnovit, na opravě jiných se usilovně pracuje.

Město duchů

Některé části sídliště jsou jako město duchů. Uprostřed zničených paneláků potkáváme jen několik lidí, třeba muže, který se sem přišel starat o svoje holuby, kteří zvěrstva, jež se děla všude kolem, přežili. Zvířata tu narozdíl od včerejší návštěvy Stepnohirsku nejsou, odešla tam, kde ještě zůstali lidé a dají jim něco k jídlu. Mnoho domů, ačkoliv je těžce poškozeno, lidé neopustili. Není tak výjimkou, že v paneláku, kde je vypálených několik pater, dál žijí lidé. Bez vody, bez tepla, alespoň elektřina funguje. Pro vodu se chodí s barely ke speciálně zřízeným místům. Z domů, které již nejde zachránit, se snaží jejich bývalí obyvatelé odnést vše použitelné.

Zajímavé jsou reakce lidí na nás. Zatímco v Dnipru, když jsme fotili následky dopadu ruské rakety, jsme zaznamenali poměrně bouřlivé reakce místních, tady jsme všem slušně řečeno ukradení. Po sídlišti pobíhají smějící se děti, dva chlapci se od nás nechávají fotit. Dospělým jsme prostě jedno. Je vidět, že tady jde jakákoliv starost o okolí stranou, důležité je zajistit si základní potřeby. Už jen udržet v bytě, kde místo oken máte chabě zaizolované dřevotřískové desky, když je venku jen pár stupňů nad nulou, je často nadlidský úkol.

Nad Charkovem je spálená země

Ze Saltivky se vydáváme na sever, směrem k ruské hranici. Ač by se to mohlo zdát jako bláznovství, na hranici Ruska a Ukrajiny se nebojuje a zajímá nás, jak vypadá cesta, kterou Rusové přijížděli k Charkovu. Je to jako spálená země. Rodinné domky, obchody, benzínky, dokonce i zoopark poblíž Charkova jsou v troskách. Rusové dokonce v zooparku zavraždili jak zvířata, tak několik zaměstnanců, kteří zůstali, aby se o ně starali. Je to, jako by se tu přehnala nějaká pohroma.

Na kontrolním bodě asi dvacet kilometrů od ruské hranice ale přichází stopka. Dál už nemůžeme, dává nám příslušník ukrajinské armády jasně najevo. Otáčíme auto a míříme zpět do Charkova – města, které Rusové nikdy nedostali.