Nejhorší vrazi Česka děsí i kriminalistku Hofmanovou. Odhalila jejich myšlenky a kde berou inspiraci

V nové dokumentární sérii Experti na vraždy na platformě prima+ se Jiřina Hofmanová vrací do role nekompromisní vyšetřovatelky. Spolu s dalšími špičkami ve svém oboru – forenzním psychologem Karlem Netíkem či soudní znalkyní Klárou Neureutterovou – rozebere známé i zapomenuté vraždy z uplynulé dekády a společně tak dají divákům nahlédnout přímo pod pokličku policejního vyšetřování.

ZRÁDCI

Bleskový konec Marka ve Zrádcích: Krk ho stála osudová chyba

„V sérii Experti na vraždy necháváme diváky nahlédnout přímo do vyšetřování, kterým krok za krokem provázejí špičkoví odborníci se svými zkušenostmi i detailní znalostí jednotlivých případů. Pomáhají jim pochopit nejen to, jak se tyto zločiny odehrály a co vedlo k jejich objasnění, ale hlavně to, co se mohlo odehrát v hlavě pachatele,“ říká režisérka dokumentární série Šárka Šedivá.

U natáčení byla přítomna i redakce eXtra.cz, která zkušenou kriminalistku vyzpovídala.

Dokonalá vražda neexistuje

Existuje případ, který by vypadal beznadějně, ale nakonec ho rozlouskl jediný detail?
Nikdy to není postavené jen na jednom detailu. Vždy záleží na taktice a důkladné přípravě. Než se začnete ptát, musíte přesně vědět, jak to na místě činu vypadalo. Celé vyšetřování je o informacích, které skládáte do celkové struktury. Je ale pravda, že jeden konkrétní detail vám může otevřít jakousi bránu k řadě dalších poznatků, které z tohoto detailu vychází. Třeba když u pachatele najdete krevní stopu na neobvyklém místě.

Jak jste pracovala s tím, aby vám při vyšetřování nic neuniklo? 

Samozřejmě se může stát, že vám něco unikne. Proto srovnáváte všechno, co získáte z ohledání místa činu, s tím, co řekli svědci nebo poškozený – pokud ten útok přežil. A to vše pak konfrontujete s tím, co vám tvrdí sám pachatel.

Vyhodnocujete, v čem lhal, a na základě toho se připravujete na další výslech a stavíte vyšetřovací verze. Jedna informace vám totiž může otevřít tři různé možnosti vývoje. Každou verzi pak samostatně prověřujete a ty, které nevyhovují, postupně vylučujete, až vám zůstane ta jedna správná.

ROZHOVOR

Jiřina Hofmanová o hejtech za účast ve Zrádcích: Nešla jsem vyšetřovat, šla jsem si zahrát, hájí se

Jaká největší chyba pachatelů vám v praxi nejvíce pomohla k jejich dopadení?

Jejich namyšlenost. To, že si myslí, že trestný čin spáchali tak dokonale, že na ně policie nemá šanci přijít. Pro kriminalisty je samozřejmě výhodou, pokud pachatel pochází z blízkého okruhu oběti. Jestliže si ale vybírá oběť náhodně a mimo svůj okruh, bývá to složitější.

Existuje vůbec dokonalá vražda?

Myslím si, že neexistuje zločin, který by nebylo možné odhalit. Pokud se to nepodaří, bývá tam velký časový odstup mezi spácháním a objevením. Pro nás je největší problém, když se tělo najde třeba až po delší době a zůstanou jen kosterní pozůstatky a vy pak nedokážete určit mechanismus úmrtí. Obvykle se přitom právě přes tento mechanismus dostáváte i k tomu pachateli. Zjišťujete, na jakou část těla a s jakou razancí útočil, z čehož se dá odhadnout, o koho mohlo jít.

Intuice nadevše

Jak velkou roli hraje při vaší práci intuice?

Určitě velkou. Intuice je postavená na základě znalostí obrovského množství případů, které se už staly. Vzorce chování pachatelů se totiž od sebe zas tak moc neliší. Vždycky musíte srovnávat tři věci: oběť, prostředí, ve kterém se to odehrálo, a právě ty vzorce chování. Když tyto tři prvky dokážete propojit, dostanete se i k pachateli.

Máme nespočet filmů i seriálů, které nám ukazují práci kriminalistů. Jak moc se liší od reality?

Třeba americké filmy bývají občas hodně edukativní, protože detailně ukazují, jak vznikají jednotlivé stopy. To v českých seriálech moc nevídáme. Dnes je ale trh kriminálkami až přehlcený.

Především je v nich obrovská časová zkratka. Procesy, které ve skutečnosti trvají velmi dlouho, jsou ve filmu bleskové. Když se stane trestný čin, nastupuje služba kriminální policie, která zjišťuje informace. Až když jich má dostatek, předá věc vyšetřovatelům. Ti musejí sdělit obvinění a od té chvíle musí mít obviněný obhájce. V reálném světě tam vznikají dlouhé prodlevy, které by však pro filmové diváky byly nezáživné.

POHŘEŠOVÁNÍ

Máma Jana, Martina nebo čtrnáctiletá Lenka: Mrazivé pátrání po několika ženách napříč Českem

Nemohou takové filmy sloužit pro zločince jako návod?

Pro vyšetřování to může být velký problém. Když jsem mluvila se spisovateli, kteří píší detektivky, říkala jsem jim: „Prosím vás, nevymýšlejte nové způsoby spáchání vražd.“ Pachatelé totiž čtou a existuje takzvaná kriminální nápodoba. Sledují úspěšně provedené trestné činy ve filmech i v knihách. Při domovních prohlídkách pak u nich k našemu údivu nacházíme učebnice kriminalistiky, psychologie nebo psychiatrie. Pokud se čin neodehraje v afektu, mohou se na něj velmi podrobně připravovat.

Stalo se vám to někdy v praxi?
Ano. Když jsme vyšetřovali orlické vraždy, poprvé jsme se setkali s tím, že tělo oběti bylo naloženo do žíraviny, do louhu. A na základě kriminální nápodoby jsem asi o deset let později řešila případ, kdy se vnuk potřeboval dostat k bytu, a tak babičku naložil ve vaně do hydroxidu sodného. To je přesně ta nápodoba. Učíme se my jako policie, ale bohužel se učí i pachatelé.

Případy se vrací zpátky

Dařilo se vám takové hrůzy nenosit domů?

Zůstane to ve vás. I když se to snažíte vytlačit do vnější paměti, stane se nějaká událost a okamžitě vás to vrátí zpátky. Trvalo mi moc let, než jsem dokázala v klidu usnout a vyspat se. Usnete, probudíte se a mozek začne zase naplno pracovat. To byl můj vůbec největší problém.

Lze udělat něco pro to, abychom takovým zločinům předcházeli?
Snažila jsem se najít cesty, jak zabránit tomu, aby pachatelé páchali tak sofistikované zločiny. Měli bychom se daleko víc zabývat vyhodnocováním rizikovosti pachatele. Jsou pachatelé, kteří pro společnost nejsou tak nebezpeční, ale pak tu jsou například stalkeři, kteří jdou za svou obětí krok za krokem – a ti jsou z hlediska rizikovosti nesmírně nebezpeční.

A pak je tu druhý velký problém: drtivá většina těchto pachatelů má poruchu osobnosti, kterou nelze změnit medikamenty ani nijak jinak. V současnosti navíc vidíme psychickou nevyváženost populace, kdy má každý třetí či čtvrtý člověk psychické problémy, což se promítá i do brutality a způsobu páchání trestné činnosti. Proto si myslím, že v důsledném vyhodnocování způsobu spáchání činu, s čímž jsme začínali na přelomu století a co je v zahraničí běžné, bychom měli pokračovat daleko důsledněji.

Zrádci si zadělali na pořádný průšvih, tvrdí Nicole s Miou. Vítězky odhalily, kdo udělal osudovou chybu