Dopis od trojnásobného vraha Širůčka: Seděl jsem u mrtvé mamky a prosil ji o odpuštění, psal eXtra

Miloslav Širůček byl ve vazbě již dříve, a to v roce 2003 za krádeže aut. Propuštěn byl v prosinci téhož roku. Za 11 měsíců se vazbě ocitl znovu, tentokrát za mnohem horší čin – trojnásobnou vraždu na Táborsku. Širůček byl podle svých slov na pokraji sil, nejenže čelil tlaku ze strany otce, měl problémy se zdravím, ale opustila ho i přítelkyně, která po něm chtěla peníze, protože byla těhotná. Pohár přetekl, absolutně psychicky vyčerpaný muž už nevěděl kudy kam a uchýlil se k nejhoršímu. K masakru došlo 22. listopadu roku 2004 v Tučapech na Táborsku. Nyní se nám otevřel v obsáhlém rozhovoru, který jsme s ním vedli přes dopisy.

Začalo to jako běžný den

V prvním dopise, v němž jsme se domluvili na rozhovoru, jste uvedl, že si stále pamatujete na den, kdy ke všemu došlo. Jak se to tedy seběhlo?

Ten den začal v podstatě běžně. Mamka ráno odjížděla do práce, ale za pár minut se vrátila s tím, že jí něco šoupe vzadu na autě. Zjistil jsem, že když jsem předchozí den dával na auto zimní pneumatiky, že jsou větší, než by měly být. Tudíž při zatíženém autě šoupou o podvozek. Dohodli jsme se, že po návratu mamky z práce kola vyměním. Chvilku jsem ležel, ale pak jsem vstal a šel do dílny, kde jsem opravil jedno auto a v průběhu dne opravil ještě výfuk na dalším. Táta přes den cvičně střílel. Brácha byl dopoledne v Táboře, vrátil se asi v 11:30, ve schránce byla složenka z pracáku – podpora Davida.

Kolem poledne byl doma táta, David a já. V kuchyni jsem si četl inzeráty a pak jsem s tátou pokračoval v rozhovoru z předchozího týdne, kdy mi řekl, že se musím odstěhovat, abych nepoutal na domov pozornost policistů, ale že auta (kradená) chce ode mě dál. V té hádce předchozí týden se v jednu chvíli táta rozbrečel (snad poprvé, co jsem si pamatoval) a řekl, že všeho má dost a že všechny zastřelí včetně sebe. V to pondělí 22.11. jsme tedy v rozhovoru pokračovali.

Co bylo dál?

Do toho přišel do kuchyně David, že si dojde vyzvednout peníze z podpory. Začal se hádat s tátou, který mu řekl, že nikam nepůjde, že by to vypadalo, že doma nemáme peníze. V hádce pokračovali v pokoji, já si v kuchyni dál četl. V pokoji padly facky a v jednu chvíli jsem slyšel, jak něco prasklo. Byly to Davidovy brýle. David řekl tátovi, že až se vrátí mamka, řekne jí, že brýle rozbil táta, a mamka mu vynadá. Padly další facky.

A jak jsem zvedl oči, viděl jsem revolver, který táta nechal na okně. V tu chvíli mě napadlo, že je už konec, že už nemůžu. Už jsem věděl, že všechny zastřelím a pak sebe, že nemůžu dál. Táta pak odjel, David šel do kotelny a já šel za ním. Zastřelil jsem ho. I po těch letech vidím, jak spadl a co bylo dál.

Pokračujte…

Nechal jsem ho v kotelně a šel zpět do domu. Když přijel táta, šel jsem k němu do předsíně a vystřelil jsem. Pak jsem vzal peníze, které jsem měl připravené, a odvezl je do Soběslavi mé bývalé družce.

Nedivila se, že jí vezete peníze?

Ne. Věděla, že když budu zase s rodiči, budu mít peněz dost. Buď si je vydělám, nebo si je vezmu.

Jel jste od expartnerky zpátky domů?

Když jsem od ní odjížděl, napadlo mě jít na policii se udat, ale neudělal jsem to, jel jsem domů. Tam jsem čekal na mamku. Přijela po 17. hodině, dala mi papíry do nemocnice, kam jsem měl nastoupit asi druhý den. Šel jsem za ní a vystřelil jsem. Vím, že jsem u mamky seděl, asi hned nebo potom, a prosil ji o odpuštění. Vím, že když jsem zastřelil Davida, někde v mysli jsem věděl, že jsem vrah.

SKUTEČNÝ PŘÍBĚH

Vraždící monstrum Jeffrey Dahmer: 5 faktů, které byly ve skutečnosti jinak

Pes ohryzal bratrovo koleno

Zůstal jste doma, nebo jste někam jel?

Večer jsem jel do baru, ale ne proto, abych si udělal alibi, to je blud. Brzy jsem se vrátil, hrál si s revolverem a stále mi zvonil telefon. Když jsem to zvedl, byla to bývalka. Ptala se, co mi je, ptala se na soutěž, která byla v TV (Tenkrát na východě) a řekla, že se druhý či třetí den uvidíme. Revolver jsem odložil a šel jsem „uklízet.“

Nebylo pro vás zvláštní zůstat pár dní s mrtvými těly v jednom domě? Musela přece být i cítit?

V domě jsem s mrtvými rodiči nezůstal. V pondělí jsem po několika hodinách odjel (v noci) a přijel domů zase až v úterý asi na hodinu. To samé jsem udělal ve středu, kdy jsem vzal jen psy a odvezl je. Tátova psa jsem pustil v lese, zbývající dva jsem odvezl do psího hotelu v Českých Budějovicích. Zaplatil jsem jim tam 2 dny za 2 tisíce. Věděl jsem, že za 2 dny už bude po všem, a když budu zatčen, tak je majitel hotelu určitě nevyhodí.

Proč jste tátova psa pustil a nevzal ho také do hotelu?

Protože ohryzal Davidovi koleno.

Co jste udělal s těly?

Mamku jsem dal k sobě, tátu do ložnice a šel jsem z domu.

A co zbraň?

Někdy v noci jsem hodil revolver a věci do rybníka. Je zvláštní, že si pamatuji vše až na pár hodin. A to úsek mezi tím, kdy jsem zahodil zbraň za Veselím nad Lužnicí, a tím, že jsem byl v pět ráno na benzínce na Borku u Budějovic. Dodnes nevím, co jsem dělal, kde jsem byl. Prostě okno.

Následující den jsem jen jezdil po kraji, chodil do barů, na dotazy odpovídal, že rodiče a David jsou v nemocnici. I domů jsem jezdil. Až ve čtvrtek přišla exdružka a jí jsem řekl, že se vidíme naposledy, že jdu na policii.

Jaká byla její reakce?

Řekla mi, ať uteču, ale to jsem nechtěl. Doprovodil jsem ji na nádraží a šel na policii. Tam jsem se přiznal. Až po týdnu či dvou jsem změnil výpověď. To když mi jiní vyšetřovatelé řekli, že jim nejde do hlavy „proč“.

Chtěl jste se změnou výpovědi zachránit?

Nechtěl jsem, aby hledali v minulosti. Ani nevím, proč jsem se tak rozhodl, když jsem věděl, že mi stejně neuvěří. Šlo mi jen o to, aby se soustředili na prokázání mé viny a nehledali nic jiného. To asi nedovedu smysluplně odpovědět. Mně už to uškodit nemohlo, ale prostě jsme nechtěl házet špínu na tátu. Po advokátovi jsem exdružce vzkázal, ať nemluví při výslechu o autech, ani o nátlaku mého táty na mě, abych pro něj kradl auta či mu je sháněl. Prostě jsem to nechtěl. Víte, pamatuji si, jak jsem rodiče a Davida zastřelil, pády jejich těl, vše. I po těch letech to vnímám tak, jako by to bylo před měsícem. A stejně tak to prožívám.

Bylo pro mě snazší lhát než říkat pravdu. Lež jsem neprožíval, ale pravda je děsivá – znova, znova a znova to prožívám. A drží se mě to několik dní. Svědomí. I proto vím, že nechci už nikomu ublížit, že nikomu, rozhodně ne fyzicky, neublížím. Není dne, kdy bych na rodinu nemyslel.

Teď s odstupem času můžete říct, zda šlo ve vašem případě o zkrat?

Nevím, střílel jsem celé odpoledne, tak to asi zkrat nebyl. Spíš jsem nevěděl kudy kam. Už jsem nedovedl nikoho pustit k sobě, svěřit se. I mamka mi řekla, že už ji nezajímá, co dělá táta a co já. Ale dovedu se i vcítit do lidí, kteří provedou něco podobného co já.

OBĚŤ

Nejmladší oběť kanibala Jeffreyho Dahmera: Chlapci zaživa provrtal lebku a nalil do mozku kyselinu

Farář ho odmítl

Když jste se již dlouho cítil psychicky špatně, proč jste nevyhledal pomoc?

Asi měsíc, před návratem k rodině (po rozchodu s družkou) jsem byl na tom tak, že jsem šel na faru a vše řekl faráři. Ten mi řekl, že nejsem křesťan a ani nejsem z jeho farnosti, takže si musím pomoci sám. Pak už jsem pomoc nehledal, až s mamkou jsem mluvil, ale jak jsem již řekl, také jsem neuspěl.

Jsem teď v prostředí, v jakém jsem, je tu dost hloupých, vyčůraných a provokujících lidí, ale i když mám vztek, naučil jsem se ho ventilovat. Tehdy jsem vše v sobě hromadil, nedovedl jsem své pocity ventilovat, vypouštět.

Dáváte svůj čin za vinu rodině? Hlavně tedy otci?

Neházím vinu na jiné. Dnes vím, že jsem byl idiot, že jsem měl všechny poslat do háje a jít pryč. To vím dnes. Jenže když se podívám na svůj život zpětně, vím, že jsem si mohl za vše sám. To já kývl na to, že budu s tátou dělat do kradených aut. Mě to bavilo. A neuměl jsem říct „ne“, neuměl jsem vycouvat.

Vraťme se ještě k tomu osudnému dni. Věděl jste, co jste udělal a že za trojnásobnou vraždu dostanete nejvyšší trest. Někteří lidé se v tomto případě uchýlí k sebevraždě. Proč ne vy?

Já jsem se o sebevraždu snažil ten večer revolverem a pak o dva dny později v autě narazit do stromu. V obou případech mě zachránilo zvonění telefonu, volala exdružka. Dodnes nevím, jestli jde mluvit o záchraně.

Druhou část rozhovoru přineseme již brzy.