Praze existovala řada oficiálních i neoficiálních plováren. Zhruba od 60. let 19. století do poloviny devadesátých let u Čechova mostu fungovala dřevěná plovárna známá jako Občanská plovárna, kdysi také nazývaná Plovárna pod Letnou. Pražané se tam koupali v řece mezi dřevěnými pontony, které byly každé jaro pravidelně stavěny a na podzim zase uklízeny. Součástí lázní byla také plavecká škola a restaurant, pořádaly se zde nejrůznější akce, plavecké soutěže a scházeli se zde i otužilci.

Za koupáním Pražané chodili také do Žlutých či Modrých lázní, které byly v roce 1949 sloučeny. Plovárny získaly název podle barvy plotu. Dobu největšího rozkvětu zažily lázně ve 30. až 60. letech, kdy měla řada návštěvníků předplacenou kabinku na celou sezonu – chodilo se sem hlavně plavat, opalovat se a také sportovat. Pražské plovárny byly ve městě i v celé zemi vyhlášené.

Milovníky přírody přitahovalo koupaliště Divoká Šárka, které vzniklo ve 30. letech. Toto místo preferovali zejména ti otužilejší, protože zdrojem vody byl a dodnes je přírodní pramen. Poblíž koupaliště se nacházel stánek nabízející buřty, pivo a limonády a bylo zde i sportovní vyžití. O oblíbenosti tohoto místa svědčila i denní návštěvnost, která se pohybovala kolem tří tisíc, v době Spartakiády kolem sedmi tisíc lidí.

Konkurentem Divoké Šárky měla být vodní nádrž Džbán, vybudovaná v letech 1966 až 1971. Stavba areálu byla velkoryse řešená – kolem koupaliště bylo postaveno několik budov, ve kterých byly šatny, sluneční terasy a občerstvení. Ačkoliv se tato nádrž v minulosti hojně využívala, dnes působí předimenzovaně.

Oblíbeným místem rekreace se stala také Hostivařská přehrada, vystavěná v letech 1961 až 1963. Ta svou největší slávu zaznamenala v letech sedmdesátých. Na jednom z jejích konců vznikla dokonce nudistická pláž. Toto rekreační místo bylo tak hojně navštěvováno, že sem vedla i speciální autobusová linka. Po přehradě byla několik let provozována i lodní doprava, a to motorovým katamaránem zvaným Želva.

Pražští i ti mimopražští se za teplých letních dnů scházeli také u bazénu pod Barrandovskými terasami. Byla to první padesátka v hlavním městě a kromě jiného se zde konaly i závody.

S příchodem špatného počasí koupaliště a plovárny osiřely a lidé se museli spokojit alespoň s krytými nebo venkovními vyhřívanými plaveckými bazény. Ty se za socialismu také těšily velké oblibě. Ve většině z nich byly na jejich okrajích nainstalovány kolejničky, po kterých plavčík tahal lidi, které učil plavat na provaze a odstrkoval je bidlem od břehu.

Jakousi pražskou chloubou byl plavecký stadion v Podolí, který se dodnes pyšní olympijskými rozměry. V centru města pak lidé využívali dnešní lázně AXA nebo YMCA.