Zločiny Velké Prahy: Nárůst kriminality a brutality za první republiky, lidé chránili své obce

Ten se domnívá, že zásadní dopad na zvýšení kriminality měla demoralizace společnosti po první světové válce, a to obzvlášť u násilné činnosti. Po útrapách války, kterou dosud lidstvo nezažilo, ztratil pro mnohé lidský život cenu a do popředí vystoupily výhradně zájmy jednotlivce či skupiny bez ohledu na ostatní. Pro mnohé bylo spáchání trestného činu otázkou přežití.

„Hlavně byl také hlad. Nedala se sehnat řada základních životních potřeb. Řada potravin byla na příděl, stejně tak jako dalších komodit včetně tabáku. Někteří lidé se dostali do strašných ekonomických a existenčních podmínek,“ líčí Radek Galaš s tím, že první polovina dvacátých let, v níž se Zločiny Velké Prahy odehrávají, byla v tomto směru hodně obtížná. Násilné činy navíc nabyly na brutalitě. „Je to vidět na počtu vražd, loupeží, krádeží i další trestné činnosti. Brutalita byla podstatně vyšší než dnes,“ dodává ředitel.

Historie

Zločiny Velké Prahy: Policie versus novináři. Někteří měli privilegia, jiní rychle skončili

Ačkoliv mobilita zločinců lehce stoupla, dopátrat se jich nepředstavovalo pro policisty a četníky ve většině velký problém, a to nejen díky systému policejního přihlašování, který platil po celé republice a zavedl ho už panovník Josef II. „Přijeli jste například na tři dny do Prahy na návštěvu příbuzných a museli jste předtím na policejním komisařství vyplnit přihlášku a předložit ji. Pokud jste to neudělali a chytili vás, dopustili jste se v podstatě deliktu, který byl trestný. To znamená, že vám mohli třeba udělit trest odnětí svobody na jeden den a také vás mohli postrkem poslat domů,“ líčí Radek Galaš.

Takové vykázání pro delikventa znamenalo velkou ostudu. Četníci si ho totiž předávali od stanice ke stanici až do je domoviny domovské obce, kde ho předali přímo starostovi. To byla samozřejmě ostuda a kupodivu dobrá pověst byla v té době devíza, která mnoho znamenala.

Efektivní zbraň v prevenci kriminality

Systém byl pozůstatkem rakouské tajné policie a sloužil především ke sledování cizinců a monitorování protimonarchistických nálad. V Československu přetrval poměrně dlouho, byť ve společnosti stále vládl odpor proti Habsburkům, který tu zůstal po rozpadu Rakouska-Uherska. I přesto, že se jednalo o právní normy z dob monarchie, republika je ponechávala v platnosti, pokud byly užitečné a neodporovaly demokratickým zásadám nového státu. „Systém policejního přihlašování se však nakonec stal poměrně efektivní zbraní v oblasti prevence kriminality,“ potvrzuje historik.

Historie

Zločiny Velké Prahy: Četníci versus policisté a jak se mezi sebou snášeli doopravdy

Udavačství? Ani náhodou

Sledování zločinců ovšem pomáhali i samotní občané. Například obyvatelé obcí a vesnic si velmi bedlivě hlídali, jestli se v jejich bydlišti nevyskytuje někdo, kdo tam nepatří. „Když si někdo někoho takového všiml, šel to nahlásit na stanici. Četník pak vyrazil na místo, dotyčného perlustroval a zjistil, co je zač, co tam dělá a proč tam je. I kdyby ten člověk nechtěl nic spáchat, tak věděl, že už o něm někdo ví a je nad ním kontrola,“ vysvětluje Galaš. Obyvatele přitom nenapadlo se kvůli tomu mezi sebou osočovat z udavačství, jelikož situaci brali tak, že chrání svoji obec, svůj majetek a bezpečí.

Řemeslní zločinci

Policistům dále usnadňovalo práci, že někteří takzvaní řemeslní zločinci měli svůj vlastní rukopis a zaměření, chcete-li – předmět zájmu, podle kterého se dali bezpečně poznat. Patřili mezi ně například kasaři, kapsáři nebo půdaři, kteří se zaměřovali hlavně na vykrádání půd. „Byli tu zloději, co se zaměřovali na krádeže v kostelech nebo na krádeže pivních trubek, což byl díky mědi zajímavý artikl. Byli tací, kteří kradli jen peřiny, co se tehdy větraly z oken. Někteří měli háčky na lankách, pomocí nichž stáhli peřinu a odnesli. Kradlo se i ošacení ze šňůr a podobně,“ vyjmenovává Radek Galaš.

Nicole ze Zrádců se vysmála Andree Bezděkové, že ji nepoznala: Ta to nevydýchala