Zdeněk Troška otevřeně o natáčení trilogie Slunce, seno: Byla to víceméně sázka

Jak prožíváte tento smutný čas, zasažen covidem?

A víte, že dobře? V podstatě jako šťastný důchodce. Úžasné pomyšlení, že už nic nemusím. Můžu, když chci, ale jinak nemusím. Takže se cítím, i přes všechny zákazy, volný jako pták. Jsem skřivan, vstávám před čtvrtou ranní, čtu, poslouchám hezkou muziku, vyřizuju poštu, prostě pohoda. Tu a tam něco zkouknu v televizi, od snídaně se těším, jak si dám po obědě „dvacet“, pak si zase najdu nějakou hezkou knížku, zavolám milým lidem, dojdu se projít ke studánce pod lesem, spokojenost. Člověk se musí pořád na něco těšit, jinak to nejde.

Na čem momentálně pracujete? Využil jste volnějšího období k tvůrčí činnosti?

Loni v lednu jsme se s kolegou Markem Kališem začali zabývat námětem na nějakou veselohru, ale přišla korona a já řekl: To je pokyn shůry, dejte si pauzu. Hodil jsem papíry dolů do šuplete a celý rok vůbec na nic nemyslel, čistá hlava. A teprve od včerejška jsem se opět hluboce zamyslel, vytáhl blok (píšu pořád postaru, protože to mi jde daleko rychleji než na počítači) a vymýšlím, čím potěšit diváky a naštvat kritiky.

Čím si vysvětlujete obrovský úspěch trilogie Slunce, seno...? Jak je možné, že je to i po těch letech aktuální?

Jo, to já nevím. První díl jsem začal natáčet jen se třinácti volnými spolupracovníky, protože film vznikal mimo plán Barrandova víceméně jako sázka s ředitelem studia, že můžu natočit stejnou volovinu pro zasmání, jako byl tehdy promítaný italský povídkový film Cukr, med a feferonka. A to v našem, českém prostředí! Natočil jsem odraz života u nás na vsi a divák se v něm poznal, vzal ho i v té bláznivé nadsázce za svůj. Premiéru měl koncem června 1989 a do konce roku (a to tam byla listopadová revoluce, kdy se do kina a divadel nechodilo) ho vidělo přes čtyři miliony diváků.

Můžete zavzpomínat na nějakou zajímavost z natáčení?

Chtěl bych jen říct, že obě babičky v posteli, paní Erna Červená v prvním díle a paní Valerie Kaplanová v dalších dvou, byly skutečné dámy a do bláznivé a dětinské stařenky měly daleko, o to je jejich herecký výkon obdivuhodnější. S velikou chutí a potěšením si ji zahrály. Paní Erna Červená byla druhou manželkou dr. Jiřího Červeného, zakladatele slavného kabaretu Červená sedma, a u nich doma se scházela celá pražská umělecká společnost. A Valerie byla skvělá herečka Pardubického divadla, později i Divadla Na Zábradlí. V mládí byla podobná slavné herečce Gretě Garbo, krásná a noblesní. Obě neúnavné, temperamentní, plné elánu a energie. Nikdy jsem je neviděl unavené, naopak, snažily se podržet štáb, když padal vedrem na ústa, jinak na hubu. Valerie jedla jen tlusté vepřové maso, popíjela „léčivý“ rum a kouřila jednu za druhou, na tom byla živa. Erna zase nezavřela pusu, její paměť byla skutečně obdivuhodná. Pamatovala si snad i stavbu Národního divadla.

Vaše filmy jsou mimo jiné velmi zábavné, jaký máte rád humor?

Humor je největší radost života a je mně líto každého, kdo se neumí zasmát. I sám sobě. Někdo se nezasměje jen proto, aby neutrpěla jeho osobnost a aby si ostatní nemysleli, že má IQ = WC.

Jsme tu na světě jen na otočku a ještě si zbytečně kazit a krátit život tím, že se budu neustále kontrolovat a hrát před světem, jak jsem „na výši“, tak to ani omylem. Jsem rád veselý, optimista, mám rád lidi, i když to jsou mnohdy prevíti. Ale bez nich by tu byla nuda. A Češi vůbec si rádi dělají ze všeho srandu, jsme přece národ Švejka. A to je dobře. Smích léčí, posiluje, těší, dodává sílu. Já se směju hned, jak se ráno podívám v koupelně do zrcadla… A proto jsem tak zdravý, až se za mnou lidi otáčejí.

Oproti komediím jste natočil i několik pohádek, co máte radši a proč?

Pohádky miluju od dětství. Mám doma snad na tři sta pohádkových knížek a čtu je dodnes. Nejkrásnější literární útvar. A snažím se je točit tak, jak jsem si je coby dítě představoval, dneska bychom řekli klasicky. Možná až staromilsky, ale česky, bez jakéhokoli kopírování amerických fantasy filmů. Česká pohádka má svoje neopakovatelné kouzlo, a proto taky v cizině boduje. Natočil jsem jich devět, a kdyby bylo po mém, točil bych je dál. Záleží to na objednávce. Pohádka je pochopitelně hezčí než současnost, má svůj krásný svět a hladí po duši. Veselohry jsou krásné jinak, takže je mi vlastně jedno, jestli budu točit to či ono. Prostě se mi musí líbit. Nikdy bych netočil něco, co mě hned napoprvé neosloví. Nikdy jsem se do ničeho nenutil a taky se nutit nedal.

Pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci je místy i strašidelná, kde se bere ten rozpor legrace/tajemno?

V pohádce jde víceméně o boj dobra se zlem. A zlo bývá děsivé, hororové, strašidelné. O to je pak dětský divák šťastnější, že hlavní hrdina všechno bez úhony přestál a nad mocnou silou zla zvítězil. Navíc česká pohádka nesmí postrádat legraci, humor. Proto taky filmové pohádky, kde není radost a smích, diváci nevyhledávají. V Jasněnce bylo toho zla víc, ale na schvalovačce mi bylo řečeno, že je to tak strašidelné, že by děti hrůzou v kině omdlévaly, a tudíž jsem musel tyto scény vystřihnout. Ale i tak na festivalu v Gottwaldově, dnešním Zlíně, děti přiřkly hlavní cenu za herecký výkon oběma čarodějnicím, což neprošlo, protože to byly záporné postavy a neslučovaly se s pozitivní socialistickou výchovnou morálkou…

Potkal jste stovky výborných herců, na koho se nedá zapomenout a s kým se vám pracovalo nejlépe?

Vybírám si do filmů lidi naladěné na stejnou strunu, jako jsem já. Žádného škarohlída či potížistu bych si neobsadil a mohl by být třikrát národním umělcem. Všichni byli skvělí, moc rád na ně vzpomínám. Ať už to byli známí herci, nebo šikovní neherci, každý byl originální a svůj. Vždy byla na place výborná nálada a práce byla vlastně hrou. Myslím, že ta pohoda je ve filmech vidět.

Jaký je váš cíl, když natočíte nový film?

Pobavit, potěšit a hlavně rozesmát diváka. Vše.

Co považujete za svůj profesní vrchol?

Andělskou tvář, moje nejlepší filmařina.

Je nějaký seriál, který teď sledujete, baví vás a doporučil byste ho?

Tím, že mám teď spoustu volného času, víc jak kdy předtím, dívám se na pořady, které mi unikly nebo které jsem už dávno neviděl, a na nové, které teď frčí. Znovu jsem si připomněl krásné Sňatky z rozumu, Zlou krev a na ČT3 filmy pana režiséra Kršky, Františka Filipa, Toníka Moskalyka a dalších. Miluju filmy pro pamětníky, mají pro mě neopakovatelné kouzlo. Některé filmy na Artu, dokumenty na ČT2, na Prima Zoom. Zhlédl jsem minisérii o Boženě Němcové a moc se mi líbila. Obě její představitelky byly vynikající, stejně jako řada ostatních. Krásná výprava, kamera, režie, prostě dlouho jsem tak zajímavé zpracování neviděl. Pokud by bylo něco pravdy na tom, že by mohla být z rodu Bironů, pak se není co divit její touze po lásce; všichni členové rodu byli v tomto „umění milovat“ velice zdatní. Na ČT2 sleduju Bílou královnu, jen si nejsem jist, jestli běžný divák, neznalý všech záležitostí kolem postav obou hlavních znesvářených rodů „Války růží“, bude chápat všechny souvislosti. Ale je to krásně udělané. Stejně jako seriál o rodině Medicejských.

Česká televize teď vychrlila seriály Hlava Medúzy, Zločiny Velké Prahy a Kukačky, líbí se vám?

Seriál Kukačky mě opravdu zaujal, hlavně oba malí dětští představitelé, jsou prostě úžasní! Hlava Medúzy i Zločiny Velké Prahy sleduju, ale teprve začínají a je tudíž brzy na jejich hodnocení. Držím jim palce. Nemám rád, když divák rázně odsoudí seriál hned po zhlédnutí prvního dílu a nepočká, jak se bude vše vyvíjet. A pokud se tak vyjádří kritik a recenzent, je to o to smutnější, protože to není slušné a ani profesionální.

reakce lidí

Diváci tleskají seriálu Kukačky: Jejich srdce vyhrála Sabina Remundová s Petrem Kostkou

Vaše rada jak vydržet toto těžké období?

Jak jsem se už zmínil na začátku, pořád se na něco nebo z něčeho těšit. Vždyť je tolik věcí, které můžeme doma dělat. Vrátit se ke čtení, k poslechu oblíbené hudby, k malování, pletení, háčkování, konečně k úklidu v knihovně, ve skříních, zkusit nějaké nové dobré recepty. Každý den něco doma udělat, hlavně v pohodě, v klidu. Teď je ten nejlepší čas, protože jakmile začne jaro, už na to nebude čas.

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní