Československu před rokem 1989 bylo mnohem více kin než dnes. Jak je ale známo, kvantita vždy neznamená kvalitu. V biografech se promítaly zejména sovětské a české filmy, které byly natáčeny podle přísných ideologických pravidel.

V 70. letech bylo zničeno více snímků, než kolik jich bylo dáno do distribuce. K tomu, aby film neprošel, někdy stačilo, že některý z komparsistů emigroval. O tom, že filmy nebyly přijaty, rozhodoval i životní standard, který byl ve snímku ukazován – velká lednice, velké auto nebo třeba dobré oblečení.

Mezi trezorové filmy té doby patřil například film režiséra Karla Kachyni Ucho, Menzelovi (80) Skřivánci na niti, Jirešův Žert nebo Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného.

Pakliže jste chtěli vidět filmy jiné, než které nabízel režim, existovalo pár způsobů, jak se k nim dostat. Ti, co byli z Prahy, mohli některé snímky zhlédnout v archivním kině Ponrepo, ale dost často se stávalo, že na lístky museli stát frontu i přes noc. Některé biografy si zahraniční filmy půjčovaly inkognito, například na americkém velvyslanectví, což byla pochopitelně zakázaná činnost.

V 80. letech s nástupem techniky přišly na trh videopřehrávače, díky kterým mohli filmoví nadšenci zhlédnout filmy, o kterých se jim ani nesnilo. Konaly se tajné projekce, během nichž byly snímky pouštěny v jazyce, ve kterém byly natočeny. Proto musel být u projekce přítomen i člověk, který souběžně s přehráváním filmu snímek daboval. Mezi oblíbené filmy patřila mimo jiné Apokalypsa, Rambo, Hvězdné války nebo pornografické snímky, většinou z Německa. Na kazetách se začaly objevovat i české trezorové filmy. První videopůjčovny se pak objevily na konci osmdesátých let, jejich nabídka byla ale velmi omezená.