Trendy tagy Jiří Menzel Extra Host (pořad) koronavirus Tvoje tvář má známý hlas 2020

Nejnovější kauzy

Vzpomínky na Jiřího Menzela: Kamarádil se s princeznou Dianou, o přítelkyni se dělil s Jiřím Krampolem

Zdroj:
+ Dalších 25 fotografií
DOJEMNÉ
Nedělní zpráva o odchodu jednoho z největších českých režisérů všech dob Jiřího Menzela (†82) přiměla řadu jeho přátel a kolegů zamyslet se nad konečností života. Pro mnohé byl oscarový velikán podobnou neměnnou konstantou jako pro jiné Karel Gott. Jak na Menzela vzpomínají jeho herci?

Jiří Menzel se přátelil s princeznou Dianou

Jiří Krampol

„Ne! To mě moc mrzí. Byl to prakticky spolužák, chodili jsem do školy ve stejnou dobu. S Menzelem jsme mnohokrát seděli a strašně jsme si rozuměli, ale nebyl jsem typ herce, který by mu zapadal do jeho filmů. Nebylo to tím, že by proti mně něco měl, jen to nějak nedopadlo.

Lidé s ním zažívali neuvěřitelné historky. Pořád například nutil režisérku Magdu Pivoňkovou, ať se naučí anglicky. Jednou ji pak vzal ke své mamince, u které velice skromně bydlel, a tam seděla princezna Diana. ‚Už chápeš, proč jsem ti říkal, že se ti angličtina bude jednou hodit?‘ vysvětloval jí.“

Dělili se o přítelkyni

„Jirka byl v některých věcech zvláštní. Kdysi jsme dokonce měli dohromady stejnou holku. Jednou jsme se u ní potkali. Nebylo to nenávistné, on gentlemansky odešel. Jen tam viselo ve vzduchu takové to ‚promiň, no‘. Srdečně jsme se pak vždycky zdravili. Byl to něčím divný pták, ale bezvadný.“

Ostře sledované vlaky měly být původně bez Neckáře

Václav Neckář

„S Jirkou jsme byli kamarádi téměř celý život. Pozval mě na moje vůbec první kamerové zkoušky. Bylo to v únoru 1966 na Barrandově. Bylo to kvůli roli Miloše Hrmy z Ostře sledovaných vlaků.

Jirka Menzel si mě vybral, přestože roli nejdřív zkoušel sám. Nakonec se ale rozhodl, že už je na postavu Miloše starý. Nápad obsadit mě dostala manželka jeho dramaturga, viděla mě někde, jak zpívám Lékořici. ‚Neckář je tak ošklivej, že může bejt až krásnej,‘ říkala.

V roce 1967 dostaly Vlaky hlavní cenu na filmovém festivalu v Mannheimu. Jirka tam byl s Bohumilem Hrabalem. Ptal se ho, jestli chápe, že zrovna tam se film tolik líbí. Pan Hrabal mu odpověděl, že je to tím, že tam mají řeku Neckar, v titulcích je taky Neckar, tak jim to je sympatické.“

Ještě zpíváš, Vašíčku?

„Jirka mi říkal Vašíčku. Byl jsem za ním několikrát v nemocnici, pravidelně jsme si telefonovali, vždycky jsme prohodili aspoň pár slov. Naposledy, když jsme si volali, vzpomínal právě na Ostře sledované vlaky. A ptal se: ‚Vašíčku, ještě zpíváš?‘“

Moc to bolí

Oldřich Vlach

„Říká se to při takových příležitostech asi vždycky, ale protože mi byl Jirka Menzel opravdu velmi blízký, hodně mě zasáhlo, že odešel. Moc to bolí.

Dostal jsem se do jeho stabilní herecké party a jsem mu za mnoho vděčný. Vzal mě snad do všech svých dobrých bijáků, vždycky jsem se v nich nějak mrsknul. Byli jsme spolu dokonce i jako kolegové v angažmá v Divadle Na zábradlí. Tehdy po osmašedesátém roce nesměl točit, tak ho náš ředitel kryl, alternovali jsme spolu v některých hrách.

Pak jsme se setkali i na Vinohradech, kde chvíli i šéfoval a režíroval. Co dělal, mělo vždycky hlavu a patu, práce s ním byla ohromná. Sám hrál; věděl, co je to za utrpení a ponížení, takže se k hercům choval velice slušně a laskavě. Na place téměř nekřičel.“

Oldřich Vlach dostal kázání

Jednou mě pravda sice seřval, ale naprosto právem. Při Vesničce mé střediskové měl pan Rudolf Hrušínský zakázáno pít a já mu koupil panáka. Jirka do toho přišel a vynadal mi jak malému klukovi. Ale vzal jsem to, byla to moje chyba.

Jirka působil plaše, ale moc dobře věděl, co chce, a dokázal jít za svým. Byl to slušný a ohleduplný kluk, je ho velká škoda.“

Laskavý režisér

Rudolf Hrušínský ml.

„Jiří Menzel byl jednak skvělý režisér, ale hlavně to byl skvělý člověk. Je mi strašně líto, že už není mezi námi a už nebude moci nic natočit.

Nedokázal bych vybrat jen jeden jediný jeho film, na kterém jsem se podílel. Všechny, ať už šlo o Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková, byly jedinečné. A strašně jsem miloval Rozmarné léto.

Jako režisér byl velice laskavý, dobře věděl, co chce. I atmosféra při natáčení byla skvělá. Dělali jsme spolu také spoustu divadelních představení, která mimochodem v Divadle Bez zábradlí stále hrajeme, jako Blbec k večeři, Kdes to byl(a) v noci a Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu. Strávili jsme spolu v divadle spoustu času.“

Smrt je pro něj vysvobozením

Václav Kopta

„Zažil jsem ho jak za filmovou kamerou, například ve filmu Donšajni, tak jako divadelního režiséra. Budu na něj vzpomínat s láskou. Uvědomil jsem si, co všechno po Jirkovi zůstává. Na jednu stranu mu všichni musíme popřát klidné spočinutí, protože poslední tři roky pro něj opravdu byly hrozně těžké, svého druhu je to vysvobození, protože se jeho stav rapidně nelepšil.

Na druhou stranu na to, jak o sobě celý život prohlašoval, že je líný, udělal toho za život tolik, že málokdo z nás se bude moci jednou za sebe ohlédnout a uvidět tolik odvedené práce. A nejenom oscarový úspěch Ostře sledovaných vlaků, ale například i Postřižiny nebo Vesničku mou střediskovou. Oboje mám ve svých nejoblíbenějších českých filmech.“

Odešel velikán

„Dá se směle říct, že odešel opravdový velikán české kinematografie. On sám tak nepůsobil, měl velice subtilní projev. Byl tichý, skromný, nějak moc extra na sebe až na výjimky neupozorňoval. Byl nenápadný, ale pokud šlo o to zjednat si pořádek nebo někoho umravnit, i v tom byl machr.“

Související články

Další články