Vzestup a pád Ivana Jonáka: Svědectví o temném konci krále Discolandu

Začneme v době zlaté éry. Jaké celebrity se tenkrát v Discolandu objevovaly?

Českých celebrit jsem tam potkal fakt hodně, tam chodili snad všichni, i Havel tam byl dokonce! Zahraniční hvězdy tam chodily taky. DJ Bobo, Twenty 4Seven, 2 Unlimited a tak dále. Všichni vystupovali v Discolandu a byla s nimi obrovská legrace. Tam jsme zase poznávali my, že ta zábava je i jinde, než si myslíme my tady v Čechách, že ti lidé jsou zase tou zábavou odskočení jinam. Takže těch celebrit tam bylo strašně moc a kdybych je měl všechny vyjmenovat, to bychom tu byli ještě hodně dlouho.

A jak dlouho vlastně trvala celá ta přízračná doba? Tedy než se všechno zhroutilo.

Já bych se musel podívat, kdy se to přesně otevíralo, ale já odcházel 30. října 1994. Ivana sebrali a poprvé zavřeli, to už se tam dělo, co se tam dělo. Každý chtěl být manažer, každý chtěl být velitel a šéf a zavládla rivalita. Začalo se rozkrádat a podnik šel skokově ke dnu. Pak přišel Stanley Mareš, se kterým jsem tam hrál, a přišel s tím, že už je toho na něj moc, že je to za hranicí lidského chápání, a řekl mi, ať zmizíme a uděláme si diskotéku jinou. Ze začátku se mi nechtělo, ale nakonec jsem souhlasil. Odešli jsme a 1. listopadu toho roku jsme si otevřeli diskotéku v České Lípě. A tím to pro mě skončilo. Pak Jonáka pustili, on za mnou přijel do Lípy a lákal mě, ať se vrátím zpět. Jenže já už měl v České Lípě skvělé zázemí jak finanční, tak pracovní, takže už jsem se vrátit nechtěl, necítil jsem to.

ROZHOVOR

Divoké devadesátky: Živý medvěd, strašně chlastu a nahé dívky v Discolandu Sylvie

Jak na vás ten úpadek působil? Muselo to být pro vás hodně frustrující.

Když je člověk mladý, bere to všechno trošku jinak a určitý věci tě nemrzí. Já se na věci dívám jinak. Ne na to, co bude zítra, za týden, za čtrnáct dní, ale co bude za rok. Co chci, kde bych chtěl být, a za tím si jdu.

Když Jonáka v roce 2014 propustili z vězení, vídali jste se zase aktivně?

Jasně, vídali jsme se! Byla to velká jízda. Jeho pustili z kriminálu a já jsem nechtěl jet před vězení, protože jsem věděl, že tam budou všichni novináři a bude to mediálně zdramatizovaný. Počkal jsem do večera, když jsem jel z hokeje. Přijel jsem k Ivanovi před barák, zapískal jsem. Otevřel, šel jsem nahoru a ten byt byl stejný, ale úplně stejný, jako v těch devadesátých letech, když ho opustil. Sedíme, kecáme a říkám mu: "Oblíkej se, jdeme." "A kam jdeme? Jako teď?" ptal se zmateně. Já jsem se mu smál, že tam snad úplně zblbnul, že jdeme do města přece. "Kdy se chodí na mejdan přece? Večer, ne?" A ptal se mě, co tam budeme dělat? A já mu říkám: "Jako vždycky: Kurvy, chlast a chlebíčky, ne?"

Vyprávěl o svém pobytu v kriminále?

Moc ne. Co mi měl vyprávět. Byly tam mříže, psal jsem, skládal básničky, učil se jazyky, maloval obrazy, sepisoval paměti... Šli jsme do města a on, že nemá peníze. Říkám mu: "Ivane, co blázníš, vždyť tys mi kdysi pomohl, postavil mě na nohy, tak teď zas přece pomůžu já tobě, tak se to přece mezi kamarády dělá." Šli jsme ven, shodou okolností jsem utratil ten večer asi jen tisíc korun, protože kam jsme přišli, tam nás zvali. Šli jsme na diskotéku a pak jsme obrazili striptýzový bary, nechal jsem mu udělat soukromej striptýz, prostě aby se zase cítil jako král. On vlastně ani pořádně nevěděl, co je internet. Sehnal si přes kámoše nějaký starší počítač, tak jsem mu ukázal hned všechny známý pornostránky a on byl po těch osmnácti letech jak urvanej ze řetězu. Byl jen zavřený doma a masturboval, co to dalo.

Pak přišlo období, kdy se na něj začal kdekdo lepit kvůli penězům, že...

Bylo to takové divné období. Pak jsme jednou seděli v podniku na diskotéce a Ivan začal mluvit o tom, že by chtěl udělat zase pořádný mejdan, a já byl ten, kdo mu to rozmlouval s tím, že staré dobré časy jsou pryč. Ale lidi do něj vandrovali, ať udělá Discoland party. Já jsem mu domlouval, ať nechá tu kultovní historii tak, jak byla, aby si ji lidi takhle pamatovali. On se ale nechal přemluvit a party proběhla. Zapojili elektřinu a přivezli tam plastový stoly, plastový židle, nevybavený bar, nešla vzduchotechnika… no prostě byl to návrat někam asi tak tisíc let před kulturu diskoték a ještě mu pochlebovali. Ptal se mě, jestli tam budu hrát, a já mu tehdy řekl, že nebudu. "Nezlob se, Ivane, ale nebudu, kdyby to bylo tak, jak jsem si představoval, že by to mělo být a mělo to kulturu, tak si tady zahraju rád z nostalgie, ale tohle nejde. Ivane, tohle po mně nemůžeš chtít, abych se trápil." Nemělo by to ty koule. Tak to tedy udělali, dopadlo to, jak to dopadlo. Pár lidí se tam přišlo podívat a za dvě hodiny byli všichni v centru. Ivan za mnou potom přišel a říkal mi: "Hele, musím ti říct jednu věc." A byla to věc, která mě hrozně potěšila. "Seď a jen mě poslouchej. Jsi žák, který předčil svého učitele." A to byla pro mě strašná poklona. Když ti tohle řekne člověk, který vybudoval nejlepší diskotéku v devadesátých letech, kam chodily všechny známé osobnosti, je to pro tebe neskutečná pocta.

sex, disco, revoluce

Ikona mafiánů Ivan Jonák doplácel na slabost pro ženy: Striptérka tajně kšeftovala s hroznýšem za statisíce

Svobodu si ale dlouho neužil. Krátce po svém propuštění zemřel. Co se stalo?

Život šel dál, Ivan si pořídil nějaké auto. Trpěl cukrovkou, kterou ale v kriminále mohl léčit pravidelně. Sotva vylezl ven a přestal ty prášky brát pravidelně, udělala se mu gangréna a zemřel. Zajímavá byla ale jedna věc a psaly o tom i noviny. Umřel přesně 666 dní po propuštění z vězení.

Mluvil s vámi Ivan o tom, jak na něj působilo, když viděl Discoland po návratu z vězení opuštěný?

Ten večer, kdy ho pustili, jsme se viděli a šli spolu ven a já mu říkal: "Hele, Ivane, nevím, co a jak, ale myslím, že ten rozdíl teď pro tebe bude asi jako když tu byli komunisti a pak padla vláda." Teď sice nepadla vláda, ale všechno šlo hrozně dopředu. On tomu nevěřil, ale pak uznal, že jsem měl fakt pravdu. Když se pak šel poprvé podívat do toho Discolandu po propuštění na svobodu, šel jsem s ním. A když to viděl, zůstal stát úplně jako kámen a asi patnáct minut byl zticha. A v jeho obličeji byl vidět smutek, když viděl, jak to dopadlo. Discoland byl fantazií. Nejlepší světla, nejlepší zvuk, všechno vyšperkované, na každého panáka jiná sklenička. Byl to podnik dotažený do detailu. Discoland byl na rozdíl od jiných diskoték ve dne stejně krásný, jako když se zhaslo. A pak po letech přišel a viděl to torzo, rozpraskaný zdi, vytrhaný kabely a všechno rozmlácené a vykradené. Když to viděl, bylo mu do breku. Šel do trezoru, ale zjistil, že od něj nemá klíč a že je to dávno vybraný, a tak si jen povzdechl: "Aspoň jsem mohl mít na důchod." V Discolandu se prodala dodávka alkoholu denně, miliony cigaret a všeho možného a najednou tu byl muž, boháč, ze kterého se stal úplný chudák. Což je vlastně dost smutnej příběh.

Měl nějaký byznys plán?

Já jsem mu tenkrát navrhoval, aby z Discolandu udělal muzeum, Jonákovo muzeum. Dělat tam jednorázové akce, kabaret nebo něco pro děti. Na dvě na tři hodiny denně a mít klid. Prodávej tady pití, prodávej suvenýry, vymyslíme, jak to postavit na nohy, postavme to tak, aby to vypadalo jako na začátku, vyprávěj tu příhody. To si myslím, že by mohlo mít cenu. Dochovalo se strašně moc videokazet, tak by to mohl být i takový výlet do minulosti pro mladé, kteří tu dobu nikdy nezažili. Ale nikdy to nebylo zrealizováno.

+ Další 3 fotografie

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní