Velký rozhovor s Petrem Jandou: Po dvou letech jsme se zprvu rozešli, říká o vztahu s Alicí

Petře, slavíte 80. narozeniny. Když se poohlédnete za svým pestrým životem, je něco, co byste udělal jinak?

Tohle jsou otázky, na které nedokážu odpovědět. Někdo říká, že by udělal všechno jinak, a jiní, že by neudělali jinak nic. Já se spíš přikláním k tomu, že bych nic neudělal jinak. Samozřejmě jsem v životě zažil věci, které bych už takhle neudělal, ale život je pestrý, člověk se určitým věcem brání, ale někdy ne dost. V rockerském životě je spousta lákadel, kterým jsem někdy neodolal, ale v podstatě bych neměnil. Jednou jsem byl nahoře, jednou dole. Vydrželo mi to až do tohoto věku a jsem docela spokojený.

Prožil jste ten pravý rockerský život se vším všudy? "Sex, drogy a rock'n'roll"?

Úplně ne, třeba jsem nikdy nebyl na fetu. Když jsem poprvé kouřil mariánku, neměl jsem k tomu důvěru. Pamatuji si, že jsem poslední kouřil v Holandsku v devadesátkách. Bylo mi z toho tak strašně zle, že jsem se toho od té doby nedotkl. Já jsem přesně ten typ člověka, který na to prostě není. Někdo si dá mariánku a je vyřízený, jak je to fajn, a někomu je z toho akorát blbě.

neštěstí

Petr Janda prožívá velký smutek: Zpěvákův o rok starší bratr zemřel s koronavirem

Petr Janda: Čím víc slávy, tím víc holek

Předpokládám, že vám fanynky házely podprsenky na pódium a padaly doslova do náručí...

No ano, chodily za námi na pokoje, někdy jich tam bylo moc (smích). Jo, to jsme všechno zažili a bylo to fajn. Čím je člověk slavnější, tím víc holek ho chce, nemůže všem vyhovět, ale částečně vyhoví. Já jsem si všimnul, že když je kapela neznámá, tak si ty holky vybírají krasavce. Pak když je kapela slavná, tak nemají krasavci šanci, protože když je někdo slavnější, tak je zkrátka přebije. Je zvláštní, že holky spíš slyší na slávu než na krásu.

V životě platí pravidlo, že čím víc člověk má, tím víc chce. Měl jste to také tak, pokud jde o slávu a lákadla, která přináší?

To je těžké říct, byl jsem ženatý a měl děti. Ten rockerský život je v tomhle jiný, když člověk vypadne do té jiné galaxie, tak zapomene, že by se měl chovat jinak. To už je ale za námi. Ani to bych nechtěl vrátit, přihodilo se to, bylo to milé a nikomu jsem tím vlastně ani neublížil.

Jak jste v té době zvládal vést osobní život? Přece jen jste byl otcem a manželem...

Myslím si, že moc pochopení nebylo. Byl jsem tatínkem a musel jsem doma pomáhat, ale dělal jsem to rád, byl jsem vždycky šikovný. Já umím vařit, sice neumím prát, ale umím žehlit. Jako kluka mě všechno zajímalo a dokonce jsem i pletl. Trošku jsem se za to styděl, ale jednou jsem upletl i dlouhou šálu.

oslavenkyně

Bujará narozeninová oslava Lucie Bílé: Touha po anonymitě a nechtěný dárek od Maršálka

Seznámení s manželkou Alicí: Proč se pak rozešli?

Dnes žijete po boku své krásné manželky Alice. ​Jak jste se vůbec seznámili?

Jsme spolu už 22 let. Přišla si za mnou jednou pro podpis. V té době jí bylo osmnáct a já se modlil, aby byla starší. Mně se strašně líbila, vždycky jsem si říkal, kolik krásných holek naší šatnou prošlo a přišlo si pro podpis, a já si jich ani nevšiml. A najednou přišla jedna holka a já jsem věděl, že je to ona a dal jsem jí telefonní číslo. Tu naši společnou fotku ještě dokonce mám. Strašně jsem se toho vztahu bál, ale máme za sebou nádherný život, mít děti s mladou ženou je zkrátka něco neskutečného.

Vy jste jí dal telefonní číslo, takže předpokládám, že vás pak kontaktovala...

Zavolala mi asi za týden, ale hned to položila, protože si myslela, že jsem jí dal falešné číslo. Zavolal jsem jí hned zpátky, sešli jsme se v Praze. Byli jsme spolu asi dva roky a já jsem se s ní pak rozešel, protože jsem to nějak nezvládl. Bylo jí dvacet let a já si říkal, že jí nebudu kazit život. Alice to velmi špatně nesla, a tak jsme si řekli, že jediná šance je odjet do Ameriky, kde pracovala jako au pair, a já budu v klidu.

A tak odjela a asi za dva měsíce mi zavolala, zeptala se mě, jak se mám, a zase to celé začalo. Byli jsme úplně v hajzlu. Upřímně ani nevím, co by člověk musel udělat, aby se toho mohl zbavit.

A tak jste se tedy po telefonátu dali zase dohromady?

Já jsem jí řekl, ať se vrátí, že si ji vezmu a budeme mít spolu dítě. Ona mi řekla, že jsem ji zaskočil, a já jsem jí řekl, že to myslím vážně. Tak mi pak asi za hodinu zavolala, že teda jo. Já jsem pak letěl do Austrálie a ona byla v Americe. Přiletěla asi o týden dřív a já jsem jí tady všechno připravil a dostala klíč. Asi osm měsíců jsme se neviděli a ona v té Americe strašně ztloustla (smích).

Říká se, že člověk najde tu pravou lásku jenom jednou za život. Máte to tak také?

Já jsem měl velmi silný vztah i se svou první ženou, ale také s druhou. První žena mi zemřela, tak jsem říkal, že kdyby mi nezemřela, tak bych s ní asi žil někde v Praze, ale zřejmě bych byl takový dědek, protože bych už asi ani nehrál, myslím si, že bych neměl tu motivaci. Mladá holka je vždy ohromná motivace.

Náhlá smrt

Zemřel Luboš Andršt: Petr Janda truchlí pro svého milovaného bratrance

Roli otce miluji, říká Janda

Jak vypadá váš běžný den?

Tak vám popíšu pondělí, středu a pátek, protože v úterý a ve čtvrtek mám volno (smích). V půl sedmé ráno mi zazvoní budík, v sedm hodin naložím děti a jedu s nimi do školy, která je 31 kilometrů od domu. Pak vyrazím na snídani na Chodov, kde si dávám svou oblíbenou bagetu se studenou šunkou, rajčaty a k tomu mám horkou čokoládu.

Od deseti hodin mám tenis a v mezičase často jezdím do stavebnin, které jsou s potravinami jediné v tuhle dobu otevřené. Hodinu tam tak procházím, občas si i něco koupím. Po tenise jdu na oběd. Někdy si zajedu do Prahy na byt, kde si oddechnu. A pak jedu pro holky do školy. Když nemají kroužek, tak jsme ve čtyři hodiny doma, pokud mají, pak přijedeme domů kolem šestý.

Jak si roli otce dvou malých dcer užíváte?

Úžasně, já to upřímně miluji. Jsem hrozně rád, že tady můžu pro své děti být a lítat kolem nich. Vůbec mi to nevadí, naopak si to užívám. Samozřejmě se také nechci nechat zahanbit svou mladou ženou.

Vychoval jste tři generace dětí. Je pro vás výchova těch nejmladších v něčem jiná?

Snažím se být na ty děti hrozně hodný. Bojím se, že až tady nebudu, tak aby si na mě někomu nestěžovaly. Abych neudělal nějaké faux pas, třeba na ně nezakřičel. Někdy se neudržím a napomenu je. Mám je hrozně rád, jsem rád, že je můžu mít, že se mi narodily a jsou zdravé. Ale zároveň je nerozmazluji, naopak je třeba trošku tlačím do učení.

Čemu se vaše nejmladší děti věnují? Vidíte v nich také umělce?

Rozárka mě požádala před nějakou dobou o ukulele. Pořád jsem si myslel, že ji to přejde, ale nakonec jsem jí ho koupil a pořád na něj hraje, což mě překvapilo. To si tak vzpomínám, jak jsem poprvé dostal kytaru do ruky já. Nemohl jsem ji pustit a těšil jsem se, až přijdu domů ze školy a začnu na ni hrát, jak moc mě to bavilo.

Zdáte se vždy plný energie, máte vůbec někdy splín?

Já neměl splín ani nepamatuji, jsem pořád veselý. Když vidím moje dětičky, manželku, tak to ani jinak nejde. Také hodně cestuji a života si užívám. S covidem to bylo sice horší, ale zvládli jsme to.

rozhovor

Marta Jandová o krušných začátcích kariéry: Jdu do všeho po hlavě, ale umývání nádobí není pro mě

Z Rytmuse jsem byl nadšený

Jak vnímáte jako zkušený muzikant novou generaci umělců?

Snažím se to vnímat, ale protože mám zkušenosti a nejen s muzikou, ale také všeobecně uměním, tak se do toho moc nepletu. Ta hudba je mi trošku vzdálená, já mám rád tvrdší rock a kytary. Počítačovou muziku nemusím, ale viděl jsem třeba Rytmuse a to se mi líbilo. Ten má skvělou kapelu, se kterou vystoupil na Slavících, a to bylo fantastické.

Každopádně všeobecně pop music je strašná, ona teda byla vždycky. Všechno je na takové kolečko, to jsou čtyři akordy, ze kterých není úniku. Poslouchám rádio a tam hrají ty kolečkové písně jednu za druhou. Jako skladatel se tomu vyhýbám, protože mi to připadá debilní. Ale to je jako v ringu, prostě z těch provazů nemůžete ven. To jsou ti počítačoví muzikanti, kteří neumějí na nic hrát.

Mnoho hudebníků se shoduje, že nové generaci chybí často pokora. Vnímáte to tak také?

Já si myslím, že oni jsou úplně stejní, jako jsme byli my. Ten vývoj je zřejmý, ale ten vnitřek je pořád stejný. Je jedno, jestli lidé jezdí parní lokomotivou nebo tryskovým letadlem. Já bych řekl, že jsou mezi nimi grázlové, ale také senzační kluci i holky. Třeba své děti vnímám jako skvělé osobnosti a jsem i v kontaktu s tatínky, kterým je čtyřicet a mají děti jako já. Nemám odstup od nové generace, ne že bych se s ní sžíval, ale něco o tom vím, nejsem úplně mimo tenhle život.

Předpokládám, že i vaše děti poslouchají novou muziku. V dnešní době jsou navíc velmi populární anglické skladby...

Bohužel ano a často mi i něco zpívají. Rozárka pořád zpívá, Anežka ani ne. Hlavně zpívají anglicky, česky skoro vůbec. I se spolužáky mluví anglicky a trošku mě to štve, protože jim moc nerozumím. Když se jich zeptám, proč tak mluví, tak mi odpovědí: tati, ono je to nějaké jednodušší. Než vymýšlet na nějaké pojmy český název, tak to řeknou jednoduše anglicky.

Když jste nakousl pandemii, jak jste tuhle dobu vnímal? Měl jste třeba i strach?

Strach z pandemie jsem měl, ale jsem očkovaný a nemoc jsem i s lehkým průběhem prodělal. Bohužel brácha mi na to předloni v prosinci zemřel, navíc nebyl očkovaný a udusil se. Mám k té nemoci pevný názor, poslouchám odborníky a říkám si, že kdyby byl bratr očkovaný, mohl tady ještě být.

Narozeniny slavíte pokaždé ve velkém stylu, v létě na vaší zahradě. Jak bude vypadat oslava těch osmdesátých?

Není vyloženě narozeninová, bude až v červenci, ale všichni hosté mi nosí flašky, ač ty narozeniny nemám. To je spíš taková garden party. Přijde mi na zahradu sto padesát lidí, jsou tady stánky, hrají tady kapely a je tady velmi příjemná atmosféra. Je možné, že to bude letos jiné. Ty akce jsou vždy tematické a něco s manželkou vymyslíme. Zadání je jasné, nesmí to být náročné. Rád vzpomínám na téma hippies.

Sbíráte kytary? Jaká konkrétně je vaše nejcennější?

Já je nesbírám, ale mám jich mnoho. Nejcennější je Gibson, za tu bych dnes dostal krásné auto, ale já ji neprodám. Když točím desku, tak si na ni jednu písničku vždycky zahraji, ale jinak ji nikam neberu, protože se bojím, abych o ni nepřišel.

rozhovor

Marta Jandová pro eXtra.cz: Sebeláska? Když o mně napsali, že jsem buřt, začala jsem se pozorovat

Nová sólová deska

Vydal jste svou novou sólovou desku. Podle čeho jste vybíral název a na co odkazuje?

Přemýšlel jsem, jak tu desku nazvat, a nakonec mě to napadlo, že se bude jmenovat Asi se mi nebude chtít. Je to i trošku smutné, ale je to k mé osmdesátce. Je to moje třetí sólová deska. Složil jsem mnoho písniček a Olympic všechno nestačí spotřebovat, ač vychází deska každý rok. Je tam pár písní, které jsem skládal přímo pro Olympic. Má to jednu věc, kterou jsem nikdy neudělal. Využil jsem všechny styly, kterých jsem se dotkl. Je tam kus Bacha, klasika, folk, jazz i pop.

Přizval jste k tvorbě i nějaké hosty?

Ano, je tam spousta hostů. Například Pavel Šporcl, Jirka Stivín, Emil Viklický, Tonda Gondolán, Karel Mařík a dokonce i můj vnuk Petr Janda, který hraje na saxofon. Vybral jsem si na desku umělce, o kterých jsem přesvědčený, že to umějí, a oni mě přesvědčili, že to umějí ještě mnohem lépe, než si dokážu představit. Takže jsem z té spolupráce nadšený.

Jednu z písní zpíváte i se svou dcerou Martou Jandovou...

Ano, baladický duet se jmenuje Tomu dala. Je to taková milá píseň o sympatické prostitutce.

A co Mladej kmet?

Je to jediná píseň, kterou jsem si nenapsal sám, ale věnoval mi ji Ondra Fencl. Napsal mi ji nejdříve k 75. narozeninám. Nějak jsme to pořád oddalovali a nakonec je na albu Asi se mi nebude chtít.

Kde berete během psaní skladeb inspiraci? Víte, kolik jste jich složil?

Já to tak neberu, to je v podstatě jako zedničina. Je fajn, když má člověk nějakou inspiraci ve formě zážitku a chce to přenést. Když je člověk emočně dole, skládá pomalé věci, když je nahoře, pak zase rychlé. Ty emoce v mých písních jsou, ale kdybych takhle vyloženě čekal na inspiraci, to bych se asi nedočkal. Složil jsem asi tisíc písniček a tolik inspirací jsem určitě nedostal.

Jak často píšete?

Dřív jsem psal skoro každý den, ale teď už to nedělám a dokonce se toho bojím. Mám spoustu nápadů, ale bojím se začít zase skládat, protože pak nebudu vědět, co s tím.

+ Dalších 5 fotografií

Nicole ze Zrádců se vysmála Andree Bezděkové, že ji nepoznala: Ta to nevydýchala