Vojenský psycholog o reportérce CNN Prima News na Ukrajině: Hrozí jí nespavost i změny chování

Psycholog Daniel Štrobl: Dělat novináře ve válce může být zhoubné

Veřejnost pozorně sleduje osud novinářky Darji Stomatové ze CNN Prima News, poslední zahraniční zpravodajky v ukrajinském Charkově, jejíž zprávy přebírají i další světová média. „I po jednom konfliktu by k sobě měli být reportéři z míst válečného konfliktu empatičtí. Zažili věci, které se mohou projevit,“ varuje PhDr. Daniel Štrobl.

Může taková zkušenost válečné reportéry do budoucna poznamenat?

„Samozřejmě že může. Mezi válečnými korespondenty mnohdy paradoxně vzniká až závislost na takovém druhu práce. Být válečným zpravodajem je na jednu stranu extrémně nebezpečné a mnoho z nich za tuto práci a informování veřejnosti zaplatilo svým životem. Na druhou stranu, podobně u řady vojáků, dochází k tomu, že tomu člověk propadne, nedokáže bez toho žít a dalo by se říci, že skoro jezdí z konfliktu do konfliktu. Jsou redaktoři, kteří se na to specializují. Je známou skutečností, že adrenalin je něco jako návyková droga.“

A to je nebezpečné?

„Je to zhoubné. Důsledkem mohou být podobné potíže, s kterými se setkáváme u válečných veteránů. Jinými slovy, jde o jakousi formu posttraumatické stresové poruchy. Už i novináři, kteří momentálně jsou na Ukrajině, se dostali do života ohrožujících situací nebo viděli drastické a zlé scény. Proto by měli být k sobě empatičtí. Měli by brát v potaz, že se dostali na hranu nebo za hranu toho, kdy se u nich velmi pravděpodobně může rozvinout forma PTSD.“

Válka na Ukrajině

Darja Stomatová exkluzivně: Reportérka z Česka ve zpustošeném Charkově

Zapojovat se do pomoci může uškodit, varuje znalec duše

Jiná česká reportérka přerušila vstup do zpravodajství, aby pomohla místním. Nemůže to naznačovat, že ji situace ještě tak nepoznamenala, že si zachovala lidství?

„To je těžká věc. Na jednu stranu je tam jakási empatie, ale také ve chvíli, kdy se stávám jedním z těch lidí, zakouším a prožívám o to víc jejich problémy. Rozdíl mezi zpravodajem a místními lidmi je pak už jen v tom, jakým způsobem se do té situace kdo dostal. Oni tam žili, reportér doletěl letadlem.

Všechny hrůzy a důsledky toho, co zažijí civilisté, pak samozřejmě dopadnou i na toho reportéra. Novináři si proto vždy drželi určitý odstup. Mohlo nám to připadat tak, že jsou trochu nelidští a pouze nestranně informují, ale oni se tím trochu chránili proti tomu, co se kolem nich děje. Distanc je určitý pud sebezáchovy.

Ta lidskost je naprosto v pořádku. Na tento druh emaptie ale reportér může do značné míry doplatit.“

děsivé video

Reportérka Primy pod přímou palbou! Stříleli na nás z kalašnikovů, popisuje horor

Co dělat po návratu

Co by měli váleční reportéři udělat po návratu domů?

„První by mělo být to, aby si připustili, že problémy mohou mít. Nedělat ze sebe hrdinu. Reportér může zažívat pocity viny, že se na rozdíl od obětí vrací do komfortu a bezpečí. To je jedna z nejčastějších potíží, že si lidé pak něco vyčítají. Hodně častý projev PTSD, kterého si okolí hodně většinou všímá, je, že se dotyční změní, jsou podráždění. Mohou mít výkyvy nálad nebo potíže se spánkem.“

Jak se s tím dá pracovat?

„V okamžiku, kdy se to objeví, člověk nemusí panikařit a hned vyhledávat psychologa nebo psychiatra, ale měl by počkat, minimálně čtvrt roku. Pokud se příznaky nezlepší, naopak se spíš prohlubují, v první fázi bych vyhledal psychologa. Léky totiž mohou být dobré, ale psycholog může pomoci věci pojmenovávat a dávat do spojitosti.“

Nemají stejně jako váleční veteráni problém bavit se pak s „normálními lidmi“, kterým po zážitku z bojů už nerozumí?

„Ano. Zažili něco, co je nesdělitelné. U redaktorů je to o něco lepší v tom, že běžně zprostředkovávají informace civilní populaci, takže musí být schopni hovořit běžným jazykem. Přesto některé jejich zážitky jsou pro ty, kteří to nezažili, absolutně nevysvětlitelné. Podobně jako veteráni i váleční zpravodajové se často uzavírají do komunit kolegů s podobnými zkušenostmi, kde si vzájemně rozumí, ale současně je to odděluje od běžného života a může docházet k jakési ztrátě komunikovat o běžných a zdánlivě banálních věcech. Ty ale naštěstí dělají život hezkým a takovým, jakým by měl být.“

+ Další 4 fotografie