Utajená bolest Dany Drábové. V dětství žila jenom s matkou, sama děti nikdy neměla

Dana Drábová byla nejen špičková vědkyně, ale i jedna z nejcharismatičtějších osobností českého veřejného života. Jako předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost vedla instituci více než čtvrtstoletí a stala se symbolem odbornosti, nadhledu a humoru.

Dětství s matkou samoživitelkou

Dana Drábová vyrůstala v Pyšelích u Benešova, kde prožila celé dětství jen se svou matkou. Otec z jejího života zmizel brzy a její maminka učitelka ji vychovávala sama. Právě tahle zkušenost formovala Drábovou celý život – naučila ji samostatnosti, skromnosti a respektu k ženám, které musí všechno zvládnout bez partnera.

Martin Ondráček, spolupořadatel připravovaného vzpomínkového večera Dano, děkujeme, pro Český rozhlas uvedl: „Ona v Pyšelích vyrůstala jen s maminkou, která byla samoživitelka. Kudy chodila, říkala ostatním, aby pomáhali organizacím, které se o tyto ženy starají.“ Možná právě proto Drábová nikdy netoužila po manželství ani po vlastních dětech. Nebyla typem člověka, který by se upínal na osobní život – jejím domovem byla práce, příroda a její blízcí přátelé.

Atomová baba

Narodila se 3. června 1961 v Praze a vystudovala Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT. Obor, který si zvolila – dozimetrie a aplikace ionizujícího záření – byl pro většinu lidí naprosto neuchopitelný, ale Drábová dokázala i ty nejsložitější principy vysvětlit srozumitelně a s úsměvem.

Doporučené video: Rozhovor s Danou Drábovou:

Vědu přibližovala veřejnosti s grácií a vtipem. Spoluautor knihy Atomová baba Radek Štěpánek na ni vzpomínal pro Seznam Zprávy: „Při rozhovoru se velmi přesně a jednoduše dovedla vyjadřovat, nepoužívala moc slov a šla rovnou k jádru.“ Více než čtvrt století vedla Státní úřad pro jadernou bezpečnost a stala se symbolem odbornosti i lidskosti. Nebála se složitých témat, ale vždy hledala jazyk, kterému porozumí každý.

Život bez rodiny

Drábová nikdy nemluvila o osobních bolestech, ale mezi přáteli otevřeně přiznávala, že samotu se naučila přijímat. Blízcí popsali, že i když žila sama, nikdy nebyla osamělá – její svět zaplňovala práce, přátelé a hluboký zájem o společnost.

Měla ráda prosté věci – čaj, zahradu, české hory. Když ji někdo poprosil o vysvětlení jaderných jevů, dokázala to podat s takovým klidem, že se i z paniky stal úsměv. Sama říkala, že „lidé si vždycky poradí. Poradili si s válkami, epidemií, poradí si i s drahou energií“.