„Dělám to proto, že věřím, že jen poctivé, ucelené vymezení a projev nesouhlasu každého, kdo má o úmyslech Toho, jenž křivě přísahá, pochybnosti, má šanci ustát destruktivní sílu jeho mamonu a normalizačních praktik,“ napsal například Tomáš v dlouhatánském prohlášení.

„P*čo, meleš s*ačky!“

Dočkal se samozřejmě jak potlesku na otevřené scéně, tak urážek a výčitek. Spousta lidí, kteří se ještě nedávno notovala burácející protest song Pánubohu do oken, nyní říká, že je Klus trapáček, komediant, co neumí zpívat a jehož písničky taky stojí za „velký kulový“.

„Mě konkrétně unavují lidé, kteří nejsou spokojeni s výsledky svobodných voleb a jen křičí, že je demokracie nenávratně ztracena, aniž by měli jakékoliv důkazy,“ patřilo k těm slušnějším.

„Další vym**anej sluníčkář. P*čo, meleš s*ačky a vo životě víš leda pí*u… Koště z Třince,“ projevil se jakýsi Pavel. „Takový nýmand a špatný zpěvák ať raději drží hubu. Ještě nic nedokázal a myslí si, že sežral všechnu moudrost,“ tvrdí Leo.

Má krákorat, ne politikařit?

Přichází zásadní otázka: je vůbec správné, když se zpěváci a herci vyjadřují k politice? Odpověď je jasná: proč na tom hledat něco negativního? Proč by nemohli?

To, že umělci mají dělat umění a ne se cpát do politiky říkají ti samí lidé, kteří kvičí blahem ve chvíli, kdy se do „pražské kavárny“ pustí někdo z umělců podporujících premiéra či prezidenta. Není jich mnoho, dali by se spočítat na prstech jedné ruky, ale pár jich je. Zato když se projeví známí „sluníčkáři“, hned jsou to havloidi, zrádci vlastního národa, zaprodanci NATO a EU, blbci, hlupáci. Trochu ironie, co?

Proč to Tomáš udělal?

Podle mě umělec chce většinou tím, co dělá, lidem předat poselství o svém vidění a vnímání světa. A věřím, že většina z nich to nemyslí zlotřile, že i když náhodou někteří plácají nesmysly, dělají to kvůli tomu, že oněm blábolům upřímně věří.

Tomáš Klus (32) není o nic míň občas jak já nebo kdokoli jiný a výhodou demokracie je, že si veřejně můžeme navzájem sdělovat cokoli, co nás tíží na srdci. Navíc je sympatické, že na rozdíl od drtivé většiny těch, co ho za názor sprostě uráží, on sám se vyjádřil naprosto slušně a s respektem.

Věk blábolení

Spousta lidí se teď snaží poselství talentovaného zpěváka relativizovat, aby co nejvíc zapadlo to, co ve skutečnosti řekl. Že dostal Babiše k moci svým na začátku článku zmiňovaným protestním songem, jak mu už někdo dnes vyčítá? Ale kdeže. Že se mu lehce bojkotuje firmy Andreje, když je pracháč, zatímco chudší umělci musí držet ústa a krok, jinak by neměli na obživu? To přece není logická výčitka.

Když má kdokoli z takzvaných celebrit pocit, že se s jeho zemí děje něco strašlivého, kvůli čemu se stojí za to ozvat, není to automaticky žádné blábolení, tedy pokud zrovna nejde o Janu Yngland Hruškovou. Stojí za to si argumenty vyslechnout, byť nám jsou proti srsti. Uznávám, že někdy je to neskutečně těžké. Ale stojí to za to ukázat respekt a slušnost.

Nejsme moc zvyklí vyhlašovat své občanské postoje, stále v nás je ta potřeba z dob socialismu zapadnout do davu a nijak nevyčnívat a neupozorňovat na sebe. To samé chceme taky po svých idolech. Ale smůla: jsou tací, co chtějí víc a tak se budou dál a hlasitěji ozývat. Je třeba si na to zvyknout v obou nesmířlivých táborech.