Witold Pilecki byl polský voják, který v listopadu 1939 spoluzaložil Tajnou polskou armádu (polsky Tajna Armia Polska), odbojovou skupinu na území okupovaného vlasti, dobrovolně se nechal internovat v Osvětimi a nakonec se stal obětí komunistického režimu.
Narodil se 13. května 1901 v Oloněci (Rusko), popraven byl 25. května 1948 v polské Varšavě.
Obchodní školu navštěvoval ve městě Vilno (dnešní litevský Vilnius), 1916 se s rodinou přestěhoval do západoruského města Orel.
Během první světové války se 1918 připojil ke skautské sekci polských obranných jednotek. Následně vstoupil do pravidelné Polské armády a zúčastnil se polsko-sovětské války v letech 1919 až 1920, v níž byl dvakrát vyznamenán Křížem za chrabrost.
1938 pak získal stříbrný Kříž za zásluhy v oblasti své sociální a komunitní činnosti.
Po uzavření rižského míru (březen 1921) dokončil středoškolská studia ve Vilně maturitou, a úspěšně složil poddůstojnické zkoušky. Rovněž studoval na univerzitě Štěpána Báthoryho ve Vilně (dnešní Vilniuské). Následně absolvoval důstojnický kurz a byl přidělen k jezdeckému pluku v hodnosti podporučíka.
V meziválečném období pracoval na rodinném statku, angažoval se jako sociální aktivista a amatérsky maloval.
Krátce před jejím vypuknutím byl v srpnu 1939 mobilizován coby velitel jezdecké čety. Jeho jednotka se dostala do těžkých bojů s postupující německou armádou během její invaze do Polska. 17. září začal Sovětský svaz, v souladu s tajným německo-sovětským paktem Molotov–Ribbentrop, obsazovat východní Polsko. Pileckého divize se tak musela zapojit do těžkých bojů na obou frontách a nakonec byla 22. září rozpuštěna, přičemž část vojáků se vzdala nepříteli. On sám se vrátil do Varšavy.
Během listopadu 1939 se podílel na založení Tajné polské armády, jedné z prvních odbojových organizací v Polsku, přičemž rozšířil její působnost i mimo Varšavu. Tato organizace byla později začleněna pod Svaz ozbrojeného boje, následně přejmenovaného na Zemskou armádu (Armia Krajowa).
1940 se nechal dobrovolně zavřít do vyhlazovacího tábora Auschwitz, aby získal zpravodajské informace o jeho chodu a zorganizoval odboj mezi vězni.
Přežil v něm zápal plic, od října 1940 zasílal zprávy do Varšavy, a od března 1941 byly tyto předávány přes polský odboj britské vládě v Londýně. Díky nim ke Spojencům pronikly první zmínky o nacistických zločinech v něm uskutečňovaných. 1943 z tábora uprchl, v únoru 1944 byl povýšen na rytmistra (kapitána jezdectva) a přidal se k protikomunistické organizaci NIE, jejímž cílem bylo připravit se na odboj v případě možné sovětské okupace.
V srpnu 1944 se zúčastnil varšavského povstání. Před kapitulací ukryl několik zbraní v soukromém bytě a nechal se zajmout. Zbytek války strávil v táborech pro válečné zajatce.
Ten poslední opustil v červenci 1945 a nedlouho poté se přidal k 2. polskému sboru umístěnému v Itálii, kde napsal monografii o Osvětimi. Do vlasti se vrátil v říjnu 1945 a začal organizovat zpravodajskou síť. Pracoval jako agent polské exilové vlády a shromažďoval informace o sovětských zločinech na Polácích. Komunistická tajná policie ho však odhalila a zatkla.
Před vlastním soudním procesem byl opakovaně brutálně mučen (trhání nehtů, lámání kostí, drcení varlat), 15. května 1948 se třemi druhy odsouzen k trestu smrti a nakonec popraven ve varšavském Mokotovském vězení.
Jeho jméno bylo po celou dobu komunistického režimu v Polsku zakázané a památka na něho se téměř vytratila. 1990 byl ovšem rehabilitován a následně in memoriam získal nejvyšší národní vyznamenání, Řád bílé orlice. Jeho činy se postupně dostaly do širšího povědomí a dnes je považován za jednoho z největších válečných polských hrdinů.
2020 o něm vyšla v češtině kniha Dobrovolník od britského autora Jacka Fairweathera (1978).