UKRAJINA
Tomio Okamura: český politik a podnikatel
Tomio Okamura je český podnikatel a politik, od října 2013 poslanec a od listopadu 2025 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PS PČR).
Narodil se 4. července 1972 v japonském Tokiu.
Kariéra
Absolvoval pražskou Střední průmyslovou školu chemickou. Zhruba v letech 1982 až 1987 chodil s oběma bratry (viz níže) do ilegálního skautského oddílu. Po maturitě odcestoval do Japonska, kde pracoval jako popelář a poté v kině prodával popcorn. Jelikož se zde ovšem cítil diskriminovaný, rozhodl se k návratu do Prahy.
Od 2008 se věnoval práci dobrovolníka v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, kde posléze zastával funkce viceprezidenta a mluvčího.
Podnikatelské aktivity
Vyvíjí je od roku 1994, je spoluautorem několika knih, např. Český sen (2010), Umění vládnout (2011) nebo Umění žít (2012).
1999 investoval do spoluvlastnictví sítě restaurací. Jeho společníkem ve firmě Gastro-sport Praha s.r.o. byl Jan Hájek, jež později udržoval styky s kontroverzním podnikatelem Václavem Kočkou (†2008). Jakmile Okamura zpozoroval tyto nekalé aktivity, ze spoluvlastnictví se i s finanční ztrátou vyvázal.
Účinkoval jako jeden z investorů reality show Den D v České televizi, díky tomu 2010 vstoupil jako společník do nové cestovní kanceláře pro plyšáky Toy Travelling (společně s exministryní informatiky Danou Bérovou, 1967). Tento záměr však skončil neúspěchem, z obchodního rejstříku byl Okamura vymazán 2011, společnost samotná je pak od 2017 v likvidaci.
V první polovině ledna 2012 oznámila TV Barrandov záměr každý pracovní den vysílat diskusní pořad Dobrý večer, Česko!, který měl moderovat s Martinou Kociánovou (1971). Stanice na něj zároveň uvedla upoutávku, ve které vystupoval. Nakonec se sice začal vysílat, ale bez jeho účasti. Opuštění projektu zdůvodnil nesouhlasem majitele stanice s jeho plánem pozvat do pořadu některé hosty.
V únoru 2012 svůj veškerý majetek ocenil na čtyřicet milionů korun.
Soudní spory
2012 zažaloval Barboru Tachecí (1963) kvůli údajné pomluvě, když se dle ní snažil najít „konečné řešení cikánské otázky“. Soud však tuto žalobu zamítl.
2013 byl týdeníkem Reflex opakovaně označen jako Pitomio (případně brouk Pytlík), za což ho zažaloval. 2017 pražský vrchní soud rozhodl, že použití tohoto označení je přípustné, pokud se týká oprávněné kritiky názorů konkrétního politika. Rozsudek v květnu 2018 potvrdil i Nejvyšší soud.
V témže roce zažaloval českou pobočku mezinárodní neziskové organizace Transparency International s cílem ji zrušit. Dle vyjádření soudu nebyl ovšem vůbec oprávněn takový krok požadovat. Vzhledem k prvotnímu neuhrazení nákladů tohoto soudního sporu následně čelil exekuci, částku však posléze uhradil a exekuční řízení proti němu bylo zastaveno.
2015 vyhrál spor s Monikou Štikovou (1972) a Ornellou Koktovou (1993). Obě žaloval, protože lživě hovořily o jeho vztahu s Koktovou.
V prosinci 2018 na něj podali poslanci Evropského parlamentu Pavel Svoboda (1962) a Tomáš Zdechovský (1979) žalobu na ochranu osobnosti, protože 2017 tvrdil na sociálních sítích, že oba měli hlasovat pro uvalení sankcí na ČR kvůli nepřijímání migrantů. Obvodní soud pro Prahu 1 shledal tyto výroky nepravdivými a nařídil mu, aby se oběma poslancům veřejně omluvil.
Ústav nezávislé žurnalistiky jej zažaloval poté, co označil stránku hlidacipes.org za „podvodný web“ a za „spojený s penězi George Sorose“. V srpnu 2019 byl v této souvislosti odsouzen k omluvě.
Další kontroverze
U příležitosti uctění památky obětí romského holokaustu v červenci 2014 poskytl rozhovor Parlamentním listům, v němž označil tvrzení o koncentračním táboře v Letech u Písku za lživý mýtus. Podle jeho názoru šlo o pracovní tábor pro osoby vyhýbající se zaměstnání.
Počátkem roku 2016 se vyjádřil zcela proti inkluzi. Rok předtím přitom v parlamentu hlasoval zcela opačně, tedy aby tento proces ve vzdělávání pokračoval.
V květnu 2024 označil prvního místopředsedu KDU-ČSL a místopředsedu PS PČR Jana Bartoška (1971) za novodobého Hitlera. Ten uvedl, že vůči němu zahájí právní kroky, případně se obrátí na mandátový a imunitní výbor, který následně uložil Okamurovi pokutu 20 000 Kč.
Senátor
V říjnu 2012 kandidoval, jako nezávislý na senátora v obvodu Zlín. V prvním kole získal 30,27 % hlasů, ve druhém pak 17 401 hlasů (66,23 %) a tím porazil kandidáta ČSSD Stanislava Mišáka (1952). I přesto však nadále prohlašoval, že tato instituce je obsazena pouze „dobře placenými loutkami poslanců“.
V únoru 2013 podepsal návrh části senátorů na obžalování tehdejšího prezidenta Václava Klause (1941) z velezrady za jím vyhlášenou amnestii. Žalobu však Ústavní soud ČR zamítl. Podpořil i novelu zákona o zrušení doživotní imunity veřejných činitelů. Mandát mu automaticky zanikl v říjnu 2013 poté, co byl zvolen poslancem v předčasných sněmovních volbách téhož roku.
Kandidatura na prezidenta ČR
Jako reakci na úspěch v popsaných senátních volbách oznámil jen několik hodin po zvolení úmysl kandidovat na prezidenta ČR v přímé volbě 2013. Pro jeho podporu příznivci sesbírali mezi občany 61 500 podpisů. 23. listopadu 2012 však Ministerstvo vnitra oznámilo, že platných z nich bylo pouze 35 751 a proto mu registraci kandidatury pro jejich nedostatečný počet zamítlo.
Okamura se vůči rozhodnutí odvolal k Nejvyššímu správnímu soudu, kde ho zastupovala další neúspěšná uchazečka o prezidentský post v témže roce Klára Samková (1963). Soud 13. prosince rozhodl, že ministerstvo ve výpočtu chybovalo, nicméně ani po přepočítání namátkovou odhadní metodou neměl dostatečný počet podpisů, nemohl tedy být ani dodatečně zaregistrován. Proto vyzval ministerstvo k přepočítání všech podpisů jednoho po druhém, to však bylo odmítnuto. V této souvislosti podal trestní oznámení na Policii ČR za podvod a maření voleb a obvinil rovněž média, že se nechávají uplácet a zvýhodňují některé kandidáty.
27. prosince podal stížnost k Ústavnímu soudu, z důvodu údajného protiústavního postupu Nejvyššího správního soudu. 4. ledna 2013 se ústavní soudci jednohlasně shodli nevyhovět jeho návrhu na odložení voleb. Toto rozhodnutí označil za nespravedlivé a proto zvažoval podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
10. ledna 2013 Ústavní soud následně vyhlásil nález, kterým jednomyslné zamítl celou jeho stížnost.
Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury (ÚSVIT)
Toto hnutí založil v květnu 2013. Mělo za cíl kandidovat ve sněmovních a komunálních volbách, a poté prosazovat prvky přímé demokracie. Ještě v únoru uvedeného roku ale odmítl, že by měl ambici zakládat politickou stranu či se stát premiérem nebo ministrem.
Brzy po založení získalo dle jeho slov podporu ekonoma Pavla Kohouta (1967) a politiků Aleše Roztočila (1953) + Radima Fialy (1969). První dva se od něj ovšem ještě v témže roce distancovali.
Na začátku července byl zvolen předsedou hnutí. V předčasných volbách do PS PČR během října 2013 úspěšně kandidoval ve Středočeském kraji jako lídr ÚSVITU a po ustavení sněmovny se ucházel o místo jejího místopředsedy, ale neuspěl.
2015 konference hnutí vzala na vědomí hospodaření ÚSVITU a pověřila komisi analýzou jeho hospodaření a návrhem na další postup, přičemž i vyzvala Okamuru k úhradě 560 000 Kč za dodání plánu volebních kampaní. K tomu ale nedošlo.
24. března uvedeného roku byl po dlouhých sporech vyloučen z poslaneckého klubu hnutí, ale jeho předsedou zůstal až do 5. května, kdy oznámil, že z něj definitivně odchází a s poslanci Fialou a Jaroslavem Holíkem (1953) zakládají nové politické seskupení SPD.
Hnutí Svoboda a přímá demokracie
Ve volbách do PS PČR 2017 byl jeho lídrem ve Středočeském kraji a mandát poslance obhájil. V listopadu byl zvolen místopředsedou PS PČR 102 hlasy ze 195 přítomných poslanců.
V červenci 2018 obhájil na pražském sjezdu post předsedy hnutí a tím získal právo jej vykonávat další tři roky. Ve svém projevu mj. prohlásil: „Když SPD upozorňuje na nebezpečí islamizace, je kritizována stejně jako spisovatel Karel Čapek, když ve 30. letech upozorňoval na nebezpečí fašismu.“
Ve volbách do PS PČR 2021 byl lídrem SPD v Moravskoslezském kraji a poslaneckou pozici opětovně obhájil.
Na začátku prosince uvedeného roku byl znovu zvolen předsedou hnutí. Jakožto jediný kandidát získal 84 hlasů z 85 možných, sám se hlasování zdržel. Na sněmu v dubnu 2024 funkci obhájil, když získal 195 hlasů od 216 přítomných delegátů. Zdravice na této akci pronesli i bývalí prezidenti Klaus a Miloš Zeman (1944). Druhý jmenovaný se akce zúčastnil osobně, přičemž k SPD prohlásil "nejste extremisté, jste radikální“.
Ve volbách do PS PČR 2025 byl z pozice člena hnutí lídrem společné kandidátky SPD, Trikolory, Svobodných a PRO ve Středočeském kraji. Mandát poslance se mu podařilo obhájit, avšak v počtu preferenčních hlasů jej předběhl Jindřich Rajchl (1976).
Krátce poté požádal soud o jeho opětovné vydání v případu údajně rasistických plakátů, které SPD používala během své volební kampaně 2024.
K jeho vydání "starou" sněmovnou došlo 12. února 2025, když pro něj hlasovalo 81 poslanců proti 62. Vyšetřování případu ukončila policie v červenci a následující měsíc na něj státní zástupce podal obžalobu. Po volbách ovšem musí být "novou" sněmovnou k trestnímu stíhání opětovně vydán.
Zástupci formující se vládní koalice ANO, Motoristů sobě a SPD 29. října 2025 potvrdili, že se stal kandidátem na funkci předsedy PS PČR, protokolárně třetí nejvyšší ústavní funkce. Zvolen do ní byl 5. listopadu uvedeného roku, když porazil protikandidáta Jana Bartoška a získal 107 hlasů ze 197 odevzdaných.
Den po nástupu do úřadu nechal z budovy sněmovny odstranit ukrajinskou vlajku, která tam visela od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Naopak na ní ponechal tu izraelskou, vyvěšenou na začátku války v Pásmu Gazy (2023).
Novoroční projev 2026
Byl za něj některými politiky kritizován od začátku nového roku, Zveřejnil jej 1. ledna 2026 na Facebooku a mj. se v něm ostře vyjádřil proti české pomoci Ruskem napadené Ukrajině.
Velvyslanec Ukrajiny v ČR Vasyl Zvaryč (1977) následně označil jeho slova za „nedůstojná a naprosto nepřijatelná“. Místopředseda SPD Fiala tento postoj kritizoval a ministr zahraničních věcí Petr Macinka (1978) se vyjádřil, že „nepovažuje za vhodné, aby velvyslanec cizího státu veřejně hodnotil výroky jednoho z nejvyšších ústavních činitelů v České republice“ a naplánoval si s ním schůzku k vyjasnění některých postojů.
Okamura byl kritizován i českým prezidentem Petrem Pavlem (1961), podle nějž slova „budí znepokojení“, a představiteli opozice, např. Vítem Rakušanem (1978) nebo Zdeňkem Hřibem (1981).
Sám Okamura se proti takovým nařčením ohradil se slovy, že „opozice nemá co řešit“ a v debatě na CNN Prima NEWS uvedl, že „jeho projev se minimálně polovině občanů ČR líbil“. Ministryně financí Alena Schillerová (1964) k tomu uvedla, že "od ukrajinského diplomata by čekala větší pokoru, když ČR tolik Ukrajině pomáhá".
Osobní život
Narodil se v Tokiu, kam se jeho česká matka Helena Okamurová, rozená Holíková, po svatbě s mužem japonsko-korejského původu Matsuem Okamurou v roce 1966 přestěhovala. Jako hluboce věřící křesťanka se ale nesmířila s osamělým životem v Japonsku a vrátila se se syny do Československa, když bylo Tomiovi šest let.
Je křtěný římský katolík a v mládí spolu se svými dvěma bratry, starším Hayatem (1966 v Praze, od 2021 poslanec za KDU-ČSL) a mladším Osamem (1973 v Tokiu, architekt a vysokoškolský pedagog), ministroval.
V dětství prožil půl roku v dětském domově v Mašťově u Podbořan, kde zažil šikanu, která ho velmi poznamenala, takže přibližně do 22 let koktal.
Z tříletého manželství s Japonkou Mie má syna Ruye. Od roku 2005 udržoval vztah s o devět let mladší Evou Netolickou, v období 2011 až 2016 byla jeho přítelkyní o 19 let mladší studentka Monika Talašová. V červenci 2017 o sobě prohlásil, že je nezadaný a politice se hodlá věnovat i na úkor osobního života.
2021 byla v pražském Břevnově dostavěna jeho netradiční vila, přezdívaná Takešiho hrad.
