Tomáš Garrigue Masaryk (T. G. M.), křtěný Tomáš Jan, přezdívaný Prezident Osvoboditel, byl československý státník, filozof, sociolog a pedagog, první prezident Československé republiky (ČSR).
Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně (tehdejší Rakouská monarchie), zemřel v 87 letech 14. září 1937 v Lánech (tehdejší ČSR).
Kariéra
Po školách ve Strážnici, Brně a Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi (†347 př. n. l.). Za studijního pobytu v německém Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlotte Garriguovou (†1923), 1878 se s ní v New Yorku oženil. Měli pět dětí (viz níže).
Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, v počátcích vedl sestavování Ottova slovníku naučného a zapojil se do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta (†1857) a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas.
1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem vídeňské Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se začal zabývat dějinami.
Navázal na koncept Františka Palackého (†1876) a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo.
1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Leopoldem Hilsnerem (†1928, tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám a předsudkům. 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku publikoval od 1913 nejprve v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo Rusko a Evropa, které bylo posléze vydáno i v češtině a přeloženo do několika jazyků.
Vydal desítky odborných publikací.
Svých styků, znalostí i zkušeností bohatě využil, když 1914 několikrát cestoval na západ Evropy a prostřednictvím R. W. Setona-Watsona (†1951) i dalších osobností seznamoval světové politiky s českými požadavky. 1915 pak odcestoval společně s dcerou Olgou (†1978) do Švýcarska. Nemohl se již vrátit, protože v Rakousku-Uhersku na něho byl vydán zatykač za vlastizradu. Jeho spojkou s domovem pak byli Edvard Beneš (†1948) a další přátelé.
Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. 1916 mu Milan Rastislav Štefánik (†1919) v Paříži připravil přijetí u francouzského premiéra Aristida Brianda (†1932), tam posléze vznikla Československá národní rada jako ústřední orgán československého zahraničního odboje.
V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, ale vznikly i ve Francii a Itálii. Masaryk přitom řídil jejich organizaci. Po říjnové bolševické revoluci a separátním míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu této armády do Francie.
7. března 1918 se vydal lodí do USA, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson (†1924) bude mít v poválečném uspořádání světa (zejména střední Evropy) významné slovo. V dubnu 1918 dorazil do cíle. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly pádným argumentem. Jeho kniha Nová Evropa přispěla k tomu, že Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů.
Zpráva o vzniku Československa 28. října 1918 jej zastihla ještě v Americe, stejně jako informace o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako hlava nového státu Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. 1920 byl znovu zvolen, stejně jako 1927 a 1934. Komunisté a slovenští nacionalisté pro něj nehlasovali v žádné volbě.
Koncem 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval.
Obálka v Národním archivu
19. září 2005 předal Antonín Sum (†2006, osobní tajemník Jana Masaryka) Národnímu archivu obálku zapečetěnou na 20 let, jež měla obsahovat slova zapsaná Janem u otcova smrtelného lože. 19. září 2025 byla obálka slavnostně rozpečetěna v Lánech za účasti prezidenta Petra Pavla (1961). Po krátkém rozboru byl považován obsah obálky za pravý, s nejasnou datací.
Obsah přečetla specialistka na rodinu Masarykových, historička Dagmar Hájková, obsah a text se bude dále zkoumat. Bylo v ní 5 stran psaných převážně anglicky, Masaryk měl díky své manželce bilingvní domácnost. V textu mimo jiné kritizoval Andreje Hlinku (†1938), kterého označil jako „hlupáka“. To rezonovalo na Slovensku, kde například místopředsedkyně Slovenské národní strany Dagmar Kramplová (1958) uvedla, že Masaryk byl „liberální antislovák“ a příslušník „pražské liberální kavárny“.
Památka
- K jeho osmdesátým narozeninám byl 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. M. obsahující větu „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát“ a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho dílo zákonem č. 232/1935 Sb. z 21. prosince 1935.
- Celkem sedmnáctkrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.
- Je po něm pojmenován řád Tomáše Garrigua Masaryka, jedno ze státních vyznamenání České republiky a bývalého Československa.
- Zasadil se o založení brněnské Masarykovy univerzity, která po něm byla pojmenována již v roce 1919.
- Jeho jméno nese celá řada ulic a náměstí v České republice i zahraničí.
- 1946 byla založena Masarykova společnost kladoucí si za cíl šířit, zpřítomňovat a popularizovat jeho odkaz, mj. spolupracuje s Masarykovým ústavem Akademie věd při vydávání jeho spisů i děl týkajících se T. G. M. a jeho spolupracovníků. Rovněž pořádá přednášky na témata spjatá s ním i národními dějinami 19. a 20. století.
Osobní život
Pocházel z chudé rodiny. Otec Jozef/Josef (†1907), původem Slovák, byl kočí (dlouho negramotný, psát ho naučil až Tomáš), matka Terezie (†1887) pracovala jako kuchařka. Měl dva mladší bratry, Martina (†1873) a Ludvíka (†1912), jehož hustopečská tiskárna později svou produkcí výrazně podporovala jeho veřejné působení. Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě jako malé děti.
S chotí Charlottou měli pět dětí: Alici (†1966), Herberta (†1915), Jana (†1948), Eleanoru (†1890 ve čtyřech měsících) a Olgu.
