Silvio Berlusconi byl italský politik a podnikatel, bývalý předseda vlády Itálie a zároveň (v této zemi) nejdéle sloužící poválečný politik v uvedené funkci (1994 až 1995, 2001 až 2006, 2008 až 2011).
Narodil se 29. září 1936 v Miláně. Zemřel 12. června 2023 ve věku 86 let.
Kariéra
Studoval práva a jako pětadvacetiletý nastoupil do zaměstnání v bance. Později založil stavební firmu Edilnord, která 1962 postavila významnou část severního milánského předměstí. Podle jeho odpůrců stály za úspěchem této společnosti tajné úmluvy s italskými levicovými stranami a finanční spojenectví s antikomunistickou zednářskou lóží Propaganda 2. Při jeho podnikání se výraznou měrou uplatnilo přátelství s tehdejším premiérem (a přítelem ze studií) Benedettem Craxim (†2000).
Od roku 1986 byl prezidentem elitního fotbalového klubu AC Milán, 2017 jej prodal čínské investiční skupině.
Poslancem byl od roku 1994. V letech 1994 až 2009 (a opět od 2013) byl členem strany Forza Italia, v letech 2009 až 2013 Lidu svobody.
2002 vykonával funkci ministra zahraničních věcí, 2004 financí, 2006 zdravotnictví a 2010 ekonomického rozvoje.
1994 se stal poprvé premiérem Itálie. 2. května 2006 podal demisi poté, co prohrál volební souboj s Romanem Prodim (1939).
Po vítězství ve volbách 2008 stanul opět v čele vlády. Následně prosadil tzv. zákon Lodo Alfano, kterým znemožnil trestní stíhání premiéra (tj. své osoby), prezidenta a předsedů sněmovny a senátu. Tím si dočasně zajistil imunitu. V říjnu 2009 však italský ústavní soud shledal tento zákon protiústavním a zrušil jej.
13. prosince 2009 byl v závěru svého politického mítinku na Dómském náměstí v Miláně fyzicky napaden, když jej, posléze zatčený, Massimo Tartaglia udeřil do obličeje turistickým suvenýrem. Berlusconi utrpěl frakturu nosu a přišel o dva zuby.
26. října 2011 oznámila masová média, jako tehdy ještě nepotvrzenou zprávu, že se po dohodě s ministrem Umbertem Bossim (1941) rozhodl v dohledné době vzdát funkce předsedy vlády. Důvodem mohla být nutnost změn v systému věkové hranice odchodu do důchodu pod vlivem jiných evropských zemí.
Stál více než dvacetkrát před soudem kvůli rozličným obviněním, mimo jiné za spolčení s mafií, falšování účetnictví, zpronevěru, daňové podvody a dětskou prostituci. Té se týkala aféra Rubygate, kdy měl při intimních orgiích sex s nezletilou marockou zpěvačkou Ruby Rubacuori (1992).
Odsouzen byl mnohokrát, ale do vězení nikdy nenastoupil, a kvůli stavu italské justice se to ani nepředpokládá. 1990 byl pravomocně odsouzen za křivé svědectví (zrušeno amnestií), 1997 za ilegální financování politické strany (odvolával se tak dlouho, až vypršela promlčecí lhůta), 2012 pak ke čtyřem letům za krácení daní.
V březnu 2013 byl nepravomocně odsouzen k jednomu roku vězení a zaplacení odškodného 80 tisíc eur za to, že společně se svým bratrem Paolem (1949) zveřejnili přepis odposlechů lídra opozice Piera Fassina (1949), které byly kvůli probíhajícímu vyšetřování v tajnosti. Odvolací soud později v důsledku uplynutí promlčecí doby trest zrušil, finanční pokutu však ponechal v původní výši.
V září 2014 byl pravomocně odsouzen za daňové úniky ve společnosti Mediaset, konkrétně ke čtyřem letům odnětí svobody a dvouletému zákazu výkonu volené funkce. Avšak z toho mu byly tři roky vězení prominuty kvůli předchozí amnestii a zákonu, kterýsi nechal předtím schválit (= osoby starší 70 let nesmí být uvězněny), takže se trest scvrkl na 1 rok veřejně prospěšných prací. Ten si odpykával tak, že jednou týdně pomáhal v domově pro seniory.
Byl považován za druhého nejbohatšího muže Itálie s majetkem odhadovaným na 12 miliard dolarů. Vlastnil velké mediální impérium: kromě několika novin jde zejména o společnost Mediaset, provozující přes desítku italských televizních kanálů; měl také 80% podíl v televizní společnosti Endemol. Z tohoto důvodu byl v minulosti obviňován z toho, že ovlivňuje veřejné mínění ve svůj prospěch. Toto podezření bylo již několikrát předmětem soudních jednání.
Díky němu vznikl výraz berlusconizace označující kumulaci mediální a politické moci. Jde o obdobu plutokracie, moc je v ní ovšem v rukou jednoho člověka, který ji uplatňuje v demokratickém systému.
Byl držitelem řady vyznamenání, např. velkokříže Norského královského řádu za zásluhy (2001), velkokříže Řádu za zásluhy Polské republiky (2002), velkokříže Řádu rumunské hvězdy (2002), rytíře velkokříže Řádu Pia IX. – Vatikán (2005) atd.
Osobní život
Jeho první manželkou byla v období 1965 až 1985 Carla Elvira Lucia Dall'Oglio, narodili se jim dcera Marina (1966) a syn Pier Silvio (1969). S druhou (1990 až 2014), herečkou Veronicou Lario (1956), měl dcery Barbaru (1984), Eleonoru (1986) a syna Luigiho (1988).
Jeho dlouholetou milenkou byla politička Mara Carfagna (1975).
19. března 2022 se oženil potřetí a to s o 53 let mladší Martou Fascina (1990).
