Sergej Viktorovič Lavrov je ruský diplomat a politik, ministr zahraničních věcí Ruské federace.
Narodil se 21. března 1950 v Moskvě (tehdejší Sovětský svaz, dnes Rusko).
Kariéra
Střední školu dokončil se stříbrnou medailí, 1972 vystudoval moskevský Státní institut mezinárodních vztahů.
Do 1976 působil jako diplomat (překladatel, osobní tajemník a asistent Rafiqa Nišonova, 1926) SSSR na Srí Lance. V té této době totiž oba státy úzce obchodně spolupracovaly.
Po návratu do Moskvy pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, jako třetí a druhý tajemník v Sekci mezinárodních ekonomických vztahů SSSR. 1981 byl odeslán k sovětské misi při OSN v New Yorku, zde působil do 1988. Poté do 1994 znovu pracoval na ministerstvu zahraničních věcí v hlavním ruském městě, následně byl opětovně odeslán ke stálému zastoupení (tentokrát) Ruské federace při OSN. V rámci této funkce byl předsedou Rady bezpečnosti v prosinci 1995, červnu 1997, červenci 1998, říjnu1999, prosinci 2000, dubnu 2002 a červnu 2003.
Když OSN 2003 zakázala ve svých prostorách kouření, uspořádal protest, odmítl se této neřesti vzdát a vehementně si stěžoval, že tehdejší generální tajemník Kofi Annan (†2018) „nevlastní tuto budovu“, a tak mu nemá co zakazovat.
Prezident Vladimir Putin (1952) ho v březnu 2004 jmenoval ministrem zahraničních věcí. V květnu 2012 byl v této funkci potvrzen jako člen kabinetu premiéra Dmitrije Medveděva (1965).
Na jaře 2011, kdy vypukly revoluce arabského jara a Muammar al-Kaddáfí (†2011) hrozil rozdrcením vzbouřeného města Benghází, došel jím dirigovaný ruský postup tak daleko, že se tento stát zdržel hlasování a nakonec vetoval rezoluci zprostředkovanou USA, kterou původně schvaloval.
Opakovaně kritizoval diskriminaci příslušníků ruskojazyčných menšin v Lotyšsku a Estonsku, kteří mají status tzv. neobčanů, přičemž tento problém nazval „ostudou“ Evropské unie (EU).
Válku slov mezi bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem (1946) a severokorejským vůdcem Kim Čong-unem (1984) na podzim 2017 přirovnal ke rvačce dětí v mateřské školce. Dle něj Američané podnikli 2003 invazi do Iráku, i když měli 100% jistotu, že v této zemi nezůstaly žádné zbraně hromadného ničení.
2017 (již po anexi Krymu) si stěžoval na novelu ukrajinského školského zákona, který na tamních školách omezoval výuku v jiném než ukrajinském jazyce, a kritizoval i nedostatečnou reakci EU v této věci. Podle něj se vláda Petra Porošenka (1965) snažila o zničení mnohonárodnostního státu, který na Ukrajině historicky existuje.
Po invazi Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 se stal jedním z hlavních obhájců tohoto postupu, společně s Marijí Vladimirovnou Zacharovovou.
Je držitelem řady (nejen ruských) vyznamenání, např. sanmarinského velkokříže Řádu svaté Agáty (2019) nebo arménského Řádu Mesropa Maštoce (2010).
Osobní život
Narodil se arménskému otci (jeho příjmení bylo původně Kalantaryan) a gruzínské matce (s ruským občanstvím) pracující na sovětském ministerstvu zahraničního obchodu.
S Marii Alexandrovnou se vzali ještě za studií, 1982 se jim v New Yorku narodila dcera Jekatěrina, která vystudovala politologii na Kolumbijské univerzitě a ekonomii v Londýně.
Spekuluje se o tom, že udržuje milenecký poměr se Světlanou Poljakovovou. Ta má na ruském ministerstvu zahraničí značný vliv a vlastní i několik luxusních nemovitostí.
Rád hraje na kytaru, skládá písně i poezii, sleduje fotbal, pije whiskey, miluje rafting. Přestože sportuje, je silným kuřákem.
