KRITIKA
Nicolás Maduro - venezuelský politik
Nicolás Maduro Moros je venezuelský socialistický politik, který se 8. března 2013 (po smrti Huga Cháveze) stal prozatímním (a posléze řádně zvoleným) venezuelským prezidentem.
3. ledna 2026 byl v rámci útoku USA na Venezuelu, nařízeným Donaldem Trumpem (1946), zadržen a odvezen ze země.
Narodil se 23. listopadu 1962 v Caracasu.
Kariéra
Původně pracoval jako řidič autobusu, poté se stal odborovým předákem. V politice je od roku 1999, nejdříve pracoval jako poslanec, pak předseda parlamentu, následně ministr zahraničních věcí a nakonec viceprezident.
Po smrti Cháveze a složení prezidentského slibu oznámil, že požádá o okamžité vyhlášení nových prezidentských voleb.
První prezidentský mandát
V těch konaných 14. dubna 2013 i kandidoval. Socialisté chtěli využít odkazu masově oblíbeného Cháveze, který jej v posledním veřejném vystoupení označil za svého nástupce. Na jeho stranu se navíc postavila i armáda. Maduro nakonec vyhrál velice těsně, získal 50,66 % hlasů. Jeho protivník Henrique Capriles Radonski (1972) ovšem výsledky prohlásil za zfalšované.
2015 vládní strana po 16 letech prohrála parlamentní volby. Maduro reagoval 2017 vytvořením loajálního Ústavodárného shromáždění, čímž fakticky paralyzoval opozicí ovládaný parlament. Následné masové protesty (během kterých se mohl stále spolehnout na podporu vojska) si vyžádaly desítky obětí a stovky zraněných. Mnoho občanů bylo zatčeno, což vedlo k zahájení vyšetřování Mezinárodního trestního soudu kvůli podezření ze zločinů proti lidskosti.
Podnětem pro tuto vlnu protestů byl kromě hyperinflace, nedostatku potravin a vysoké zločinnosti pokus nejvyššího soudu (nakloněného Madurovi) převzít pravomoci parlamentu. Opozice jej obratem označila za diktátora a během následujících 48 hodin pod tlakem událostí soud od svých snah nakonec raději ustoupil.
Druhý prezidentský mandát
I přes všechny výše zmíněné problémy, kterým země čelila a jež vedly k předčasným prezidentským volbám, dokázal 21. května 2018 mandát obhájit, v předběžném součtu s 68 % odevzdaných hlasů. Řada opozičních stran se však voleb nemohla zúčastnit. Mnoho států tak bylo přesvědčeno, že jeho vítězství nebylo legitimní.
V srpnu uvedeného roku přežil atentát, když u něj během vojenské přehlídky explodovaly drony s výbušninami. Zastavit hospodářský kolaps se mu ale nepodařilo. Mezi lety 2012 a 2020 se venezuelská ekonomika propadla o 71 procent, inflace přesáhla 130 000 procent a těžba ropy klesla na méně než 400 tisíc barelů denně. Lidé stáli hodiny ve frontách na rýži či mouku, rodiny hladověly a tisíce občanů pěšky odcházely do sousedních zemí.
5. ledna 2019 byl předsedou Národního shromáždění zvolen Juan Guaidó (1983) a ve svém následném projevu označil Madura za uzurpátora, složí-li prezidentský slib.
To se 10. ledna uvedeného roku stalo, čímž začalo jeho další (šestileté) funkční období. Národní shromáždění ovšem prohlásilo výsledky voleb za neplatné a do funkce úřadujícího prezidenta dosadilo právě Guaidóa. Madurovi příznivci však odmítli tento krok uznat a Guaidó byl následně krátce zatčen.
Během desetitisícových demonstrací v Caracasu, které svolal, se Guaidó 23. ledna sám prohlásil prezidentem a vzápětí ho jako dočasného v této funkci uznaly Spojené státy americké, stejně jako dalších více než 60 států včetně ČR. Jeho podpora ovšem slábla jak doma, tak v zahraničí. V závěru roku 2022 sami opoziční politici rozhodli o rozpuštění tzv. prozatímní vlády, v jejíž čele stál, a nahradili ji komisí, která se měla soustředit na přípravu prezidentských voleb v roce 2024.
Mezitím začal Moros pod tlakem okolností zavádět ekonomické reformy, které zastavily hyperinflaci, a současně zahájil jednání s opozicí, která ovšem nikam nevedla.
Prezidentské volby 2024
V nich během července usiloval o zisk třetího mandátu. Podle Nejvyšší volební rady, nacházející se pod jeho kontrolou, získal 51 % hlasů. Společný kandidát opozičních sil Edmundo González Urrutia (1949), kterého favorizovaly průzkumy veřejného mínění, pak 44 procent. Ten odmítl uvedený výsledek uznat.
V srpnu 2025 nabídly USA odměnu ve výši 50 milionů dolarů za pomoc při Madurově dopadení, přičemž byl také jedním z cílů americké operace Jižní kopí.
Vojenská intervence USA
V noci na 3. ledna 2026 zahájily USA letecké údery na několika místech Venezuely, včetně hlavního města. Během těchto útoků úřady oznámily zadržení prezidenta i jeho manželky, kteří byli následně transportováni ze země.
Ještě téhož dne byli oba obviněni z narkoterorismu a nelegálního držení zbraní.
Někteří komentátoři přirovnali americkou snahu o jeho sesazení k dřívějším intervencím USA, zejména invazi do Panamy 1989 s cílem zajmout tehdejšího vůdce Manuela Noriegu (†2017), případně k vpádu do Iráku 2003, zaměřené na svržení Saddáma Husajna (†2003).
Osobní život
V červenci 2013 si po dvacetiletém vztahu vzal generální prokurátorku Cilii Floresovou (1956), která byla v dobách prezidentství Cháveze dlouhou dobu ministryní zahraničí. Stala se také první ženou v zemi, která zastávala funkci předsedkyně venezuelského Národního shromáždění. V této funkci v srpnu 2006 nahradila právě Madura poté, co byl jmenován ministrem zahraničí.
Odmítal ji označovat první dámou, preferoval oslovení první bojovnice.
Z předchozího manželství má Floresová tři děti, Maduro jedno.
Je držitelem několika vyznamenání, např. kubánského Řádu Josého Martího.
Články
