Milan Knížák - český výtvarník

Milan Knížák byl český výtvarník, hudebník a performer.

Narodil se 19. dubna 1940 v Plzni (tehdejší Protektorát Čechy a Morava), zemřel ve věku 86 let 26. července 2026

V letech 1990–97 působil jako rektor pražské Akademie výtvarných umění (AVU), od 1999 do května 2011 jako ředitel pražské Národní galerie (NG). Jeho aktivity zahrnovaly výtvarné umění, architekturu, design, módu, básně, fotografie i hudbu.

Kariéra

1957 odmaturoval na gymnáziu, poté nastoupil na pražskou Vysokou školu pedagogickou, obor Výtvarná výchova – ruština, kterou ale opustil. Následně se stal pomocným dělníkem v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště) a složil zkoušky na AVU, ze které také odešel. Následně rok studoval matematickou analýzu na Matematicko-fyzikální fakultě, ovšem i toto studium po prvním roce ukončil.

Poprvé vystavoval 1958 v Mariánských Lázních. Na začátku šedesátých let začal vytvářet první happeningy, věnoval se i různým instalacím (tzv. environments) na pražských ulicích a ve dvorech. 1962 společně s přáteli založil skupinu Aktuální umění (Actual Art), 1967 přejmenovanou na Aktual.

Všechny koncerty této kapely však skončily skandálem. Některé její písně měly každopádně vliv na The Plastic People of the Universe. Nejslavnější koncert Aktualu proběhl ve smíchovském Music F Clubu na jaře 1971, během něhož členové kapely vrtačkou destruovali pódium a nasekané dřevo házeli v podobě polínek do publika.

2005 vyšlo CD s názvem Děti bolševismu. obsahující nahrávky tohoto seskupení. Jeho křtu v klubu Vagon se zúčastnil jako kmotr i tehdejší prezident Václav Klaus (*1941), na nosiči nechybí zvuky sbíječky, motorky či buldozeru. Poslední album Aktualu Necháme svět zvířatům bylo vydáno 2017.

1963 začal jako jeden z prvních experimentovat s gramofonovými deskami (tzv. destruovaná hudba). známé fragmenty skladeb nečekaně přerušoval, skřípotem, šumem či přeskakováním jehel. Album Broken Tracks (1979) bylo zařazeno do společnosti 1000 nejdůležitějších skladeb 20. století, mj. s Leošem Janáčkem (✝1928) a Bohuslavem Martinů (✝1959).

1965 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. V témže roce mu bylo zprostředkováno pozvání do USA, ale vízum získal až 1968. Stál sice mimo underground i další nezávislé iniciativy, ale vliv Aktualu na uvedené komunity byl značný a on sám byl nazýván „Králem mániček“.

1968 odletěl do New Yorku, jeho akce ovšem byly pro americké publikum příliš náročné. 2011 proběhla v tomto městě připomínka jeho působení pojednávající o snaze hnutí Fluxus o vytvoření kolonie na ostrově v Karibiku. Expedice se účastnila i jeho maličkost, mj. s hercem Robertem De Niro (*1943), který sice na ostrov nedorazil, ale vytvořil dosud nezveřejněný filmový materiál.

Fluxus byla mezinárodní umělecká skupina, v níž působili i skladatel John Cage (✝1992) nebo Yoko Ono (*1933), přičemž stála u vzniku performance, jejíž pojetí bylo patrné ve výše zmíněné skupině Aktual spojující mj. rock a happening.

Během púsobení v USA přednášel i na dvou univerzitách, 1970 se vrátil do Československa.

1975 se oženil s Marií Saudkovou a jelikož neměl možnost oficiálně pracovat, jeho choť ho částečně živila.

Přivydělával si prodejem vlastních obrazů a restaurováním loutek. 1979 pobýval v Německu na stipendijním pobytu, 1983 přednášel v Hamburku. V osmdesátých letech se věnoval hudebním a architektonickým experimentům, designu šperků a nábytku, 1982 obdržel cenu za pomalování Berlínské zdi.

Věnoval se i sbírání, opravě a dokumentaci loutek. Jeho sbírka je umístěna na zámku v Děčíně. 2006 vydal dvoudílnou loutkářskou publikaci s názvem Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950.

V letech 2001–03 byl členem Rady České televize, od června 2008 jedním z moderátorů pořadu 18 minut na české komerční zpravodajské televizi Z1.

Politika

1972 napsal telegram generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Československa Gustávu Husákovi (✝1991), v němž ho vyzýval, aby se mu omluvil za tvrzení, že si vydělává malováním pornografie. Dále na sebe upozornil při soudním sporu se skupinou The Plastic People of the Universe za protistátní činnost, když prokuratura předložila jeden z jeho textů, převzatý od Aktualu, jako důkaz žaloby.

K jejímu autorství se písemně přihlásil a za "nepřátelský postoj ke státu" byl mezi říjnem 1974 a únorem 1975 ve vazbě. Petici za jeho propuštění podepsal kupř. i básník Jaroslav Seifert (✝1986).

Po listopadu 1989 žádal o svou rehabilitaci, soudy nižší instance jeho žádosti zamítly pro opožděnost, vyhověl mu až v dubnu 2026 Ústavní soud.

1998 neúspěšně kandidoval do Senátu Parlamentu ČR za Občanskou demokratickou stranu (ve 2. kole získal 37,8 % hlasů). Ve volbách do Evropského parlamentu 2004 původně oznámil záměr kandidovat za koalici Národní strany a České strany národní sociální), ale nakonec z kandidátní listiny odstoupil.

V říjnu 2007 protestoval proti stavbě nové budovy Národní knihovny dle návrhu Jana Kaplického (✝2009).

Upozornil na sebe také kontroverzními názory na romskou-cikánskou otázku, když řekl: „Jiří Čunek byl k Romům příliš vstřícný, já bych jim náhradní byty nenabídl“.

Akademie výtvarných umění

V letech 1990–97 byl rektorem této instituce, až do 2015 zde působil jako vedoucí pedagog v Ateliéru intermediální tvorby. Za jeho působení AVU založila doktorandské studium a 1998 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce její sídelní secesní budovy. Vychoval řadu umělců, např. Krištofa Kinteru (*1973), Milenu Dopitovou (*1963), Milana Periče (*1957), Jakuba Špaňhela (*1976) atd.

Vedle ČR vystavoval v dalších zemích, i USA, Japonsku, Kanadě či Austrálii. Jeho dílo je zastoupeno v Muzeu moderního umění v New Yorku, britské Tate Gallery, francouzském Centre Pompidou a místech.

Národní galerie

1999 jej tehdejší ministr kultury Pavel Dostál (✝2005) jmenoval generálním ředitelem pražské NG. Na začátku vyřešil vysoké a dlouho odkládané restituční nároky a celkově ji oddlužil. Jiří Fajt (*1960), někdejší ředitel oddělení starých sbírek tamtéž, však hospodaření předchozího vedení hájil jako méně autoritativní, použil i obrat „Knížákova normalizace“.

Změnil i systém výstavních expozic ve Veletržním paláci, které upravil dle autorů, s menším důrazem na směry, školy a proudy + zapojil do nich také produkci a prosadil i zařazení lidí, jejichž práce se v NG do té doby neobjevila.

V květnu 2011 byl z čela této organizace odvolán.

Pražské bienále

2003 po zahraničním vzoru založil novou tradici Pražské biennale, mezinárodní přehlídky současného umění. Již při organizaci prvního ročníku však došlo k neshodám se spoluorganizátory, poslední ročník proběhl 2013,

Kauzy

2004 se skupina Rafani při návštěvě Veletržního paláce společně a veřejně vykálela na zem v expozici českého a slovenského umění šedesátých let na protest proti způsobu vedení NG a svou akci označili za performanci.

Nesouhlas s jeho názory a činy vyjádřila skupina Guma guar, která uspořádala výstavu v galerii Vernon s názvem Milan Knížák: Podivný Kelt. Dotyčný podal na tuto akci trestní oznámení.

2011 vznikl mezi ním a Davidem Černým (*1967) konflikt poté, co druhý prvního v dokumentu České televize (ČT) Cena Jindřicha Chalupeckého počastoval výrokem „kriploidní čurák“. Knížák následně podal na něj i ČT trestní oznámení.

Ocenění

Obdržel např. Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za pedagogickou činnost (1997) nebo Medaili Za zásluhy I. stupně (2010).

Osobní život

Otec byl malířem-krajinářem a řídicím učitelem na měšťanské škole v Blovicích (okres Plzeň-jih), kde vyučoval také kreslení. 1945 odešel s rodinou na výzvu vlády učit do pohraničí, konkrétně Mariánských Lázní. Matka byla úřednicí.

Jeho první partnerkou byla Sonia Švecová (*1946), se kterou v 60. letech 20. století spolupracoval v již zmiňované skupině Aktual, manželkou od 1975 Marie Knížáková (viz výše), se kterou se seznámil 1972.

Vlastní děti neměl, s Marií, dřívější partnerkou Jana Saudka (*1935), vychovával její syny Samuela (*1963) a Davida (*1966).

• Oficiální webové stránky