Lidice - vyhlazení obce i její obnova

Vyhlazení Lidic byla násilná událost, při níž došlo ke zničení středočeské vsi a vyvraždění značné části jejích obyvatel nacistickými okupanty.

Po úspěšném útoku československých parašutistů na Reinharda Heydricha 27. května 1942 byla obec v důsledku následných represí srovnána se zemí a veškeré místní obyvatelstvo popraveno nebo odsunuto do koncentračních táborů. Celkový počet obětí dosáhl počtu 340 (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

Událost dnes připomíná místní Památník s muzeem.

Předehra

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha se ještě vystupňoval teror německých okupantů proti českému národu. I přes popravy stovek lidí a rozsáhlé razie se ovšem nedařilo pachatele dopadnout. Když 4. června Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se jeho pohůnci k dosud neslýchané zastrašovací akci; významný podíl na plánu vyhlazení Lidic měl ambiciózní státní tajemník úřadu říšského protektora SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank (†1946) .

3. června se dostal Jaroslavu Pálovi (†1963), majiteli továrny na baterie ve Slaném, do rukou podezřelý milostný dopis adresovaný jedné z jeho zaměstnankyň, Anně Marusczákové. Pála, ať už v domnění, že pisatel může být zapleten do atentátu, či v obavách, že může jít o provokaci, uvědomil četnictvo, to dopis postoupilo gestapu.

Marusczáková při výslechu mimo jiné zmínila, že jí dotyčný milenec poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových a Stříbrných vyřídila pozdrav od jejich synů, kteří sloužili u 311. bombardovací perutě ve Velké Británii. Následovala razie a zatčení příslušníků obou rodin. Domovní prohlídky ani další výslechy však neodhalily nic podezřelého. Brzy poté byl jako přítel Marusczákové identifikován dělník Václav Říha. Ten chtěl vztah s dotyčnou ukončit, protože byl ženatý a obával se, že jeho nevěra vyjde najevo; poslal jí proto ono psaní, které mělo vyvolat dojem, že je zapojen do odbojové činnosti. Kladenskému gestapu bylo záhy jasné, že nikdo ze zadržených nemá s atentátem nic společného a s tímto výsledkem by také podalo hlášení do Prahy.

Zde se mezitím Frank v naději, že napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky „rázného postupu“. 9. června osobně předložil při Heydrichově pohřbu v Berlíně svůj záměr Adolfu Hitlerovi (†1945) a obratem k němu obdržel souhlas. Obec měla být vypálena a srovnána se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“.

Vyhlazení

Navečer téhož dne byly Lidice obklíčeny jednotkami Wehrmachtu a německé policie, nikdo je nesměl opustit.

Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny jejich cennější věci byly odváženy do sousedního Buštěhradu.

Ráno 10. června se na místo osobně dostavil Frank, aby dohlížel na likvidaci obce i lidí. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173, včetně faráře Josefa Štemberky. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let.

Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny.

V následujících týdnech a měsících byly zbytky budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov včetně exhumace zemřelých, vykáceny stromy (mimo jediné hrušně Němci považované za uschlou), sutí zavezen Podhorův rybník a vše tak změněno k nepoznání. Na několika místech bylo dokonce upraveno koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě.

Filmové záznamy pořízené nacisty dodnes vydávají svědectví o díle zkázy. Prostor, kde Lidice stávaly, měl být učiněn holým polem a jméno obce vymazáno z map.

K pohřbení zavražděných bylo povoláno z Terezína otrocké komando Židů, které vykopalo hromadný hrob a uložilo do něj zemřelé. Mnozí z nich za pár dnů práce zešedivěli.

Osud obyvatel

16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel: sedm žen a osm mužů z rodin Horáků a Stříbrných, dále devět dospělých mužů, kteří byli osudné noci mimo obec (v práci či nemocnici, jeden se skrýval v lesích) a dva chlapci, u kterých bylo při evidenci dodatečně zjištěno, že již překročili 15 let věku.

Na Kladně byly zbylé lidické děti tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány hned, dalších sedm mladších jednoho roku předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 převezeno do polské Lodže, kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětí bylo 2. července 1942 odesláno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu.

Dodatečně bylo na smrt posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných k poněmčení hned na začátku. Po válce se přeživší s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným.

184 žen, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých synů a dcer, bylo (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeno do koncentračního tábora Ravensbrück. Dvanáct dalších tam bylo posláno dodatečně v následujících měsících. 53 z nich zde zahynulo.

Odezva

Zločinné vyhlazení obce pobouřilo celý svět. Města v Mexiku, Brazílii i USA se na protest proti nacistickému řádění přejmenovávaly na Lidice, tímto jménem byly křtěny narozené děti. Britští horníci založili hnutí Lidice shall live (Lidice budou žít) a zorganizovali sbírku na obnovu obce, pod názvem Lidice bojovaly československé tanky na východní i západní frontě.

Příběh Lidic byl záhy několikrát zfilmován, zatím naposledy v ČR 2011 režisérem Petrem Nikolaevem (1957) s Karlem Rodenem (1962) v hlavní roli.

Událost nezůstala bez politické odezvy. Nedlouho po ní vlády Velké Británie (5. srpna) a Francie (29. září) uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.

Potrestání viníků

Frank byl odsouzen a popraven v roce 1946 v Praze. Jednomu z velitelů akce, Maxu Rostockovi, byl trest smrti změněn na doživotí. 1958 se stal spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Po propuštění (1960) byl vyslán jako špion do Západního Německa, kde 1986 zemřel.

Osud Lidic i místních dětí byly také součástí obžaloby v procesu RuSHA, jednoho z následných po hlavním norimberském.

Obnova

hned po osvobození bylo místo tragédie provizorně pietně upraveno a 10. června 1945, v den třetího výročí, přislíbila československá vláda jejich opětovné vybudování. Došlo k vypsání architektonické soutěže na úpravu území starých Lidic a výstavbu nových v jejich těsném sousedství. 1946 byla zákonem zřízena Společnost pro obnovu Lidic. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let tak severozápadně od bývalé obce vyrostla nová čítající 150 rodinných domů.

Území starých Lidic bylo prohlášeno národní kulturní památkou; je zde muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající tragédii. Nachází se zde také bronzové sousoší 82 lidických dětí zavražděných v Chełmnu, což je životní dílo sochařky Marie Uchytilové (†1980).