Lata Brandisová - jediná vítězka Velké pardubické

Marie Immaculata „Lata“ Brandisová byla československá dostihová jezdkyně, dosud jediná žena, která zvítězila ve Velké pardubické steeplechase (1937).

Narodila se 26. června 1895 v Úmoníně (Středočeský kraj, tehdejší Rakousko-Uhersko), zemřela 12. května 1981 v rakouském Reitereggu.

Kariéra

Na koni se učila jezdit od osmi let, od desíti sama řídila bryčku. Její zábavou byly „důstojnické dostihy“, na kterých jezdila v mužských šatech a se sazemi namalovanými kníry. S otcem navštěvovala dostihy ve Velké Chuchli a ráda jezdila i na velocipédu.

1916 absolvovala svůj první dostih (handicap), který pro ni skončil nepříjemným pádem. Dostihový sport byl v té době výhradně mužskou záležitostí, proto byla její přítomnost spíše trpěna než vítána. Její otec odešel dobrovolně bojovat do první světové války a narukoval i její bratr Mikuláš, který ovšem zahynul na italské frontě.

Po vzniku republiky 1918 se majetek rodiny kvůli pozemkové reformě opět ztenčil. Zůstal jim jen jediný kůň – slepá kobyla Luska. Marie trénovala ve Velké Chuchli a 1921 se dočkala prvního umístění v dámských dostizích.

Podporována rodinou a příbuznými se přihlásila 1927 na start Velké pardubické. To vyvolalo protesty soupeřů. Utkávat se se ženou na sportovním poli odporovalo důstojnické cti – a většina tehdejších jezdců k důstojnictvu patřila. Podali tedy protest Československému jockey-clubu. V jeho čele však stál její vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský (†1975), jenž se o radu obrátil na anglické kolegy. Královský jockey-club neměl se startem ženy problém, pouze podotkl, že musí mít oddělenou šatnu.

Velká pardubická 1927 má tak dvě prvenství. Prvně se jí zúčastnil francouzský jezdec + žena, ta na polokrevné Kinského klisně Nevěstě, se kterou přišla do cíle – po třech pádech na trati – na pátém místě.

Po smrti matky 1927 a 1928 také otce se věnovala péči o rodinu. Do Velké pardubické tak nastoupila znovu až 1930 na sedmiletém polokrevném hřebci Norbertovi. S ním získala čtvrté místo, o rok později byli třetí.

1933 se poprvé zúčastnila dostihu s tehdy šestiletou plavou klisnou Normou, narozenou 1927 v chovu Z. R. Kinského. Získala s ní třetí místo. Rok poté byla tato dvojice druhá o tři délky, 1935 pátá. Zmíněnou klisnu její majitel naposledy přihlásil 1937.

Napjatá nálada, v níž se v neděli 17. října uvedeného roku konal 56. ročník závodu, byla způsobena mnoha faktory. 14. září zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. V Československu rostlo napětí mezi Čechy a Němci, proto bylo v národním zájmu, aby sérii německých úspěchů přerušilo vítězství českého koně. To se lehce o sedm délek povedlo právě Brandisové. Čtyřicetitisícový dav se ještě dlouho po dostihu odmítal rozejít a vítěznou jezdkyni překřtil na „naši slečnu“. Oslavy vrcholily desetitisícovým průvodem ze závodiště až na pardubické Masarykovo náměstí.

Příštích devět let se Velká pardubická v důsledku následujících událostí nekonala.

Za druhé světové války žila na zámečku v Řitce se sestrami Marií Kristýnou (†1979), Janou Žofií (†1982), Gabrielou (†1970) a Margaretou Josefou (†1944). Přihlásily se k české národnosti, pročež byl na statek dosazen nucený správce. Sestry na situaci reagovaly tak, že zcela odmítaly mluvit německy. Z chlumeckého chovu měla k dispozici koně Horymíra, Hostivíta a Holomka.

Když nalezla ve stohu nemocného ruského vojáka, spolu se sestrou Kristýnou jej ošetřovala​, zajistily mu potraviny. 5. května 1945 slyšela na chuchelském závodišti výzvu rozhlasu o pomoc. Na loďce se dostala přes Vltavu a v lazaretu pod Vyšehradem ošetřovala raněné.

První Velká pardubická po válce se konala v říjnu 1946. Lata sedlala hřebce Nurmiho, syna Normy. Dostih nedokončili a ona si při pádu zlomila klíční kost. O rok později jela těžko zvladatelného plavého hřebce Otella. Dostih opět nedokončili. Při pádu si znovu zlomila klíční kost, dvě žebra + pohmoždila rameno. 1948 byl Kinským zestátněn zámek Obora, kde trénovala, proto ani následující rok nestartovala.

V listopadu 1949 nastoupila do pardubického Kinského memoriálu v barvách Státního hřebčína Slatiňany s klisnou Ninou. Po těžkém pádu na Hadím příkopu, kde se octla ve změti kopyt a padajících koňských těl, měla proraženou lebeční kost, komplikovanou zlomeninu levé nohy, zlomených několik žeber a pošramocenou páteř. Týden byla v kómatu. Úraz pro ni znamenal konec jezdecké kariéry a až do smrti musela chodit s hůlkou. Záhy po neštěstí se rozšířily nepravdivé fámy, že se ve změněných politických podmínkách pokusila během závodu o sebevraždu.

Zámek v Řitce byl rovněž zestátněn, sestry Brandisovy v něm však měly byt až do 1953, kdy jim byla přidělena tzv. Kadláčkova chata nad Babí roklí u nedalekého Bojova (Praha-západ). Marie Kristýna a Jana Žofie pracovaly v čokoládovně Orion v Modřanech, Lata byla v invalidním důchodu a pro domácnost připravovala dříví a nosila vodu. Teprve 1965 byla pořadateli Velké pardubické pozvána na dostihy jako host.

Po smrti Marie Kristýny již Lata s Janou Žofií život na samotě nezvládaly. Po problematicky překonané zimě se Jana odstěhovala do Líšnice a Latu vzal k sobě do štýrského zámku Reitereggu poblíž Hitzendorfu jejich synovec Ernst Haan, syn nejstarší ze sester, Marie Terezie (†1971).

Ve věku pětaosmdesáti let zemřela na zápal plic. Pohřbena je v Reitereggu v rodinné hrobce (kapličce) svobodných pánů Haanových, stojící v sousedství koňského výběhu.

Osobní život

Brandisové jsou dodnes žijící stará tyrolská šlechtická rodina, doložená již ve 13. století. 1580 byli přijati do panského stavu, 1641 pak povýšeni do hraběcího.

Její otec Leopold hrabě Brandis (†1928), císařko-královský komoří a podplukovník husarů v záloze, byl synem Barbory Kinské, jejíž bratr Oktavián Josef hrabě Kinský (†1896) byl jedním ze zakladatelů Velké pardubické. V listopadu 1887 se oženil s Johannou von Schäffer (†1927).

Z manželství se narodilo devět dětí, sedm dcer a dva synové: prvních šest na zámku v Úmoníně, ostatní na zámečku v Řitce u Prahy (zde od 1897, věno), kde hrabě zřídil vlastní chov koní.