pohřeb
Jiří Černý - český hudební kritik
Jiří Černý byl český hudební kritik. Narodil se 25. února 1936, zemřel 17. srpna 2023 ve věku 87 let (v obou případech v Praze).
Kariéra
Od dětství se zajímal o historii a hudbu (nejvíce operu) a aktivně sportoval. Závodně hrál stolní tenis, v lukostřelbě byl 1950 druhý na mistrovství Československa dorostu. Až do vyššího věku hrál basketbal a házenou, celý život byl aktivním běžcem a cyklistou.
Na základní škole vydával vlastní třídní časopis Lev. Odmítnutí vstupu do Pionýra se spolu s kádrovým profilem rodičů (byli živnostníci a sokolové) podepsalo na jeho následném nedoporučení ke studiu na gymnáziu. 1955 tedy odmaturoval na stavební průmyslovce. Posléze vystudoval žurnalistiku a češtinu na pražské Filosofické fakultě University Karlovy. Jeho spolužákem zde byl například Jiří Dienstbier (†2011), v tanečních kurzech se seznámil s Václavem Havlem (†2011).
Během studií přispíval do novin jako sportovní novinář (Lidová demokracie – první článek 1952, Československý sport – od 1958, Mladá fronta atd.). Prvním jeho kritickým počinem v oblasti hudby byla recenze operního koncertu v roce 1956 ve Večerní Praze.
60. léta
Krátce po květnu 1960 odešel z Československého sportu, vedl odborný měsíčník Cyklistika a na začátku 1961 nastoupil jako vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět (MS).
Od srpna 1961 do července 1963 absolvoval v Příbrami základní vojenskou službu.
Po návratu do MS se zaměřil na psaní o aktuální moderní populární hudbě a stal se čelným zastáncem + propagátorem tuzemského bigbítu. Souběžně externě spolupracoval s časopisy Svět v obrazech nebo Hudba pro radost. Již od 1964 byl v nemilosti u nařízených, jimž vadila jeho hudební orientace. Nakonec dostal v lednu 1965 z ideologických důvodů výpověď a začal se živit jako publicista na volné noze.
1964 také začal spolupracovat s Československým rozhlasem. Zde připravoval a uváděl hudební pořady. S první manželkou (viz níže) uváděli fakticky první československou hitparádu Dvanáct na houpačce (do 1966), později Třináct na houpačce (do 1968), resp. Čtrnáct na houpačce (do 1969) rozdělenou na zahraniční a tuzemskou část. Samostatně připravoval monotematický rozhlasový pořad Desky načerno (1967) v podobě tří dvacetiminutových vstupů do týdne.
Se zmíněnou manželkou v lednu 1965 dokončil a odevzdal první československou knihu o Beatles s názvem Poplach kolem Beatles, v důsledku průtahů vydanou až v listopadu 1966. Krátce před ní vyšel jeho samostatný titul o tuzemské moderní populární hudbě Zpěváci bez konzervatoře obsahujících 26 profilů tehdy populárních československých zpěváků a zpěvaček.
Houpačka byla začátkem dubna 1969 z politických důvodů zastavena a on nesměl až do roku 1989 s Československým rozhlasem spolupracovat
1969 vyšla druhá společná kniha manželů Černých Hvězdy světových mikrofonů s 25 profily interpretů populárních na Západě před příchodem Beatles, např. Franka Sinatry (†1998), Édith Piaf (†1963), Elvise Presleyho (†1977) aj. Připravovaný následující díl (21 profilů ) již nebyl v souladu se strategií normalizovaného vydavatelství a kniha, odevzdaná k tisku v červnu 1970, byla na příkaz vyšších míst definitivně vyřazena z plánu.
Od druhé poloviny 60. let spolupracoval s hudebními vydavatelstvími Supraphon a Panton, pro který krátce po srpnu 1968 sestavil a navrhl k vydání první album Karla Kryla (†1994) Bratříčku, zavírej vrátka.
70. léta
Po vyhazovu z rozhlasu byl zaměstnán jako korektor v tiskárně Mír (1971 až 1973) a pedagog na Lidové škole umění (LŠU) v Praze 2 (1973 až 1977).
Od 1971 zároveň pravidelně pořádal v mnoha československých městech poslechové pořady s názvem Antidiskotéka, na kterých jako DJ pouštěl různé nahrávky bez ohledu na jejich komerční potenciál. Akce byly pořádány většinou v mládežnických a vysokoškolských klubech. Nezřídka při nich zazněly standardně nedostupné skladby nejen západních, ale i domácích zakázaných interpretů (Marta Kubišová, 1942) či emigrantů (Kryl nebo Jaroslav Hutka, 1947).
I za normalizace externě přispíval do hudebních časopisů, největší dosah mělo jeho psaní v Melodii, v níž byl jedním z nejtištěnějších autorů. Vedle monotematických článků také až do 1975 hodnotil každý měsíc nové singlové nahrávky. Své příspěvky vždy psal bohatě obrazným, ale srozumitelným jazykem, opíraje se o vlastní rozsáhlé znalosti.
Pokračovala jeho spolupráce se Supraphonem, 1976 vypracoval odborný posudek pro účely obhajoby v procesu se skupinou The Plastic People of the Universe.
Důležitou složkou jeho působení byla v 60. i 70. letech tvorba antologií ze zahraničních LP desek, k nim psal i obsažné texty.
V březnu 1977 dostal z LŠU výpověď. Do konce roku pak nesměl publikovat ani pořádat poslechové pořady: některé články v Melodii tedy zaštítili svým jménem jeho kolegové, zákaz pořádání Antidiskoték se někteří pořadatelé odvážili porušit.
V září 1978 spolupořádal pražský pětidenní poslechový pořad Festival V + W (znovu pak v únoru 1987), během něhož telefonoval do New Yorku Jiřímu Voskovcovi (†1981).
80. léta
Spolupracoval s později zakázanou Sekcí mladé hudby Svazu hudebníků. Byl jedním z lektorů kursů hudební publicistiky, Sekce v tu dobu byla zároveň zřizovatelem jeho Antidiskoték.
Několikrát uváděl hudební akce (Folkový kolotoč v Porubě, Valašský špalíček), od 1981 se účastnil jako denní přispěvatel festivalu Porta, na němž byl i členem poroty.
1983 patřil mezi ty, kteří ukončili spolupráci s časopisem Melodie poté, co byla rozmetána její redakce a nahrazena nomenklaturně dosazenými redaktory. Vrátil se do ní až 1988.
K jeho 50. narozeninám uspořádal hudební publicista Jan Rejžek (1954) sborník pod názvem Když se řekne Jiří Černý + vznikla speciální audiokazeta se záznamem zvláštního televizního vysílání tohoto jubilea.
Autorsky se spolupodílel na tvorbě hesel do zahraniční části Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby.
V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. 24. 11. na půdě Laterny Magiky oznámil odstoupení ÚV KSČ v čele s Milošem Jakešem (†2020).
90. léta
Na jaře 1990 spoluzakládal hudební časopis Rock & Pop a do 1992 zastával místo jeho šéfredaktora. Po odchodu byl opět ve svobodném povolání jako nezávislý publicista a vrátil se k pořádání svých pravidelných poslechových pořadů, tentokrát častěji pod názvem Ro(c)kování.
Práce ve zmíněném časopise a spor s první manželkou vedl k tomu, že odmítl nabízenou pozici ministra kultury ve vládě Petra Pitharta (1941). Spor s bývalou chotí se nakonec táhl až do 1995 a byl hojně medializován. Nakonec v něm zvítězila žalující strana; soud rozhodl o spoluautorství Miroslavy Filipové–Černé a přiznal jí nárok na polovinu honoráře plynoucího z vydání titulu Hvězdy tehdejších hitparád.
1990 obdržel za svou práci cenu Českého hudebního fondu a Zlatou Portu.
Po listopadu 1989 se mohl vrátit zpět do rozhlasu: pravidelně uváděl vlastní pořady na stanici Praha – Samomluvy s hudbou (1991 až 2006), Libeček, kulturně-politické komentáře Načerno (1994 až 2000). Rovněž spolupracoval i se soukromými rozhlasovými stanicemi Rádio Collegium (1992 – hodinové profily operních zpěváků), Rádio Echo (1994 až 1995) a Rádio Publikum (1994 až 1995, hodinové Antidiskotéky).
1995 konferoval ve Washingtonu festival American Folk Art.
V březnu 1998 byl hostem rozhlasového pořadu Host do domu, kde byl moderátorem dotázán na výše popsaný spor ohledně spoluautorství knihy. V návaznosti na to s ním ukončil tehdejší generální ředitel Českého rozhlasu (ČRo) Vlastimil Ježek (1963) spolupráci s odůvodněním na zneužití veřejnoprávního vysílání. Po protestech známých osobností, z nichž některé pohrozili ukončením vlastní spolupráce s rozhlasem, bylo Ježkovo rozhodnutí Radou ČRo po několika dnech zrušeno.
V letech 1998 až 2003 připravoval kulturní příspěvky do pořadu Dobré ráno České televize.
Po roce 2000
Kulturní příspěvky pravidelně publikoval v Mladé frontě DNES a Reflexu. Od dubna 2004 do února 2007 psal komentáře a články do Lidových novin, poté sloupky pro Hospodářské noviny a hojně spolupracoval s Folk & Country, Divadelními novinami a dvouměsíčníkem Svět a divadlo.
Počínaje 2003 začal uvádět v ČRo půlhodinový vzpomínkový pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, v němž přinášel většinou osobní vzpomínky. 2014 byl prodloužen na dvojnásobnou délku.
23. prosince 2011 uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi v pražské Lucerně, v lednu 2013 byl dočasně zbaven místa redaktora ČRo poté, co se v médiích vmísil do kampaně volby prezidenta 2013.
2013 získal státní cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby a ve stejném roce i ocenění OSA za propagaci a šíření české hudby.
Počínaje 2014 začalo vydavatelství Galén vydávat knižní svazky jeho publicistických příspěvků od 50. let do současnosti pod názvem Jiří Černý... na bílém.
Ke konci roku 2018 byl rozhodnutím vedení ČRo ukončen pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře (po 13 letech a 551 dílech) a autorovi nebyla nadále prodloužena externí smlouva. V reakci na jeho opětovné vyhození z této instiituce se vzedmula vlna protestů jak ze strany veřejnosti, tak i některých médií, která viděla v této akci politické rozhodnutí vzhledem k Černého občanským postojům, jež byly v rozporu s politickou orientací generální hoředitele ČRo Reného Zavorala (1976).
Internetovou petici „Za návrat Jiřího Černého do Českého rozhlasu 2 a obnovení pořadu Klub osamělých srdcí Sgt. Pepře!“ z února 2019 podepsalo během dvou týdnů přes 3000 lidí, ČRo vzápětí začal s Černým jednat o další spolupráci, a od dubna 2019 do června 2022 připravoval jednou měsíčně nedělní vysílání hudebního pořadu Sedmé nebe.
Po roce 2020
2020 byl v rámci Cen Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako vůbec první nehudebník v historii.
Nadále pokračoval ve svých poslechových pořadech, přestože jejich počet ubýval v návaznosti na jeho s věkem se zhoršující zdravotní stav a sníženou pohyblivost. Rozhlasovou sezónu 2022/23 již z vážných zdravotních důvodů nezahájil a rovněž ukončil veškeré své veřejné působení.
Poslední měsíce života strávil ve zdravotnických zařízeních. Zemřel v domově pro seniory v pražských Dejvicích.
Osobní život
Narodil se jako nemanželské dítě krejčího Antonína Krejčího (†1983) a dámské krejčové Milady Papežové, tehdy provdané za uměleckého zámečníka Pavla Černého.
V říjnu 1958 se poprvé oženil se spolužačkou Miroslavou (1934). Po rozvodu 1974 se 1976 oženil s kunsthistoričkou Jitkou Severovou. 12. ledna 1977 se jim narodila dcera Kateřina.
Jeho tchánem byl československý sochař, medailér, malíř a uměleckoprůmyslový výtvarník Jindřich Severa (†1980).
