Jan Pavel II. - 264. papež

Jan Pavel II., latinsky Ioannes Paulus, vlastním jménem Karol Józef Wojtyła, byl polský katolický duchovní, jenž se postupně stal pomocným biskupem (1958-1963), arcibiskupem krakovským (1964–1978), kardinálem (1967) a od 16. října 1978 až do své smrti prvním slovanským a po 455 letech prvním neitalským papežem.

Byl nejen teologem a filozofem, ale také básníkem, dramatikem, esejistou a literárním kritikem.

Narodil se 18. května 1920 ve Wadowicích, zemřel v 84 letech 2. dubna 2005 ve Vatikánu.

Kariéra a osobní život

Narodil se jako třetí potomek armádního důstojníka Karola Wojtyły (†1941) a jeho ženy Emilie, rozené Kaczorowské (†1929). Ze svých starších sourozenců zažil pouze bratra Edmunda (†1932), sestra Olga zemřela krátce po narození roku 1914.

Jediným stálým zdrojem obživy rodiny byla mzda otce, který původně pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství rakousko-uherské armády. Po vzniku Polska (1918) pokračoval v kariéře jako poručík polské armády.

V chlapeckém věku se rád věnoval kopané, plavání nebo bruslení a často se účastnil i pěších výletů. Zálibu ve sportech, hlavně lyžování a horské turistice, si uchoval až do pozdního věku.

1930 byl přijat na Státní chlapecké gymnázium. Biřmování absolvoval v květnu 1938. Gymnázium ukončil téhož roku s výborným vysvědčením, což mu umožňovalo zahájit studia na většině vysokých škol, aniž by skládal přijímací zkoušky. Za svůj obor si zvolil polonistiku na Filozofické fakultě krakovské Jagellonské univerzity.

Všechny jeho aktivity včetně studia 1. září 1939 přerušilo vypuknutí druhé světové války. Po jejím začátku se s otcem pokusili uprchnout ze země směrem na východ, nicméně sovětská blokáda polské hranice je přinutila k návratu do Krakova. V září 1940 si musel naléhavě sehnat trvalé zaměstnání, aby nebyl deportován k nuceným pracím v Německu. Své uplatnění nalezl v kamenolomu, kde se těžil vápenec pro výrobu sody. Zpočátku jej nakládal do důlních vozíků nebo pracoval jako brzdař na důlních vlacích, po čase se vypracoval do pozice pomocníka odstřelovače.

V říjnu 1941 byl převelen přímo do chemičky, kde pracoval u čističky odpadních vod. Práce zde nebyla tolik namáhavá jako v kamenolomu a umožňovala mu čtení knih. Po celý rok 1941 (až do půlky toho následujícího) byl však ovlivněn smrtí otce i dramatickými událostmi nacistické okupace, prodělával psychologický zápas a postupně v něm dozrálo přesvědčení, že byl vyvolen pro kněžskou dráhu. Z těchto důvodů na podzim 1942 zažádal v rezidenci krakovského arcibiskupa o přijetí za kandidáta kněžství a jeho žádosti bylo vyhověno. Stal se tak stal jedním z prvních deseti seminaristů, jejichž studium muselo kvůli nacistickým represáliím probíhat v ilegalitě. Jako osudové potvrzení svého rozhodnutí vnímal i skutečnost, že 29. února 1944 přežil nehodu, při níž ho srazil a vážně poranil německý nákladní automobil a byl nucen strávit dva týdny v nemocnici.

Po dvou letech studia, 17. prosince 1944, mu v souladu se středověkým obřadem byla vyholena tonzura. Po ukončení války v říjnu 1945 nastoupil do posledního ročníku teologie na znovuotevřené Jagellonské univerzitě a začal si přivydělávat jako odborný asistent v nižších ročnících (přednášel systematickou teologii a dějiny věrouky). Na přelomu června a července 1946 úspěšně složil teologické zkoušky vyžadované ke kněžskému svěcení a to proběhlo 1. listopadu uvedeného roku. 15. listopadu pak odcestoval do Říma k doktorskému studiu teologie. Magisterské zkoušky vykonal v červenci 1947, doktorské složil 14. června 1948 a vrátil se zpět do Polska.

1. září 1951 odešel na dvouletou vědeckou dovolenou, aby se mohl naplno věnovat své habilitační práci. Druhý doktorský titul obdržel 1954 a svou profesorskou dráhu zahájil jako docent filozofické etiky na filosofické fakultě Katolické univerzity v Lublinu. Jako pedagog byl nebývale oblíbený hlavně svou přístupností, ať už ve třídě nebo mimo ni.

Biskup, arcibiskup, kardinál

4. července 1958 jej papež Pius XII. (†1958) nečekaně jmenoval do funkce pomocného biskupa krakovského a tím se stal nejmladším biskupem v polských dějinách. 5. října 1962 odcestoval do Říma na první zasedání Druhého vatikánského koncilu a to jako neznámá osoba, po jeho zakončení se díky otevřeně interpretovaným názorům a kouzlu osobnosti stal jednou z nejznámějších postav církve jak mezi svými kolegy, tak novináři.

30. prosince 1963 jej papež Pavel VI. (†1978) jmenoval krakovským arcibiskupem.

V srpnu a září 1969 poprvé navštívil Kanadu a USA, kde především navazoval kontakty s polskými krajanskými spolky. 30. září 1971 byl ve Vatikánu přítomen zahájení druhé biskupské synody, v jejímž průběhu byl zvolen za člena Rady generálního sekretariátu, čímž se stal třetím nejvýznamnějším členem stálého synodního sekretariátu. 29. května 1967 jej Pavel VI. jmenoval do hodnosti kardinála.

V únoru 1973 odcestoval přes filipínskou Manilu do australského Melbourne, V dubnu 1974 se spolu se mj. s arcibiskupem Františkem Tomáškem (†1992) zúčastnil litoměřického pohřbu tragicky zesnulého kardinála Štěpána Trochty. Přes zákaz komunistické státní bezpečnosti na něm také veřejně promluvil.

Po smrti Pavla VI. se 26. srpna 1978 zúčastnil konkláve, které již prvního dne konání zvolilo novým papežem benátského patriarchu Albina Lucianiho, jenž pro svůj pontifikát přijal jméno Jan Pavel I. Ten ale 29. září téhož roku nečekaně zemřel a on v krátké době odcestoval do Vatikánu k dalšímu konkláve, tentokrát ovšem jako jeden z předních kandidátů na papežský úřad.

Papež

Jím byl zvolen v osmém kole volbou 99 ze 111 hlasujících. V posledních dnech starého a v prvních dnech nového roku 1979 se stal prostředníkem mezi Chile a Argentinou, a to ve vyhroceném sporu o vlastnictví ostrovů v průlivu Beagle. 26. ledna odletěl přes Dominikánskou republiku na svou první (pětidenní) papežskou cestu do Mexika. Od 2. do 10. června pobýval při další apoštolském turné v rodném Polsku.

Další z jeho zahraničních cest vedla do Irska, odkud 2. října odletěl do New Yorku, kde promluvil o neodcizitelných právech člověka před 34. generálním shromážděním OSN. Ještě téhož večera pak sloužil mši pro 75 000 věřících na Yankee Stadionu a následujícího dopoledne se na Madison Square Garden setkal s několika desítkami tisíc žáků místních škol a mladých členů různých katolických organizací.

V květnu 1980 odcestoval na svou první poutní cestu do Afriky, 2. června navštívil sídlo UNESCO, aby na 109. výkonné radě pronesl (dle vlastního názoru) jeden z nejvýznamnějších projevů svého života. 23. února 1981 dorazil do Japonska, kde jej u vchodu do paláce přivítal císař Hirohito (†1989), který tak byl prvním panovníkem japonské historie, jenž přijal představitele jiného vyznání. O dva dny později svatý otec přednesl devítijazyčnou řeč u Památníku míru v Hirošimě.

13. května téhož roku na něj byl při tradiční středeční projížďce v papamobilu po Svatopetrském náměstí spáchán atentát, jehož původcem byl Turek Mehmet Ali Ağca (1958). Kulka browning ráže 9 mm mu prošla břichem, kde způsobila četná poranění střev a jen o několik milimetrů minula hlavní břišní tepnu. Byl připravenou sanitkou ihned převezen do nemocnice, kde zanedlouho ztratil vědomí. Před pětihodinovou operací mu jeho sekretář udělil poslední pomazání, nicméně hned druhého dne ráno se probral a 18. května byl převezen z JIP do svého soukromého pokoje. Atentátník byl 22. července odsouzen na doživotí (2000 ale dostal milost), motiv jeho činu se nikdy nepodařilo jednoznačně vysvětlit.

V květnu 1982 chtěl v portugalské Fatimě vyjádřit poděkování, že přežil pokus o atentát, ale již prvního dne pobytu (12. 5.) se jej pokusil zavraždit fundamentalistický španělský kněz Juan Fernández Krohn. Než ho stačila zneškodnit jeho osobní stráž poranil svatého otce bajonetem na ruce. Motivem tohoto činu bylo přesvědčení atentátníka, že je Jan Pavel II. komunistou a agentem KGB, jehož cílem je rozvrátit církev zevnitř.

V době falklandské krize měl od 28. května do 2. června 1982 poprvé zavítal do Velké Británie. Tato cesta jej však stavěla do nepříjemné diplomatické situace, neboť agresor konfliktu Argentina byla formálně tradiční katolickou zemí, zatímco většina britské populace se hlásila k anglikánské církvi. V červnu téhož roku se ve Vatikánu setkal s tehdejším americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (†2004), s nímž se shodl na nesouhlasu s dohodou o rozdělení Evropy, jež byla uzavřena na konferenci v Jaltě v únoru 1945. 15. září se tamtéž (při dvacetiminutové audienci) setkal s Jásirem Arafatem (†2004), přičemž uznal právo Palestinců na svou vlast i Izraele na svou bezpečnost.

Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy, takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný stav však vytrval ve funkci až do smrti. Jeho nástupcem se stal Benedikt XVI. (†2022).

Získal řadu vyznamenání, např. polský Řád bílé orlice, papežský Řád svatého Řehoře Velikého nebo český Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Význam

Hrál důležitou roli ve světové politice a je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Současně redefinoval vztah katolické církve k judaismu a nabádal protestantské a ortodoxní křesťany, aby pomohli přetvářet papežství do podoby jeho služby směřující k potřebám všech křesťanů.

Během svého 26 let trvajícího pontifikátu svatořečil 482 a blahořečil 1338 osob, což je víc než všichni jeho předchůdci dohromady. Absolvoval 104 zahraničních papežských cest, tedy více než kterýkoliv jiný papež v historii. Ve funkci hlavy katolické církve výrazně podporoval mariánskou úctu a zdůrazňoval povolání ke svatosti.

V oblasti sexuální morálky a ochrany lidského života navázal na učení svých předchůdců a jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnosti interrupce, antikoncepce a eutanazie.

Mezi mnoha jím svatořečenými a blahořečenými osobami bylo i několik osobností z české historie: sv. Anežka Česká (†1282), bl. Karel I. (†1922), sv. Zdislava z Lemberka (†1252), sv. Jan Sarkander (†1620), bl. Marie Antonína Kratochvílová (†1942), bl. Marie Restituta Kafková (†1943) a bl. Metoděj Dominik Trčka (†1959).

Sám Jan Pavel II. byl papežem Františkem (†2025) kanonizován 27. dubna 2014.