Jan Kubiš byl československý voják, za druhé světové války příslušník československé zahraniční armády ve Velké Británii, hrdina protinacistického odboje a jeden z parašutistů, který v rámci Operace Anthropoid úspěšně splnil roku 1942 úkol v podobě útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (†1942).
Narodil se 24. června v Dolních Vilémovicích (okres Třebíč, tehdy Rakousko-Uhersko), zemřel 18. června 1942 v Praze (tehdy Protektorát Čechy a Morava).
Kariéra
Po absolvování povinné školní docházky pracoval jako čeledín v Rudíkově, kde byl aktivním členem československé tělovýchovné organizace Orel a topičem v cihelně.
V říjnu 1935 byl povolán k výkonu základní vojenské služby a nastoupil k 31. pěšímu pluku do Jihlavy. Jako absolvent poddůstojnické školy dosáhl hodnosti desátníka a byl převelen do Znojma, následně do 34. pěšího pluku Střelce Jana Čapka v Opavě, přičemž službu vykonával u podřízeného strážního praporu v Jakartovicích. Zde byl povýšen do hodnosti četaře.
Při mobilizaci (1938) sloužil jako zástupce velitele čety v lehkých opevněních na Opavsku. Po demobilizaci byl 19. října 1938 z armády propuštěn a vrátil se zpět do Dolních Vilémovic, kde pracoval opět jako topič.
16. června 1939 ilegálně přešel státní hranici do Polska, kde se připojil ke vznikající československé vojenské jednotce v Krakově. Po krátkém pobytu v táboře Malých Bronovicích byl v červenci téhož roku přepraven lodním transportem do (tehdy) francouzského Alžíru, kde v srpnu vstoupil s pětiletým závazkem do Francouzské cizinecké legie. Po vypuknutí 2. světové války byl zmíněného závazku zbaven a zařazen k 2. pěšímu pluku v Agde. V jeho řadách se účastnil bojů na Loiře, za které dostal francouzský válečný kříž. V prosinci 1939 byl povýšen na rotného.
Po porážce Francie byl v červenci 1940 evakuován lodí do Anglie a zde zařazen k 1. pěšímu praporu československé smíšené brigády.
V březnu 1941 byl povýšen do hodnosti rotmistra a na žádost Jozefa Gabčíka (†1942) zařazen do výsadku Anthropoid, v němž nahradil zraněného Karla Svobodu (†1982). V prosinci 1941 absolvoval parakurz a kurzy střelby, práce s výbušninami, sebeobrany a řízení motorových vozidel.
Téhož měsíce byl pod krycí identitou Otto Strnad společně s Gabčíkem vysazen v Protektorátu Čechy a Morava. Vinou navigační chyby seskočili u obce Nehvizdy ve středních Čechách, přičemž plánované místo seskoku byly 100 km vzdálené Ejpovice u Plzně. Po přesunu na Plzeňsko je domácí odboj převezl do Prahy.
Společně s dalšími parašutisty se zúčastnil operace Canonbury, při které se britské letectvo pokusilo neúspěšně bombardovat plzeňskou Škodovku. Kontaktoval i svou rodinou. Bratr mu ušil oblek, ve kterém se účastnil atentátu na Heydricha 27. května 1942.
Spolu s jeho dalšími účastníky se poté skryl v podzemních prostorách pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, odkud měli být všichni postupně vyvezeni mimo město. Němci je však s pomocí konfidenta Karla Čurdy (†1947) vypátrali a 18. června na místo úkrytu zaútočili. Během této akce společně s dalšími dvěma výsadkáři, Adolfem Opálkou (†1942) a Josefem Bublíkem (†1942) , bojoval na kůru kostela. Po výbuchu granátu upadl do bezvědomí, proto (na rozdíl od obou zmíněných) nebyl schopen si sám vzít život a na následky vykrvácení zemřel až v lazaretu SS v pražském Podolí.
Jeho tělo, stejně jako ostatních výsadkářů, bylo později dopraveno do německého ústavu soudního lékařství pro účely identifikace a pitvy, ostatky (mimo oddělené hlavy) následně pohřbeny do hromadného hrobu v pražských Ďáblicích.
Německá odplata
Z jeho široké rodiny bylo postupně zatčeno 250 lidí, nejvíce z Dolních Vilémovic a Horních Radslavic. Nejbližší rodina byla pak odeslána do koncentračního tábora Mauthausen. Zde bylo 14 příbuzných popraveno 24. října 1942 společně s rodinou parašutisty Josefa Valčíka (†1942), dalšího účastníka atentátu.
Nacistické řádění přežila jen jeho nevlastní matka Marie, bratr František (1928) a další 3 lidé.
Odkaz
Jeho jméno nese ulice v městské části Praha 8, nedaleko od místa útoku na Heydricha. Pamětní kámen z roku 2018 na nároží Resslovy a Václavské ulice se nachází na místě, kam bylo položeno jeho tělo po vynesení z kostela.
Část jeho pozůstalosti byla původně vystavena v Armádním muzeu na Žižkově, nyní se nachází v Národním památníku hrdinů heydrichiády při pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje.
Koncem června 2013, u příležitosti sta let od narození, byl v Dolních Vilémovicích po rekonstrukci slavnostně otevřen jeho rodný dům. V říjnu 2015 před ním došlo ke slavnostnímu odhalení jeho busty a zároveň otevření nová expozice.
1942 byl in memoriam povýšen do hodnosti poručíka pěchoty, 1945 kapitána pěchoty, v červnu 2002 plukovníka.
26. května 2017 byl Gabčík tehdejším slovenským prezidentem Andrejem Kiskou (1963) povýšen in memorian na generálmajora. Při této příležitosti bylo původně plánováno společné povýšení s Kubišem, ale tato jeho žádost byla (dle týdeníku Respekt) ze strany úřadujícího českého prezidenta Miloše Zemana (1941) odmítnuta.
Mimo zmíněného francouzského válečného kříže je držitelem řady daších vyznamenání, např. Československého vojenského řádu Bílého lva Za vítězství I. stupně (1968), Řádu Milana Rastislava Štefánika III. třídy (1992) nebo Kříže obrany státu ministra obrany České republiky (2008).
Osobní život
Jeho otec František byl chudý obuvník šijící pro třebíčskou továrnu.
Měl pět vlastních sourozenců (Rudolfa, Františka, Jaroslava), dva z nich (Josef, Marie) zemřeli v dětském věku. Matka Kristýna Mitisková skonala 1919 po porodu Marie.
Vdovec se 1920 znovu oženil (rovněž s vdovou) Marií Dusíkovou, rozenou Čechovou, která měla čtyři vlastní děti (Františku, Josefu, Rudolfa a Antonína). Z nového manželství vzešli další čtyři potomci (Marie, Vlasta, Jitka a František).
Hlava rodiny z dodnes nevysvětlených důvodů navázala milenecký vztah s Mariinou nejstarší dcerou Františkou, která mu porodila syna Josefa, následně se přesunul k Josefě, která na svět přivedla syna Jiřího.
Za prazvláštní pletky mezi ním a nevlastními dcerami strávil nějakou dobu ve vězení.
Dům ve Vilémovicích byl pro stále se rozrůstající rodinu příliš malý, sedmiletého Jana si proto k sobě (na podzim 1919) vzali sourozenci jeho zesnulé matky, Josef a Bernarda Mityskovi z nedalekého Ptáčova. Zde zůstal do čtrnácti let.
V Třebíči až do roku 1981 žil jeho duševně nemocný synovec Rudolf, v dětství vězněný v koncentračním táboře.
Ve Velké Británii se s Gabčíkem seznámili s rodinou Ellisonových, respektive jejich dcerami Ednou a Lornou (tehdy čtrnáctiletou, respektive šestnáctiletou).
Během pobytu v Praze navázal intimní vztah s tehdy čtyřiadvacetiletou Marií Knaislovou-Žilanovou (†1993, do konce života uchovávala jeho milostný dopis) i Marií Kovárníkovou (†1942). Ta měla starší sestru Ludmilu Soukupovou-Kovárníkovou (†1942), žily ve společné domácnosti s její 3,5letou dcerou (její manžel byl od 1940 za sabotáž ve vězení).
