David Černý - český umělec

David Černý je je český umělec, známý především jako tvůrce různých provokativních plastik.

Narodil se 15. prosince 1967 v Praze (tehdejší Československo).

Kariéra

V letech 1988–1996 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. 1991 absolvoval rezidenční pobyt ve švýcarském Boswilu, v období 1994 až 1995 P.S.I. artists residence v New Yorku a v letech 1995 až 1996 tamtéž Whitney Museum Independent Study Program.

Je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého (2000), grantu Nadace Pollocka a Krasnerové (1996) a ceny na bienále v belgickém Kortrijku (1990).

Nejznámější instalace

Růžový tank: v dubnu 1991 (společně se svým kamarádem) natřel růžovou barvou pražský tank IS-2 č. 23, což tehdy vyvolalo skandál.

Torzo invazního tanku: 21. srpna 2018 ráno (v den padesátého výročí sovětské okupace Československa) umístil na pražském náměstí Kinských torzo tanku v klasické zelené barvě s bílým okupačním pruhem.

Viselec: čili Zavěšený muž je označení sochy Sigmunda Freuda (†1939) o výšce 220 cm visícího za jednu ruku na střeše v pražské Husově ulici. Dílo pochází z roku 1997. 2007 vystavená socha způsobila poplach u hasičů i policie v michiganském městě Grand Rapids, kdy si ji lidé spletli se sebevrahem. Totéž se opakovalo v jihokorejském Soulu.

Kůň: představuje svatého Václava sedícího na břiše svého mrtvého koně. Původně byla umístěna na dolním konci Václavského náměstí, poté byla instalována v pasáži paláce Lucerna na pražském Novém Městě. Zde má být do doby, až bude v zemích Koruny české obnovena konstituční monarchie.

Miminka Babies: černé laminátové sochy 10 miminek umístěné na Žižkovském vysílači. Nejprve sem byly instalovány dočasně v rámci projektu Praha Evropské město kultury 2000 a koncem roku sejmuty, avšak pro velký úspěch na ni byly 2001 upevněny na trvalo.

Čůrající postavy: umístěny na dvoře Hergetovy cihelny na pražské Malé Straně od 2004. Jde o dvě bronzové mužské postavy o výšce 210 cm ovládané elektronickým zařízením, které umožňuje natáčet boky a zvedat penis tak, že proud vody na hladinu jezírka ve tvaru ČR píše písmena.

Entropa: měla v bruselské budově Rady Evropské unie reprezentovat ČR po dobu jejího prvního předsednictví od ledna do června 2009. V instalaci vysoké 16 metrů (podoba skládačky) je každý stát EU reprezentován určitým stereotypem, který o něm (dle Černého) mají zažitý ostatní obyvatelé Evropy. Již v počátcích ji provázely kontroverzní reakce.

Hlava Franze Kafky: v Praze před obchodním centrem Quadrio (stanice metra Národní třída). 39 tun vážící metrová busta Kafky (†1924) je složená ze 42 pohybujících se vrstev, celkem čítá 252 větších konstrukčních segmentů, téměř jeden kilometr kabelů, 1 500 m² nerezového plechu zrcadlového lesku a více než 16 300 kusů spojovacího materiálu. Pohyb jedenáctimetrové sochy zajišťuje 42 synchronních motorů.

Je s ním spojena řada dalších kontroverzí. Na Národní divadlo navrhoval umístit sochu obřího onanisty, na ponton Vltavy (naproti prezidentskému sídlu na Pražském hradě) umístil desetimetrový fialový objekt symbolizující vztyčený prostředník. Ten měl vyjádřit jeho názor na politiku Miloše Zemana (1944).

Za prototyp Čecha označil nepromíchanou, nezajímavou a lehce zknedlíkovanou hmotu, která je nasáklá pivem. Za tento výrok na něj podal Ladislav Bátora (1952) trestní oznámení pro hanobení rasy, národa a přesvědčení, ale policie věc odložila jako takovou, která nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu.

Mediálně nejvíce propíranou kauzou byl však soud s Milanem Knížákem (1940). Toho Černý označil vulgárnym výrazem označujícím mužské přirození, druhá strana po něm následně žádala veřejnou omluvu a finanční odškodnění. Celý spor vznikl 2000, kdy Černý odmítl převzít cenu Jindřicha Chalupeckého v Národní galerii do doby, až z jejího vedení Knížák neodejde. Ten ho nechal po sporu o instalaci jeho díla z uvedené instituce vyvést a ocenění mu tak předal tehdejší český prezident Václav Havel (†2011) na chodníku před Veletržním palácem.

Společně s hudebníkem Davidem Kollerem (1960) a filmařkou Alicí Nellis (1971) stál za vybudováním kulturního centra MeetFactory, otevřeného 2007 v prostoru železničního depa na Smíchově. Budovu zdobí jeho plastika Červená auta v podobě dvou automobilů visících na věšácích.

Podílel se též na několika filmech, např. Knoflíkářích (1997) jako architekt. Tam se mihl též jako herec, stejně jako ve snímcích Rok ďábla (2002), Fotograf (2015), BANGER (2022) či jednom díle internetového seriálu Kancelář Blaník (2014).

V letech 2017 až 2018 o něm vyšly dvě monografie.

Oficiální webové stránky

Osobní život

Jeho bývalými partnerkami byly herečky Klára Issová (1979), Tereza Nvotová (1988), která kvůli lásce k němu utekla jako šestnáctiletá ze Slovenska do Prahy, případně Anna Dolejská (1987), od 2020 Kollerova manželka.

Dle spekulací měl 2012 čekat dítě s o 23 let mladší herečkou Annou Šimonovou (1991). Nakonec se vše ukázalo jako vtip na základě humorné fotografie dotyčné, na níž měla trochu větší břicho.