Andrej Danko je slovenský právník a politik, předseda Slovenské národní strany (SNS) a místopředseda Národní rady Slovenské republiky (NR SR), kandidát na prezidenta Slovenska 2024, ovšem s minimální možností úspěchu.
Narodil se 12. srpna 1974 v Revúci (Banskobystrický kraj, tehdejší Československo).
Ve svém rodišti navštěvoval gymnázium Martina Kukučína (1988 až 1992), v letech 1992 až 1998 studoval na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Souběžně s výkonem právnické praxe začal s podnikáním a založil několik obchodních společností se zaměřením na nemovitosti a ekonomické služby.
2003 složil advokátní zkoušku a byl zapsán do seznamu Slovenské advokátní komory. Založil vlastní advokátní kancelář se zaměřením na občanské a obchodní právo.
2016 ohlásil úmysl skončit s podnikáním i s advokátní činností.
2006 se stal asistentem poslanců SNS, 2010 prvním místopředsedou uvedené partaje, 2012 pak jejím předsedou. V této funkci tak nahradil jejího dlouholetého kontroverzního šéfa Jána Slotu (1953).
Volební preference SNS se v té době pohybovaly dlouhodobě kolem hodnoty 5 %, což je hranice volitelnosti do slovenského parlamentu (= NR SR). Danko začal často vystupovat v médiích a opakovaně se vyjádřil, že partaj je od jeho nástupu úplně „novým“ subjektem bez vazeb na kontroverzní minulost. Pod jeho vedením její preference prakticky soustavně rostly a ve volbách 2016 se stala se ziskem 8,6 % hlasů čtvrtou nejsilnější slovenskou politickou stranou.
Ve složité povolební situaci nakonec upřednostnil vznik třetí vlády Roberta Fica (1964) a jako předseda druhé nejsilnější koaliční strany byl v březnu 2016 jmenován předsedou NR SR.
Po parlamentních volbách 2020, v nichž SNS utrpěla porážku (se ziskem 3,2 % hlasů se nedostala do parlamentu), ohlásil svůj odchod z funkce předsedy.
Krátce poté podepsal ministr obrany Jaroslav Naď (1981) sérii rozkazů, jimiž zrušil mimořádná povýšení různých politiků do vysokých armádních hodností – Danko tak přišel o hodnost kapitána v záloze (viz níže).
Když se v roce 2015 (několik měsíců před parlamentními volbami) začal objevovat neúměrně často v pořadech a diskusích televize TA3, začalo se spekulovat o jeho propojení na slovenského podnikatele Ivana Kmotríka, což však oba soustavně popírali.
Ve stejném roce vzbudilo širší mediální pozornost zbohatnutí jeho rodiny za třetí vlády Vladimíra Mečiara (1994 až 1998), kdy Dankův otec zprivatizoval podnik Lesostav Revúca za zlomek jeho účetní hodnoty. Jakákoliv obvinění ovšem odmítal.
Následně vyšlo několik komentářů jeho kritiků, podle nichž trpí skrytou touhou po moci, což představuje jisté nebezpečí pro další vnitropolitický vývoj v zemi.
Na Den ozbrojených sil byl v září 2016 tehdejším ministrem obrany Petrem Gajdošem (1959) ze SNS mimořádně povýšen do hodnosti kapitán v záloze. Před tímto aktem byl "pouze" desátníkem v záloze, polepšil si tak o osm hodností.
2016 komunikoval s Alenou Zsuzsovou (1974), objednatelkou likvidace Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové (oba †2018). Informace vyšla najevo v rámci vyšetřování jejich vraždy roku 2020. K tomu uvedl, že se s dotyčnou nikdy nesešel a neřešil s ní pracovní ani politické záležitosti.
V září 2018 vyšel ve slovenském listu Denník N článek, podle kterého není jasné, jakým způsobem získal titul JUDr. Vývojem kauzy se ukázalo, že mu byl udělen za práci kompletně opsanou z pěti různých knih, přičemž neměla ani povinný seznam použité literatury + rovněž nesplňovala citační normy.
V noci z 11. na 12. ledna 2024 způsobil v Bratislavě dopravní nehodu, při které zničil semafor. Neohlásil ji a z jejího místa ujel, na místě však zůstala poznávací značka jeho automobilu, podle které ho tamní policie vypátrala. Krátce poté přišel o řidičské oprávnění.
Pouhý týden po tomto incidentu oznámil kandidaturu na funkci slovenského prezidenta.
V roce 2000 se oženil se Silviou, se kterou má dva syny, Andreje a Adama. Žili v rodinném domě v Miloslavově, 2015 se rozvedli.