Andrej Čikatilo: sovětský sériový vrah – nejnovější zprávy a fotografie

Trendy

Bachelor Česko 2025 válka na Ukrajině Karlos Vémola Metoda Markovič: Straka

Andrej Romanovič Čikatilo byl sovětský sériový vrah a kanibal, známý jako rostovský řezník, rudý/rostovský rozparovač, většinu vražd totiž spáchal v Rostovské oblasti Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR), ty další pak na území Ukrajinské a Uzbecké sovětské socialistické republiky. V letech 1978 až 1990 sexuálně napadl, zavraždil a zmrzačil nejméně 52 osob od sedmi do pětačtyřiceti let.

Přiznal se k 56 vraždám a v dubnu 1992 byl souzen za 53 z nich. V říjnu 1992 byl za 52 vražd odsouzen k trestu smrti.

Narodil se 16. října 1936 v Jabločnoje (Sumská oblast, tehdy SSSR, dne Ukrajina), byl popraven 14. února 1994 v Novočerkassku (Rostovská oblast, Rusko).

Život

Jeho otec byl vojákem Rudé armády, zajatým Němci a po konci 2. světové války vězněným. Prožil traumatizující dětství. Některé prameny uvádějí, že byl často bit za noční pomočování, dle jiných se však jednalo o časté poluce. Jeho starší bratr Stěpan se údajně stal v 10 letech obětí kanibalismu při ukrajinském hladomoru.

Zažil německou okupaci, nálety, vypalování vesnic a vyvražďování obyvatelstva, i proto se s matkou museli skrývat. V letech 1946 až 1947 zažili i další (poválečný) hladomor. Přestože v období dospívání trpěl vyloučením z kolektivu a sebenenávistí, byl dobrým studentem. Měl v úmyslu absolvovat moskevská práva, neuspěl ale při přijímacích zkouškách, proto pracoval jako opravář telefonů.

V roce 1963 se oženil a přestože trpěl impotencí, v roce 1965 se mu narodila dcera Ludmila a 1966 syn Jurij.

1971 vystudoval na státní univerzitě dálkově ruskou literaturu a do roku 1978 pracoval jako učitel.

Zločiny

Jelikož se několikrát pokusil své studenty pohlavně zneužívat, byl nucen toto místo opustit a živil se jako úředník v továrně. 1978 se přestěhoval do Šachty poblíž Rostova, kde se dopustil první vraždy. 22. prosince téhož roku vylákal devítiletou Jelenu Zakotnovou do starého domu. Původně ji chtěl znásilnit, ale nepodařilo se mu dosáhnout erekce. Proto dívku uškrtil a ubodal, přičemž ejakuloval. To, že byl orgasmu schopen dosáhnout pouze při vraždě, bylo pro jeho zločiny signifikantní. Za tento čin byl ovšem popraven Alexandr Kravčenko, který se k němu přiznal v důsledku mučení. Čikatilo sice byl jedním z podezřelých, ale jako člen komunistické strany s vysokoškolským titulem a řádným zaměstnáním byl nakonec z kruhu možných pachatelů vyloučen.

Další vraždu spáchal v roce 1981, kdy se pokusil o pohlavní styk s prostitutkou Larisou Tkačenkovou. Nemohl však dosáhnout erekce, lehká děva se mu začala posmívat a proto ji uškrtil. Několik dalších vražd spáchal v roce následujícím. Často čekal na autobusových či vlakových zastávkách, kde se pohybovalo velké množství dětí i žen nevalné pověsti, které chodily se zákazníky souložit nedaleko dopravních stanic, kupříkladu do přilehlých lesíků.

1983 bylo po nálezu šesti mrtvých osob zahájeno intenzivní vyšetřování, kterého se účastnily stovky lidí. Nejvíce nálezů však pocházelo z roku 1984, kdy mohli vyšetřovatelé díky konzervačním schopnostem sněhu a zmrzlé půdy prozkoumat několik těl, která ještě nebyla rozložena. Všechna nesla stejné znaky poškození, mj. odkousnuté bradavky u žen a amputované penisy u chlapců, vypíchnuté oči a někdy odstraněné menší části těl, jako např. oční víčka nebo rty. Kvůli rozdílnosti obětí a patrně i pro neochotu uvěřit, že by v SSSR mohl řádit sériový vrah s tak vysokým počtem obětí, byla tendence vyšetřování pojmout jako pátrání po gangu více pachatelů.

Kvůli vražednému řádění bylo několik lidí neprávem zatčeno, jeden delikvent spáchal v průběhu vyšetřování sebevraždu, stejně jako neznámý mladík, který byl v době, kdy se vyšetřování zaměřovalo na homosexuály, zatčen in flagranti a po výslechu se oběsil v cele předběžného zadržení. Všichni ovšem museli být nakonec propuštěni, protože vraždy pokračovaly.

1984 byl sice Čikatilo odsouzen za jiné přestupky na tři měsíce. V této souvislosti mu byly provedeny krevní testy, které se však neshodovaly se stopami zachycenými na místě vražd. Příčinou tohoto omylu byla velmi pravděpodobně nedbalá práce zaměstnanců laboratoře. Další komplikací bylo, že osoby ve vedoucích pozicích sovětské policie zakazovaly zveřejňovat informace o případu, neboť by tak přiznaly, že masoví vrazi mohou působit i v socialistickém státě.

Po odpykání krátkého trestu si našel práci v Novočerkassku, kde pokračovalo i jeho šílené konání. I proto se stále zintenzivňovalo policejní vyšetřování. Poslední oběť, dvaadvacetiletou Světlanu Korostikovou, zavraždil 6. listopadu 1990. Po tomto činu dokonce policistou v civilu přistižen, jak vychází z lesa, kde k činu došlo. Vymlouval se na to, že sbíral houby, ale byl oblečen příliš formálně a měl u sebe pouze nylonovou sportovní tašku nevhodnou k jím uváděné činnosti. Přesto jej příslušník pouze legitimoval, ale neprohledal, v opačném případě by totiž zjistil, že v oné tašce nesl uřezané prsy výše zmíněné oběti.

Poté, co bylo v lese objeveno tělo, policie na něj zaměřila pozornost a začala ho hlouběji prověřovat. Bylo zjištěno jeho nepřímé spojení s již nejméně jednou v minulosti vykonanou obdobnou vraždou. Proto jej začala policie nepřetržitě sledovat. Poté, co 20. listopadu 1990 opustil byt a opakovaně oslovoval cizí osamělé děti, rozhodla se konat a zatkla jej.

Přesto však měla velmi málo přímých důkazů. Proto se rozhodla namluvit mu, že je nemocný člověk potřebující pomoc, chtěla v něm totiž vzbudit dojem, že nebude za své činy souzen z důvodu šílenství. Nakonec pomohl psychologický profil (tehdy ještě ojedinělý postup) vypracovaný během let honu na tohoto maniaka. Byl natolik přesný, že se Čikatilo údajně po rozhovoru s psychologem rozplakal a přiznal k vraždě 56 lidí.

Soud a trest

Soudní líčení bylo velmi sledované a vstup do síně, v níž proces probíhal, byl povolen jen nejbližším příbuzným obětí. I těch však bylo obrovské množství. Zatímco ve vazbě se choval slušně, při procesu byl hrubý a snažil se vyvolat dojem blázna, mj. ukazoval své genitálie, bez souvislostí vykřikoval, že není homosexuál, případně tvrdil, že je těhotný a kojí. Líčení bylo provázeno hysterickými výpady ze strany příbuzných obětí, zejména ve chvílích, kdy naturalisticky líčil otřesné vraždy a to, jak si po nich vařil jednotlivé části těl.

Vzhledem k reálnému riziku jeho napadení byl po celou dobu soudu uzavřen v kleci a nakonec odsouzen k trestu smrti. Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin (†2007) 4. ledna 1994 zamítl jeho žádost o milost a popraven byl následující měsíc střelou za pravé ucho.

Jeho poslední slova zněla: „Nevystřelte mi mozek z hlavy. Japonci si ho budou chtít koupit!“

Rodina

Čikatilova manželka dodnes tvrdí, že o zvěrských činech svého muže neměla ponětí. Po jeho zatčení si s dětmi změnila příjmení na Odnačeva, jak se jmenovala za svobodna.

Jeho syn Jurij často v médiích prohlašoval, že otec byl nevinný. Stal se údajně obětí komunistického vykonstruovaného honu na pachatele.

Odraz v kultuře

Podle jedné z knih o něm pojednávajících, The Killer Department od Roberta Cullena, byl 1995 natočen film Občan X s Jeffreyem DeMunnem (1947) v hlavní roli.
2004 natočil italský režisér David Grieco (1951) film Evilenko, taktéž jím inspirovaným. Roli vraha v něm ztvárnil Malcolm McDowell (1943).
V dokumentárním filmu Masoví vrazi, Hannibal Lecter – skutečné příběhy z roku 2001 jsou rozebírány motivy chování Johna Wayna Gacyho (†1994), Alberta Fishe (†1936), Jeffreye Dahmera (†1994), Teda Bundyho (†1989) i Čikatila.
Fiktivní příběh, román Dítě číslo 44, inspirovaný sérií vražd spáchaných Čikatilovem, napsal anglický spisovatel Tom Rob Smith (1979). Dle této předlohy byl 2015 natočený stejnojmenný film, jehož režie se ujal Daniel Espinosa (1977), v hlavních rolích s Tomem Hardym (1977), Noomi Rapace (1979), Gary Oldmanem (1958) a Joel Kinnaman (1979).
2015 vznikl americko-český film Ghoul režiséra Petra Jákla (1973).