Trendy tagy Speciál: Hubněte do plavek válka na Ukrajině Svatba Karlose a Lely Agáta Hanychová

Alexandr Grigorjevič Lukašenko, v češtině i Aljaksandr Lukašenka, je od roku 1994 prezidentem Běloruska, označovaným za „posledního diktátora v Evropě“

Narodil se 30. srpna 1954 v běloruském Kopysu (tehdy SSSR).

Kariéra

Ve škole byl problémovým žákem a v době dospívání muselo být jeho chování řešeno ve spolupráci s příslušníky milice.

1975 absolvoval Učitelský ústav na Mogilevské státní univerzitě. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil u sovětské pohraniční stráže jako příslušník Sovětské armády. Působil jako politruk u tankistů, později jako tajemník stranického výboru kolchozu V. I. Lenina (†1924) v Mohylevské oblasti (gubernii) ve východním Bělorusku.

1985 absolvoval Ekonomickou fakultu Běloruské zemědělské akademie s diplomem učitele historie, společenských věd a ekonomie.

Po absolvování vojenské služby (1987) a vstupu do Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) se stal ředitelem sovchozu Goroděc (1987–1994) na východě země.

1991 podporoval puč zosnovaný Gennadijem Janajevem (†2010) proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi (1931). Byl rozhodně proti rozpuštění SSSR, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty západního imperialismu.

V letech 1991–1994 byl poslancem Nejvyššího sovětu. Proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích.

V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti Stanislava Šuškeviče (1934) a Zenona Pazňaka, ve druhém porazil tehdejšího premiéra Vjačeslava Kebiče (†2020). Chudé vrstvy společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem.

1996 prosadil pomocí referenda prodloužení svého funkčního období a rozšíření prezidentských pravomocí. Opětovně byl zvolen i v letech 1996, 2001, 2006, 2010 a 2015. Protestující označující volby za zfalšované byli vždy rozehnáni policií, opoziční aktivisté zatčeni a někteří vězněni.

Pronásledování odpůrců se nevyhýbá ani tamním sportovcům. Např. na olympiádě v Tokiu (kvůli covidu-19 pořádané až v červenci 2021) zažádala atletka Kryscina Cimanouská (1996) o humanitární vízum, její rodina následně z Běloruska uprchla.

Jeho šesté vítězství v srpnu 2020 bylo rovněž velmi kontroverzní. Na rozdíl od předchozích voleb měla jeho oponentka Svjatlana Cichanouská (1982) velkou podporu voličů. Vyhlášení Lukašenka vítězem voleb se ziskem údajně 80 % vyústilo v mohutné demonstrace a stávky po celé zemi.

23. září 2020 bez ohlášení složil přísahu a pokračoval ve výkonu prezidentské funkce. Opozice jeho inauguraci odmítá, jako hlavu státu jej neuznávají mj. USA, Německo, Polsko, ČR, Litva a některé další země.

Je držitelem řady vyznamenání, mj. gruzínského Prezidentského řádu znamenitosti (2013), ruského Řádu Alexandra Něvského (2014) nebo kazachstánského Řádu Nazarbajeva (2019).

Osobní život

Narodil se svobodné matce Jekatěrině Trofimovně Lukašenkové. Totožnost otce není veřejně známa, dle medií byl romské nebo snad židovské národnosti. Sám sebe ovšem označuje za stoprocentního Bělorusa.

1975 se oženil s Galinou Želnerovičovou, v té době učitelkou v mateřské školce, s níž má syny Viktora (1975) a Dmitrije (1980). Po prezidentských volbách 1994 dotyčná zůstala v jejich původním domově ve vsi Ryžkoviči, od té doby se s manželem téměř nevídá.

Po svém zvolení se tak do rezidence nastěhoval jen se svými syny. Den po padesátých narozeninách se mu narodil třetí potomek, tentokrát nemanželský Nikolaj (2004), který jej doprovází i na oficiálních cestách do zahraničí. Jeho matkou má být bývalá Lukašenkova osobní lékařku Irina Abelská.

Roku 2019 jmenoval poslankyní Marii Vasilevičovou (1997), Miss Běloruska 2018 a třetí na Miss Word téhož roku, která se pravidelně objevuje po jeho boku.

Velkou slabost má pro lední hokej. Především jeho zásluhou se v Minsku konalo MS 2014, spolupořadatelství v roce 2021 bylo ovšem Bělorusku odebráno (kvůli porušování lidských práv + pronásledování odpůrců) a odehrálo se tak jen v lotyšské Rize.

Články