Tary a plačící holčička: kauza, která vyrostla jen na emocích internetu. Ti, kterých se to opravdu týká, mají jasno

Pro pochopení celé situace je i důležité vědět, o jakou akci vlastně šlo. Tary Parkour Challenge je aktivní sportovní workshop, kde se Tary potkává se svými fanoušky, kteří zde pod vedením trenérů pilují parkourové skoky, překonávají opičí dráhy a plní různé pohybové challenge či hrají fotbal. Jde o prostředí plné adrenalinu a fyzického výkonu, kde děti dobrovolně cvičí a soutěží – a k tomu únava i emoce neodmyslitelně patří.

Maminka malé účastnice soutěže potvrdila, že video lze zveřejnit a že nerozumí tomu, proč se kolem celé věci vytvořila taková bouře. Holčička svůj sport miluje, sama si účast vybrala a náročné tréninky ji motivují posouvat se dál. Nejde o první ročník soutěže – loni dokonce svou kategorii vyhrála. Sama říká, že chtěla soutěžit i letos a vše dělala dobrovolně. Celá internetová kauza ji proto mrzí, protože její zážitek byl pozitivní a byl by pozitivní i dnes, nebýt lidí, kteří situaci nepochopili a začali ji využívat ke kritice někoho, koho ani neznají.

Tary se k celé věci postavil čelem. Navštívil holčičku i její maminku a společně natočili video, ve kterém vysvětlují pohled všech zúčastněných. Je na něm patrné, že mezi nimi není žádný konflikt, žádný nátlak ani nepochopení. Naopak – holčička Taryho bere jako vzor a podporu. Video je veřejně dostupné a každý, kdo se chce dozvědět pravdu, si jej může pustit. Stačí několik minut, aby člověk pochopil, jak moc se realita liší od rozčílených komentářů anonymů na sociálních sítích.

K situaci se vyjádřil i zkušený trenér mládeže Daniel Rosenbaum, prezident VK volejbal Trox Příbram. Podle něj se svět dětského sportu za posledních 15 let dramaticky změnil. Děti dnes vydrží méně, mají méně trpělivosti a rodiče je často vedou k tomu, že jakýkoli tlak nebo námaha je „špatně“. Rosenbaum upozorňuje, že dětský pláč u tréninku není automaticky známkou selhání trenéra, ale mnohem častěji jde o únavu, frustraci ze sebe sama nebo o přirozené emoce, které ke sportu patří. Sport není jen radost a medaile, ale i slzy, zklamání a překonávání vlastních limitů – a právě to dítě formuje. Trenér je pak často spíše psycholog než jen kouč.

Do veřejného prostoru vstoupila i náhodná maminka – uživatelka, která o situaci napsala osobní článek na portálu Medium. Popisuje své zkušenosti s dětským sportem a poukazuje na to, že dnešní rodiče často přehnaně řeší každý detail a jakákoli větší zátěž je hned interpretována jako „trauma“. Upozorňuje, že opravdová traumata vznikají jinde než na sportovním tréninku a že děti potřebují (a ve skutečnosti i chtějí) překonávat výzvy.

Kauza tak ve výsledku vypovídá mnohem více o stavu dnešních sociálních sítí než o Tarym nebo práci s dětmi. Jeden krátký moment vytržený z kontextu dokázal rozpoutat veřejnou bouři, přestože ti, kterých se to týká, situaci popisují úplně opačně. Holčička chtěla soutěžit, těšila se, dělala to dobrovolně a loni dokonce zvítězila. Maminka nemá s Tarym sebemenší problém. Trenéři situaci považují za naprosto běžnou. A Tary osobně navštívil rodinu, aby vše vysvětlil a podpořil malou sportovkyni.

V době, kdy internet často soudí rychleji, než si kdokoli stačí vysvětlit svou verzi příběhu, je tento případ jasnou ukázkou toho, jak snadno může vzniknout umělá kauza. A zároveň připomíná, že pravdu obvykle nejlépe znají ti, kteří byli doopravdy u toho. V tomto případě je to holčička, její maminka a trenéři – a ti mají jasno. Kauza je nesmysl.

GLOSA: Kotek vládne zábavě. Jeho tempo ale budí otázky