Málokdo si dokázal představit, jaké hrůzy se mohou odehrát v civilizované Evropě a ještě k tomu ne tak dlouho po událostech souvisejících s 2. světovou válkou.

Rozpad Jugoslávie znamenal pro Balkán tragédii. Slovinci povstali proti Srbům, posléze se k nim přidali také Chorvati a následně se vzbouřili Srbové v Chorvatsku. Odtrhla se Makedonie, vznikla Bosna a Hercegovina, ze které se vyčlenila část obývaná Srby a část Chorvaty. V Bosně žily mezi Srby a Chorvaty téměř 2 miliony muslimů a tamní situace byla nejsložitější. Válka na sebe nenechala dlouho čekat.

Ospalé lázeňské město

Srebrenica, nacházející se na východě území, bylo poklidné lázeňské město. Nikoho by před válkou nenapadlo, jaké hrůzy se v něm odehrají. V Srebrenici žili tři čtvrtiny muslimů, které se následně srbská strana rozhodla odstranit.

Nizozemská pomoc nevychází

Začne tedy vojenské obléhání, které trvá dlouhé tři roky, během nichž probíhá oboustranné násilné vraždění. Do Srebrenice prchá mnoho muslimů z okolí. OSN vyhlásí Srebrenicu za tzv. bezpečnou zónu, do níž se vypraví několik stovek nizozemských vojáků, kteří mají v místě udržet pořádek. Holanďané ale nemají dostatečné bojové vybavení a muslimové, kteří se radovali z příchodu pomoci, začínají mít strach.

Pomoc nepřichází

Ratko Mladič, velitel Srbů, nařídí 8. července 1995 útok na Srebrenicu. Srbské jednotky téměř bez boje postupují vpřed a zajmou několik desítek nizozemských vojáků. Velitel Holanďanů Karremans žádá OSN o leteckou podporu – přes prvotní výmluvy vedení vzkazuje, že posily přiletí druhý den ráno. Po poledni nakonec přiletí dva stroje, které shodí dvě bomby a rozčilený Mladič oznamuje, že při dalším útoku popraví zajatce. Vyděšení muslimové se rozhodnou opustit město a vydat se na nejbližší muslimské území. Ženy a děti by dlouhou cestu nezvládly, a tak míří na nedalekou holandskou základnu do Potočari, kam se vejde zhruba kolem pěti tisíc lidí. Zbylých dvacet tisíc lidí musí čekat za branami.

Krvavý masakr

Mladič obsazuje město a míří k holandské základně. Tváří se mile, uprchlíkům tvrdí, že se jim nic nestane, dětem dokonce rozdává sladkosti. Druhý den přijedou k základně autobusy, do nichž smějí nastoupit jen ženy a děti. Muži starší patnácti let jsou odvedeni do místních budov s tím, že je budou Srbové vyslýchat. Ve skutečnosti jich ale několik desítek popraví a další, společně s pochytanými uprchlíky, mezi nimiž jsou i ženy a děti, nechají rozvézt do okolních továren a škol. Všichni jsou nemilosrdně zabiti.

Během dalších dnů jsou Nizozemci, kteří o masakru nic netuší, propuštěni a mohou opustit základnu. Více než měsíc poté jsou pak na přilehlém území objeveny obří masové hroby, v nichž bylo nalezeno více než 8 tisíc mrtvých – mužů, žen i dětí. Na místa tragických událostí se doposud vydávají muslimské ženy uctít památku zesnulých. Mladiče za zločin proti lidskosti poslal mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii před rokem na doživotí do vězení. Životy tisíců nevinných lidí to ale bohužel nevrátí.