V předlistopadovém období v Československu to milovníci vína neměli vůbec jednoduché. V socialistických prodejnách velký výběr tohoto lahodného moku nebyl, a tak mnozí museli za kvalitou dojíždět na Moravu nebo na Slovensko.

Vína, která se dávala do “sedmiček”, byla odrůdová, takže chutnala lépe. Ta v litrových lahvích valnou kvalitu neměla – většinou šlo o vína z dovozu, která byla značně doslazovaná. Přírodní sušší víno byste tehdy v litrových láhvích nenašli – nebyl o ně zájem.

Jedním z nejkvalitnějších vín byl za minulého režimu sekt Chateau Bzenec, který ve své době stál zhruba 45 korun. Naopak mezi nejlevnější vína patřil například Moravský kvítek a druhým nejprodávanějším vínem v Československu byl Ostravský kahan. Nejsladším vínem na trhu s 12 až 15 gramy cukru v litru byl Pražský výběr.

S přibývajícími roky se začala vyrábět i takzvaná známková vína, mezi která patřil například Dačického pohár, Pražský sklepmistr, Bušek z Velhartic, Pierot či Radyňský kastelán.

Pakliže se vinařům podařilo udělat dobré víno, bylo téměř jisté, že k běžnému spotřebiteli nedoputuje. Jeho cesta vedla na ÚV KSČ, odtamtud mířilo na kraj, na ministerstvo zemědělství a na výstavu. Co zůstalo, to většinou vypili či rozkradli zaměstnanci, a zbytek nešel do obchodů, ale do muzeálního archivu.

Prahy bylo do moravských sklepů daleko, a tak se v hlavním městě popíjelo zejména víno z Nuslí. V roce 1970 ale přišla změna – JZD Blatnička totiž v centru otevřelo vinárnu, která slavila velký úspěch. Velkým rozdílem, který Blatničku odlišoval od jiných podniků, bylo to, že se v ní prodávalo sudové víno přímo od pěstitele. Největší ohlas měl takzvaný Růžák, tedy růžové víno míchané s červeným, Müller Thurgau či Vavřinec. K návštěvníkům této vyhlášené vinárny patřili studenti, umělci i státní pohlaváři, kteří si místní pitivo pochvalovali. A co vy? Vzpomínáte si ještě na socialistická vína? A byli jste spokojeni s jejich chutí?