Éra Beatles, kdy v západních zemích dlouhé háro frčelo, a nosil ho tam téměř každý slavný rocker, se v socialistickém Československu nesla v duchu represí. Máničky to tehdy u nás neměly ani trochu jednoduché. Bolševik považoval dlouhé vlasy za projev odporu k socialistickému zřízení a podle toho se také choval.

Máničky vyhazovali z kin, divadel, restaurací i tramvají. Už v roce 1966 vyšla vyhláška, ve které stálo, že každý dlouhovlasý muž svou přítomností způsobuje znečištění veřejného místa. Ale tím to zdaleka nekončilo. Dlouhé vlasy v řadě případů znamenaly vyhazov ze školy i ze zaměstnání. Policie máničky zatýkala, aby jim pak příslušníci VB stříhali vlasy.

Pražské jaro na malou chvíli uvolnilo svázané poměry, a tak se dlouhým vlasům najednou nebránily ani celebrity. Háro si nechali narůst třeba Karel Gott, Václav Neckář nebo Jiří Korn. Jenomže vzápětí nastoupila normalizace a druhou vlnu honu na máničky už pocítili i populární umělci.

Vedení televize roku 1970 rozhodlo, že hvězdy s dlouhými vlasy nesmějí na obrazovku. Karel Gott zvládl vzdorovat tři dny, než se vypravil k holiči. Byl natolik otráven, že v roce 1971 dlouho otálel s návratem ze zahraničí. Jeho otce dokonce kvůli tomu vyslýchali estébáci.

Komunističtí mudrcové nepochopitelné snažení o vymýcení dlouhých vlasů nakonec vzdali. Se začátkem konce režimu už se háro stávalo stále častějším zjevem. Třeba Pavol Habera už tlak ze strany režimu řešit vůbec nemusel. Stejně na tom byl i Peter Nagy. Místo esenbáků je naháněly poblázněné fanynky.