Skok autem z obrovské výšky na vlastní kůži! To musíte vidět! Záběry z kabiny auta jen pro otrlé!

FMX Gladiator Games 2014! Nepopsatelná akce neuvěřitelných skoků a adrenalinová show. Jestliže se vám tají dech při pohledu na akrobatické kousky malých Číňánků, kteří v cirkuse skáčou hola hop s naprostou přesností, zde byste umřeli strachem. Strachem, který vyvolává naprostý obdiv a respekt. Respekt, který si všichni jezdci této show zaslouží až do poslední kapky velkého poháru nebezpečí.

Jestliže byla v aréně cítit vůně spáleného benzinu a sjetých gum, nelze popsat všudypřítomný pach napětí a vyslyšené modlitby diváků směrem k nebojácným jezdcům. Světová esa motokrosového světa předvedla pekelnou show v pražské O2 areně. Ale jak jsem to vnímala já coby spolujezdec bláznivého Marka Rejmana v Mini autě ve výšce 12 metrů kdesi uprostřed arény za přítomnosti 15 tisíc diváků nedýchajících a svírajících kapesníčky?

Při pohledu na zem jsem paralelně viděla, jak se mi na hrudi zvedá tričko - bijící srdce na poplach. Svět se mi zúžil jen na tři objekty - já, Marek a rampa. Jen my tři. Již na ranní generálce jsem se seznámila s rampou, políbila auto, vyšlápla si doskok a zkontrolovala výšku. Blbost, tady se nedalo nic kontrolovat, jen jsem aspoň zjistila, čemu že jsem se to upsala - ďáblu, tedy Markovi. Omyl! Upsala jsem se naprosto skvělému zážitku, posunutí hranice mého vnímání světa. Asi nemusím říkat, že jsem za celý den snědla jednu tyčinku, ale za to záchod navštívila vícekrát. Nicméně když nastane hodina H, váš svět se minimalizuje jen na jeden jediný bod - nijak netrénovaný a naprosto amatérský skok autem. Zpětně vnímám, že s blížícím se skokem má nervozita opadala a já jsem se těšila, neboť jsem si uvědomovala, že jsem "pouhý" spolujezdec.

Marek Rejman, pro mnohé blázen, pro mne člověk, který ví, co a proč to dělá. Člověk, který si zaslouží respekt. Respekt skákajícího blázna, ale také otce této freestyle show. Z neznámého člověka se rázem stal člověk patřící do mého života (opravdu jsem bezmyšlenkovitě svěřila do cizích rukou své mládí, ale hlavně život? Ano!). Já jsem však dostala úkol - hlásit rychlost a sledovat, zda jedeme v požadovaném limitu, tedy 48-52 km/hod. Jet pomaleji - nedoskočíme, jet rychleji - přeskočíme doskok. Tato vlastně malá funkce mi pomohla zbavit se nervozity a strachu.

Zkontrolovat helmu, nákrčník, správné vypodložení molitanu pod zadkem a upevnění čtyřbodového pásu. Když sedáte do auta a slyšíte randál aplausu a hec vyprodané arény, dostanete naprosto nepopsatelný pocit. Uvědomíte si, že už není cesta zpět, ale hlavně že se už neskutečně těšíte na tu nejistotu, co přijde.

Tunel. Takový ten tunel, co vidí jezdci F1 při maximálním soustředění na trať. Až teď chápu, jak taková černočerná tma vypadá. Pohled k nebesům, modlitba a pak už nic. Nic, co bych uměla popsat. Zahvízdání kol, rampa z 50 metrů, 30, 10 a volný let. V pudu sebezáchovy jsem na chvíli zavřela oči (díky bohu, že jsem neřídila), ale pak mi došlo, že tohle bych si měla sakra užít!

Let volným pádem, střecha arény, skyboxy, diváci, černá podlaha. V tu chvíli jsem netušila, zda letíme správně, či špatně, zda jsme to přeskočili, či letíme do pekel. Tvrdý náraz, pozastavení srdce a dojezd na plochu, tolik endorfinu mi nevyplavalo ani při koupi první kabelky Prada. Naprosto skvělý pocit a hlavně nervové uvolnění. Podívala jsem se na Marka a věděla jsem, že tentokrát nás freestylový bůh měl opravdu rád.

Jelikož jsme zaparkovali opravdu na zrcátka mezi konstrukci, nemohla jsem hned vylézt a v mikrosekundách před vystoupením jsem si uvědomila, že jsme to dali! Vylezla jsem z auta, slyšela své jméno a viděla šťastný pohled Marka. Takhle že se nějak cítili gladiátoři ve starém Římě? Ano? Pak bych do toho šla znovu! Jestliže si v divadle užívám závěrečnou děkovačku, toto bylo naprosté šílenství. Šílenství v podobě vnitřního klidu. Se všemi jezdci si stoupnete doprostřed arény, na doskokový můstek, otočíte se o 360 stupňů a cítíte pohled jásajících diváků. Zážitek, který budu dětem líčit místo pohádek před spaním, ale o to hlubší pocit, že jsem překonala své vnitřní hranice.

Vytetované pásy na ramenou, obražený krk a totální vyčerpání, tak jsem se v neděli cítila. Po zhlédnutí našeho skoku jsem si uvědomila, co vše se mohlo stát. Ale jak říkala moje babička, kdo se bojí, se*e v síni. Život je o výzvách, překonávání sama sebe a riskování. Takže co bude příště? Šéf v eXtra mi řekl, že příště bych měla skákat ve spodním prádle na střeše auta, ale nebyl by lepší třeba skok autem z lyžařského můstku v Harrachově? Ne, nedělám si srandu!

Takže živá a zdráva děkuji bohu a mamince, že jsem magor po ní. Markovi, že se nebál posadit si do auta bláznivou bloncku, a eXtra, díky kterému jsem si do auta mohla sednout.

Peace, love and live on 100 %! Život je jen jeden!

A vlastně ještě jedna věc. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Tady, skoro v pos*aném stavu, před i po skoku na mě dýchla rodinná atmosféra FMX Gladiator Games. Motokrosaři na efekt skákali v jeden čas s námi. Ale nikdo z nich nepředváděl machrovinky, ale sledoval nás, zda vůbec tu šílenou díru mezi rampou a doskokem přeletíme. Martin Koreň se při tréninku nehezky rozsekal, ale show odjel i se zaledovanými kotníky a ještě mi dodal odvahu, že pády, smůlu a bolest už za nás ten den vybral. Teprve patnáctiletý jezdec Máťa Česák mě nasoukal do svého nákrčníku a já si v tu chvíli připadala spíše jako jeho dcera než nebojácná pařmenka. To jsou ty nejdražší okamžiky v životě, i když… Ano, nákupy v Pařížské budou jistě také stát za to!

Jestliže hledáte nový start ve vašem životě, běžte si skočit! Toto je naprostá pecka. :-)

+ Dalších 6 fotografií

Bartošová brala úspěchy jako samozřejmost, svou slávu ale neustála, tvrdí její první manažer. Showbyznys ji semlel