V dobách padesátých let, která se nesla ve znamení pracujících žen a budování pětiletky, nebylo podle režimu kosmetiky potřeba. Ženy se měly spokojit se základní hygienickou výbavou, kterou představovalo mýdlo, pasta a zubní kartáček. Jenže některé dámy se toužily přiblížit vzhledu hvězd ze západních magazínů, a tak jim nezbylo nic jiného než improvizovat.

Mnohé z žen, které neměly k dispozici tužku na oči či obočí, sahaly po sirce, která barvila podobně. Místo laku na vlasu používaly cukrovou vodu či pivo. Kosmetických přípravků bylo pramálo a dámy musely myslet kreativně.

Šedesátá léta přinesla vlnu výraznějšího líčení – ženy si výrazněji malovaly oči, nosil se make-up a vyčesané drdoly. Ovšem líčidel bylo na trhu stále velmi málo. Jedním z výrobců dekorativní kosmetiky u nás byl Dermacol, jinak se k nám dostávaly produkty například z Polska či z Maďarska.

Produktem, který u nás také nebyl běžně k dostání, byl deodorant. Místo něj lidé používali mýdla, jejichž nabídka taktéž nebyla nikterak široká. Obyčejná mýdla se dala sehnat za tři koruny, ta lepší za sedm a luxusní až za osmnáct korun. Pověstnými mýdly bylo například Jaro, Šeřík či Olimon. Dávala se do prádla nebo také sloužila jako dárek.

Období socialismu vůním moc nepřálo a ženy se musely spokojit s místní produkcí, jejíž vrcholem byly Živé květy – lahvička s usušenou větvičkou zalitou zvláštně páchnoucím roztokem, nejčastěji připomínajícím vůni levandule. Na trhu se objevovaly i vůně z dalších socialistickým zemí, například kolínská Duch Moskvy, jejíž lahvička připomínala dědu Mráze, trpaslíka nebo sněhuláka. Kdo chtěl kvalitnější vůni, musel do Tuzexu.

Stálicí na krémovém nebi v Československu byly krémy z Ústavu lékařské kosmetiky v Praze. Mnozí ale pochopitelně používali Indulonu či Niveu. Ta byla ale obtížně k sehnání.

Mužům slovo kosmetika moc neříkalo. Kromě holení žádný další rituál neměli. Po holení používali Pitralon, který byl znám svým nezaměnitelným aroma. A na jaké kosmetické výrobky z období před rokem 1989 vzpomínáte vy?