Rozloučení s tělem režiséra Hanuše: Obermaierová mu krátce po smrti přinesla černý dort a vyprávěla mu legrace

Odchod režiséra Jaroslava Hanuše (†70), který stál například za legendárním seriálem Život na zámku, ale i za dalšími čtrnácti stovkami pořadů, zarmoutil spoustu lidí. Útěchu jim může dát manželka zesnulého, spisovatelka Klára Gočárová (59), která o manželovi mluví vroucně, láskyplně a osvěžujícím způsobem velmi otevřeně. Co eXtra.cz řekla a jak se s jeho ostatky pár hodin po smrti rozloučila herečka Jaroslava Obermaierová (75)?

Proud slov vdovy Kláry Gočárové jsme zaznamenali tak, jak jí během našeho hodinového povídání přicházela na mysl. O manželovi by mohla vyprávět celé dny a týdny. Také nejen o životě s ním vydala knížku Učitelčin snář aneb Život na z(n)ámku.

Úmrtí

Zemřel režisér (†70) seriálu Život na zámku. Jeho žena přišla o obě nohy

Jaroslav Hanuš: Rozloučení s přáteli

„Setkání s přáteli (pár hodin po úmrtí Jaroslava Hanuše – pozn. red.) bylo krásné. Jaroušek opravdu vypadal nádherně. Někdo z toho měl strach. Někteří lidé se bojí setkání s mrtvým, ale známe to už z Babičky Boženy Němcové a jiných knih. Dřív lidi nedávali do špitálu.

Přišli například kamarádi, kteří s ním bojovali za zachování posledního kousku zdejší přírody. Jmenuje se Chlum, jsou tam žabičky a kluci mu slíbili, že ten boj dotáhnou do konce. I lidé z ochotnického spolku, s kterými zkoušel, mu slíbili, že všechnu práci dodělají.“

Slza ještě neukápla

„Je to hrozně zvláštní, ale já ve čtvrtek (kdy režisér zemřel – pozn. red.) neuronila ani slzu. Stesk určitě ještě přijde. Ale jak jsem kolem sebe měla včera pořád lidi, tak jsem neměla čas na to myslet. Hladili ho, někdo se u něj modlil, někdo mu udělal křížek, někdo ho i políbil. Bylo to tu jako v kapli. Nádherné.

Přišla taky kamarádka Jaroslava Obermaierová. Byla skvělá. Přinesla černý dort a byla s ní strašná prča. Byla hrozně vtipná, i Jardovi říkala nějaké srandičky. Patřila k těm, kteří se nebojí mrtvých. Však už je to tělo bez duše.“

ROZHOVOR

Zakázala jsem mu dál žít. Žena režiséra Života na zámku Jaroslava Hanuše o metastázích, morfiu a posledních chvílích

Stihli se rozloučit

„Asi čtyři dny před smrtí byl v nemocnici a to mi napsal esemesku. A to byl od něj hrdinský čin. Nenáviděl psaní zpráv, e-mailů, čehokoli. V té esemesce stálo něco jako ‚Miláčku, můj hlas by se ti nelíbil, tak ti píšu, že tě miluju‘. Já jeho sexy hlas milovala, měl ho neuvěřitelný.

Asi tři dny před smrtí se vrátil domů. Den před jeho odchodem jsme po svém ještě komunikovali, dával mi najevo, že mě má rád, ale to jsem spíš vycítila, než že by toho byl ještě schopný.

Dávala jsem mu také víno z úst do úst. Doktor mi říkal, že když bude mít chuť na vizoura, ať mu dám trochu pod jazyk. Když bude mít chuť si zakouřit, cokoli, ať mu to dám. Tělo je na to zvyklé. Ale nechtěl vlastně už nic.“

Poslední chvíle Jaroslava Hanuše

„Bála jsem se, že propásnu jeho odchod. Seděli jsme u něj a syn Pepa mi najednou říká: ‚Mami, on snad nedejchá…‘ Vůbec to ale nebylo tak, že by se zpomaloval dech. Najednou vypustil duši. Ale vlastně nevíme jak. Zavolali jsme koronera, pak přišla naše kamarádka, která nám pomohla ho umýt a obléct, jak to bývalo na Starém bělidle.

A i když jsem velká milovnice knih, vytrhla jsem mu z Kašparovy Babičky ilustraci hlavní postavy, u níž bylo napsané ‚Jarouškovi, maminka a tatínek k šestým narozeninám‘. Miloval ji, vždy před Vánoci si začal číst Babičku. Na druhou stranu jsem mu taky napsala vzkaz a dala jsem mu to do kapsičky.

OSUD

Vdova zesnulého režiséra Hanuše hořce vzpomíná: V televizi se na něj vykašlali

Pohřební služba si ho odvezla v pět. Umřel ve tři ráno, pak jsme ho načančali, oholili a navoněli, aby byl hezounký, a jako v židovské tradici, když se setmělo a končil den, tak ho odvezli.“

Těžké i radostné soužití

„Co si budeme povídat, život s ním byl hodně, hodně těžký. Ale zároveň strašně radostný.

Zažila jsem Jarouška v různých situacích. Třeba když jsem kolem něj běhala po jeho bypassu. Dělala jsem mu třeba lososa v páře s dušenou mrkví, a to mi hodil na hlavu, že takové blivajzy nebude žrát. (směje se) Teď na konci to pro mě byla trošku taková pomsta. Nemohl nic dělat a já ho mohla jen čistě milovat a opečovávat. (směje se)

V posledních letech býval hodně nepříjemný. Už od rána byl zpruzený. Myslím si ale, že to dělala jeho játra. Bylo mu zle. Býval velký optimista, ale tohle pro něj bylo těžké. Měl něco jako ‚předcirhózu jater֥‘. Nechci to moc rozebírat, je to příliš intimní, ale staré národy věřily, že v játrech sídlí duše. A když se tělo přetoxikuje, mysl zešílí. A když jste pořád kvůli zdraví otrávený, tak prostě nemůžete mít dobrou náladu.“

Vzpomínky lidí

„Byla jsem nadšená z toho, kolik lidí si na něj vzpomnělo. Ještě že to kluk sám od sebe dal do ČTK. Je dobře, že se o něm mluví. Říkala jsem si, že po Jarouškovi ani pes neštěkne. Byl to dříč na poli umění. Dělal to hrozně rád, s láskou a úžasným darem pro legraci. Ale nepsalo se o něm tolik. Takže nyní za něj prožívám radost, že je tolik lidí, kteří ho ctili.“

+ Další fotografie

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní