RECENZE: Zakletá jeskyně je nablýskaná pohádka, která ale obsahem padá do průměru
Pohádkový svět se dočkal čerstvého příspěvku v podobě snímku Zakletá jeskyně. Režisérka Mariana Solčanská se přitom nijak netajila tím, že touží natočit film, který nezapadne do šedi skomírajícího žánru. Povedlo se jí to však jen napůl.
Často opakuji, že pohádka je několik let mrtvým žánrem. Sice se ho čas od času pokusí resuscitovat nějaká ta ojedinělá vlaštovka, jaro s ní ale nikdy nepřišlo, a tak v posledních letech sledujeme jeden průměr za druhým. Přesně tomu se chtěla vyhnout i slovenská režisérka Mariana Solčanská se svou pohádkou Zakletá jeskyně. Ta vypráví o dvou princích bojujících mezi sebou o korunu, chladné královně maceše a dvou půvabných sestrách, z nichž jedna je pro svou chamtivost zakleta.
Už z toho možná poznáte, že tvůrci se snaží honit víc zajíců najednou, byť ústředním motivem je chamtivost, která propojuje většinu postav. Scénář řeší vztah princů vůči sobě, vůči dvěma sestrám a naopak, přičemž každé postavě se snaží dát nějaký prostor, a to včetně těch vedlejších. Bohužel to trochu působí jako těžkopádný guláš. Není náhodou, že prakticky jediné pohádky, které v posledních letech zazářily, jsou dva díly Anděl Páně, které oplývají svou lehkostí, přímočarostí a vývojem postav.
Dialogy trhají uši
Přitom právě onen vývoj Zakleté jeskyni chybí nejvíce. Arogantní princové prahnoucí po koruně jsou nesnesitelní po většinu filmu, protože jejich vývoj stagnuje a proměna přijde náhle, jakoby lusknutím prstů. Z čeho se ponaučili? Jak k tomu došli? Tyto otázky Solčanskou jako scenáristku příliš netrápily. Přitom právě ponaučení je jedním ze základních kamenů pohádek.
Že slovenská režisérka není zrovna nejsilnější v psaní scénářů, nedokazují jen nesmysly, jako když jde princ na lov divoké zvěře s mečem, ale také repliky a dialogy mezi jednotlivými postavami. V některých místech to doslova trhá uši a vůbec to nepůsobí, jako by to říkali skuteční lidé při smyslech. Skoro jako by se význam odpovědi na otázku ztratil někde v dabingu. Ano, část herců je předabovaná, protože jde o Slováky, a bohužel to je místy znát.
Kulisy z Witchera
Abych ale jenom nehanil, musím vyzdvihnout několik věcí, především pak výpravu. Ta je opravdu pompézní a pohádka za to vděčí především krásným slovenským horám i českým hradům. Režisérka si dala záležet a každou lokaci volila s maximálním smyslem pro detail. I díky tomu má film spoustu krásných záběrů. Mimochodem, při natáčení využili i kulis, které byly postaveny pro netflixovského Witchera.
Na estetice přidávají i kostýmy, jež nepůsobí lacině jako v mnoha jiných pohádkách. O něco horší to bylo s herci, kteří ony kostýmy nosili. Z kladných postav se žádný zázrak nenašel, čemuž rozhodně nepomohly hloupé repliky, a jediný opravdu povedený výkon podal Karel Dobrý v roli slizkého záporáka. Naopak Táně Pauhofové postava zlé královny příliš nesedla a pro svou něžnou tvář mi spíš připadala jako castingový omyl.
Celkově jsem se tak dočkal dalšího rozpačitého počinu, který zachraňuje především vizuál. Nepochybuji o tom, že dětem se bude pohádka líbit, rodiče ji ale velmi rychle zapomenou a trochu se bojím, že i jejich ratolesti. Na jednu stranu je hezké, že se režisérka snaží razit jinou cestu, na druhou stranu historie už ukázala, že v případě pohádek to nedopadá dobře. Zakletá jeskyně to ostatně potvrdila...
Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní
Související články
Ondřej Soukup promluvil o náročné spolupráci se zesnulým Jakubiskem. Bylo to strašný, stejně by všechno nejradši předělal, tvrdí
Zajímavosti z pohádky Zakletá jeskyně: Diváky nenadchla a jejich oko nepotěšila
RECENZE: Smrtelné zlo: Probuzení je povedeným vzkříšením prachem zapadané značky
Zakletá jeskyně u diváků příliš nezabodovala. Kopíruje klasiky, píšou
RECENZE: Noví Tři mušketýři oživují skomírající klasiku. Romantickému dobrodružství je konec
RECENZE: Krakonošovo tajemství je příjemným překvapením. Mezi nejlepší pohádky se ale opět nezařadí
