RECENZE: Norskou Popelku sráží hloupé přehrávání. Film zachraňuje krásná Astrid

Při novinářské projekci pohádky Tři přání pro Popelku byl před samotným filmem přehrán vzkaz režisérky norského snímku Cecilie A. Mosli, která se přiznala, že už odmala zbožňuje pohádku, kterou v roce 1973 natočil Václav Vorlíček. Mosli řekla, že vždy obdivovala krásu i odvahu Popelky, již nezapomenutelně ztvárnila Libuše Šafránková. Pro norskou režisérku tak byl remake Tří oříšků vysněným projektem, kterým chtěla vzdát poctu české verzi.

pohádka

Rozruch kolem nové Popelky kvůli cenzuře mužského polibku. Existují 2 verze pohádky

Norský divák nejspíš řekne, že Mosli svůj cíl naplnila, horší to ale bude s Čechy, pro něž je Vorlíčkova verze prakticky nedotknutelným klenotem. Obzvlášť těžké je se od tohoto pocitu oprostit, když nová Popelka prakticky totožně kopíruje tu z roku 1973. Příběhově tak vlastně zejména českému divákovi nepřináší nic nového a už vůbec nečekaného. Přesto by byla škoda nad novou verzí ohrnovat nos.

Dechberoucí záběry

Ohromným plusem filmu, z čehož také přiznaně těží, jsou zasněžené norské kulisy. Dlouhé záběry na nedotčenou krajinu dodávají filmu tolik důležitou pohádkovost a celkově je vizuál vybroušený. Až si občas člověk řekne, kam se hrabe Disney. Když už je řeč o krásách, nelze nezmínit hlavní hvězdu filmu Astrid Smeplass, která v roli Popelky jen září. Nemá cenu ji srovnávat s Libuší Šafránkovou, to by byla škoda. Obě Popelky jsou krásné, každá ale jinak. Nutno ale říct, že Astrid svou roli zvládla bravurně a svým úsměvem si podmaní nejednoho diváka.

O něco horší už je to s princem, kterého ztvárnil herec Cengiz Al. Jeho obsazení působí na první pohled jako castingový omyl a ne jako někdo, pro koho by se každé dívce v království podlamovala kolena. Nakonec je ale třeba říct, že Cengiz Al zvládl svou roli se ctí. Chemie s Popelkou funguje a naivní zamilovanost mu divák i věří, až na to, že občas zbytečně přehrává, zejména v blízkosti svých dvou kumpánů.

Promarněný konec

Kdo to ale s přehráváním vyloženě přehání, je Popelčina macecha s dcerou Dorou. Když si člověk vzpomene, jak své role ve Vorlíčkově verzi zahrály Carola Braunbock a Dana Hlaváčová, vybaví si, jak zvládly být diváky nenáviděné, aniž by hloupě přehrávaly. V jednoduchosti je síla. Další do očí bijící věcí jsou šílené kostýmy dvou antagonistek, zejména pak účesy. V porovnání s ostatními působí až nechtěně ohavně a je vidět, že maskéři čerpali inspiraci v zámořských pohádkách.

VIDEO

Norové konečně ukázali novodobou Popelku s dabingem! Reakce Čechů jsou hodně smíšené

Celkově ale film jako celek funguje, ostatně příběh je otestovaný a scenaristé tak neměli moc práce. Když už se v závěru nebáli uhnout od původní verze z pera Františka Pavlíčka, vyloženě se jim to nepovedlo. Přitom nápad s posledním oříškem byl chytrý, ale byl nešikovně zazděn potřebou po zdramatizování finálních momentů, opět po vzoru amerických filmů. Dospělému divákovi tak zůstane v puse akorát zvláštní pachuť. A rozhodně s tím nemá co dělat polibek dvou princových kumpánů, který je spíš komický než násilný, jak se řada lidí obávala. Zbytečné kontroverze ale v českých divácích jistě způsobí ještě dost.

+ Dalších 6 fotografií

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní