RECENZE: Elvis je energickou poctou králi rock 'n' rollu. Snímek ale trestuhodně opomíjí kontroverze
S hudebně laděnými životopisnými filmy se roztrhl pytel, a tak se do kin přiřítil i samotný král rock 'n' rollu. Snímek Elvis víceméně úspěšně mapuje zásadní momenty zpěvákovy krátké, avšak nesmírně bohaté kariéry a zaměřuje se zejména na jeho vztah s kontroverzním manažerem, plukovníkem Tomem Parkerem. Energické drama plné nezapomenutelné hudby a skvělých hereckých výkonů ukazuje vrcholy i pády Elvise Presleyho, přesto se film nevyhnul nešvaru hudebních životopisů. Hlavního protagonistu popisuje příliš růžově...
Bohemian Rhapsody v roce 2018 ukázalo, že diváci stojí o životopisné snímky legendárních kapel či zpěváků. Následný Rocketman o Eltonu Johnovi nebo Hnüs o skupině Mötley Crüe to jen dokazují, tudíž bylo jen otázkou času, než se zpracování dočká i samotný král rock 'n' rollu Elvis Presley. To opravdu přišlo a nutno podotknout, že snímek Elvis je skutečnou poctou hudebnímu průkopníkovi, jehož milovaly davy lidí po celém světě.
Hanks se zaskvěl jako slizoun
Režisér a scenárista Baz Luhrmann (Velký Gatsby, Moulin Rouge!) se rozhodl pro vyprávění z pohledu plukovníka Toma Parkera, tedy muže, který Presleyho víceméně objevil a více než dvacet let ho exkluzivně zastupoval jako manažer. Právě kolem jeho vztahu s hudební ikonou se víceméně celý příběh točí, což je s ohledem na skutečnost logické. Parker totiž zpěvákovi svým způsobem zastupoval otce, na druhou stranu ho odíral, jak jen mohl, a nakonec byl i usvědčen z toho, že ho zneužíval, když si za své služby účtoval polovinu Presleyho příjmů. Jak je patrné, oba pojil hodně složitý vztah.
Plukovník Parker je tedy právem stavěn do role záporáka a slizkého manipulátora, který bez skrupulí ždíme svého svěřence do poslední vindry i dechu. Role se ujal tradičně vynikající Tom Hanks a nutno uznat, že i díky němu je postava tak věrohodně odpudivá, byť leckdo může bojovat s tím, že herecká legenda se v maskérně proměnila k nepoznání. Právě specifický vzhled ale dodává Parkerovi na slizkosti, jen si na to člověk musí zvyknout, protože jde přece jen o netradiční pohled.
Butler největším překvapením
Hankse přesto tak trochu nečekaně zastínil Austin Butler v roli samotného Elvise. Kdo herce zná, například ze seriálu Shannara Chronicles z roku 2016, nebude věřit vlastním očím. Je vidět, že Butler ušel kus cesty od toporného dřeva, kterému divák neuvěří sebemenší emoci, až k prvotřídnímu herci. Do role se doslova vžil a věrohodně prodává štěstí, smutek i euforii, kterou byl hudebník na pódiu tolik proslulý. Klobouk dolů, sledovat ho při jednotlivých vystoupeních, z nichž doslova prýštila energie, byla radost. Až je škoda, že je tvůrci často narušují extrémně zběsilým střihem.
Chvílemi jsem měl dojem, že sleduji film od Michaela Baye na koksu. Režisér akčních bijáků je totiž proslulý svým šíleným střihem a právě ten je k vidění i v první půli Elvise. Není to však myšleno v tom dobrém smyslu. Divák rázem ztrácí přehled o situacích, Luhrman skáče z místa na místo a ještě k tomu využívá speciálních efektů jako o život. Přitom absolutně necitelně. Rádoby umělecky se pak snaží vkládat do scén novinové titulky a nebojí se uchýlit ke komiksovému fontu, dokonce jednu scénu pomocí komiksu i vypráví.
Tvůrci se báli jít do hloubky
Přitom ve druhé, vážnější polovině filmu, nic takového není. Možná i proto jsem si ji jako divák užil mnohem víc a je velká škoda, že takový není celý snímek, protože první polovina má po příběhové stránce rozhodně co nabídnout. Elvis totiž vyrůstal mezi Afroameričany a je to jejich hudba, kterou si osvojil a díky níž se stal průkopníkem. Také za to byl v rasistické Americe perzekvován. Už to je samo o sobě hluboké téma, stejně jako nepříliš zdravý vztah hudebníka s jeho matkou. Jenže byť obojímu se tvůrci věnují, klouzají jen po povrchu, bojí se jít hloubky.
Stejně jako v otázce drog. Elvis, ať byl jakkoli božský, byl feťákem. Jeho energická představení vyžadovala něco na povzbuzení, následně potřeboval zase něco na uklidnění. Byly to právě drogy, které ho v pouhých 42 letech dostihly a v kombinaci s vyčerpáním mu přivodily fatální infarkt. Drogy jsou špatné, ano. Jenže to neznamená, že se jim tvůrci musí ve snímku vyhýbat. V celém filmu se silné závislosti věnují až ke konci, místo toho, aby ukázali, jak pilulky Elvise ničily po celou kariéru a co pod jejich vlivem prováděl. Ostatně kontroverzní momenty podobně opomněli i tvůrci Bohemian Rhapsody a stejně jako tomu bylo u Freddieho Mercuryho, i Elvise vyobrazili v co nejlepším světle.
Sázka na pozlátko a skvělou hudbu
Luhrmann divákům předkládá spíš pohádku s nevyhnutelně nešťastným koncem než čistokrevné drama. Ačkoli jde o nepochybně skvělý a především poutavý film, mohl být i ještě lepší. Režisér totiž spíš než na emoce sází víc na pozlátko a energii, k čemuž hudební životopisné filmy tak trochu svádějí. Neviním ho, užil jsem si každé zpěvákovo vystoupení a zejména legendární songy, které jsou mi blízké, ačkoli za občasné "prznění" elektronickou hudbou a moderním rapem by si tvůrci měli dát facku. Zejména když měli k ruce tak famózní nástroje jako černošský jazz, blues a gospel. Ale možná to jen až příliš vidím očima fanouška...
Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní
Související články
RECENZE: Smrtelné zlo: Probuzení je povedeným vzkříšením prachem zapadané značky
RECENZE: Noví Tři mušketýři oživují skomírající klasiku. Romantickému dobrodružství je konec
RECENZE: Krakonošovo tajemství je příjemným překvapením. Mezi nejlepší pohádky se ale opět nezařadí
RECENZE: Avatar 2 je pomalejší a nesourodější. Výlet na Pandoru je však dechberoucí
RECENZE: Na Česko dobrý, na zahraničí průměr. Žižka je nekonečnou naháněčkou po lesích
